DMD č. 23. pro 23. 4. 2023. Téma: Hrrr na ně!

Drazí spolubojovníci, přátelé, bratři!
Dnes přijde váš den.
Dívám se na vás plný hrdosti a očekávání. Dívám se na vaše sevřené řady, které vyrazí do útoku a ochromí nepřítele. Dívám se na vás a vím, že zvítězíte.
Dnes dostanete příležitost šířit naši slávu a velikost. A vy tu příležitost využijete.
Dnes se stanete hrdiny, protože takový je váš osud!
Cítíte to ve vzduchu? Okamžik útoku se nezadržitelně blíží.
Už je to tady! Hrrr na ně!
He, he, he, hepčí! Vyletělo kýchnutí a chrabré viry se v širokém útoku rozprostřely po okolí a odvážně se vydaly hledat nová území k osídlení.

Finn, Kiyo a Chris byli bystrozoři, kteří se vydali na nebezpečnou misi. Chtěli zastavit smrtijedy, kteří šířili strach po celé zemi.

Když dorazili k místu, kde se smrtijedi skrývali, byli připraveni na každou situaci. Avšak smrtijedi je přepadli nečekaně zezadu. Finn byl zasažen kouzlem, které ho ochromilo.

Kiyo a Chris se snažili bojovat s tím, co měli, ale bylo to těžké. Smrtijedi byli silní a bojovali jako jednotka. Nicméně, i když bystrozoři byli v menšině, dokázali se bránit.

Po dlouhém, vyčerpávajícím boji se smrtijedům podařilo utéct. Bystrozoři věděli, že se s nimi budou muset setkat znovu, ale tentokrát budou připraveni.

„Usilujete o další školní trest?“ zeptal se Pasr.
„Nebuďte na ně tak hrr,“ řekl Michalec. „Zopakuj nám to, Filipe.“
„Cože?“
„To, co jsi říkal Pírkovi,“ vysvětlil Pasr. „Nejste jediní, kdo umí poslouchat za dveřmi.“
„Dokonce bych řekl, že to umíme lépe,“ řekl Michalec. „Ovšem z té správné strany dveří. Takže?“
„No,“ začal Filip, „můj táta je…“
„Pes,“ doplnil Pírko.
„Stopař! Vynikající!“
„Protože je pes,“ vysvětlil Pírko.
„Psodlak. Jako já. Jestli jde o to, odkud Lea přišla, tak by se mohl vrátit po jejích stopách. Najít to místo.“
„Po tolika týdnech?“ zapochyboval Michalec.
„Jasně,“ prohlásil Filip se skálopevnou důvěrou. „Je nejlepší!“

V jejich očích vidím něco, co jsem u člověka nikdy dřív neviděla. Hlad. Touhu. Odhodlání urvat největší kus za každou cenu. Jsou v pozoru, svaly napjaté, připraveni k útoku. Trochu mě to děsí.
Mrknu na ostatní. Jsme připraveni.
„První kolo! Každý si vezme jeden!”
Sesypou se jako kobylky. Za vteřinku na tácku zbývají dva lívance. Ještě jich schováváme dost, ale nemůžeme jim dát všechny najednou, poprali by se.
Hltají, jako kdyby týden nejedli. Ti, co už lívanec spolkli, na mě hladově zírají. Působí jako obr, který slupl malinu a teď čeká, kdy přinesou hlavní chod.
Všichni dojedli.
„Vyhlašuju druhé kolo!”

„Chceme zaútočit na Černý hrad, to jsi zřejmě pochopil,“ obrátil se na něj Mance.
Jon přikývl, vyčkával.
„Znáš současnou situaci lépe než já, jaký postup doporučuješ?“
Přemýšlel. Bylo jasné, že ho testují. Nevěřili mu a těžko se mohl divit. Nemohl si dovolit zjevný nesmysl.
„Všichni na Zdi předpokládají, že Divocí nemají žádnou strategii, žádnou disciplínu. Prostě se vrhnou vpřed a zabíjejí všechno, co jim přijde pod ruku,“ začal pomalu.
„Takže nám radíš nějaký složitý propracovaný plán?“ zaksichtil se Tormund.
„Jak se to vezme…“ pokrčil rameny a popsal jim postup, který by mohl fungovat… tedy pokud by Noční hlídku nikdo nevaroval.

"Jsme rozdělení?" zeptala jsem se. Ozvalo se souhlasné mručení. "A všichni spokojeni se svou skupinou? Pamatujte, že spolu ve skupině musíte být schopni komunikovat úplně potichu!" Nikdo neprotestoval. "Dotazy?"
"Co uděláme, až do toho znepřáteleného tábora vnikneme?"
"Musíme nepozorovaně. Vezmeme si rukojmí a odvedeme je do našeho tábora. Nezapomeňte rukojmím zavázat oči a zalepit pusu, aby nemohli volat o pomoc a nevěděli, kde je náš tábor!" upozornila jsem.
"Kdo je ideální rukojmí?"
"Osamělé děti. Úplně nejlíp malá holka nebo kluk na cestě z latríny. Ty se moc nebrání a není potřeba zbavit se celé skupiny. Tak jo, zelený tým vyhraje!"

Hleděla na ně se značnou nechutí. Bylo jich moc. Bylo jich víc než moc.
Pohlédla z okna. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali, den jako malovaný.
A ona tady musí sedět. Znova na ně s nechutí pohlédla. Kdyby jich byla jen polovina, pořád by to bylo moc.
„Co můžeš udělat dnes…“ zkoušela si připomenout výchovnou poučku z dětství. „To můžeš udělat i zítra,“ našeptávalo jí její horší Já.
„S chutí do toho, půl je hotovo,“ řekla by babička. Ani tahle vzpomínka nepomohla.
„Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme. Hrrr na ně!“
Se vzpomínkou na Jana Žižku se konečně vrhla na opravování sešitů.

Kupředu levá, zpátky ni krok,
ke svému vrcholu, zas dospěl rok.
Z domovů vyhřátých, vlakových nádraží,
armáda nezdolná kupředu vyráží.

Nastal čas odvážně vyrazit do světa,
oprášit výzbroj co dědí se po léta.
Z postele vyskočit, než slunce povstane,
kdo zaspí svítání, ten na frak dostane.

Kupředu levá a ani krok nazpátek,
armády houbařů vyráží ze vrátek.
Nastal čas každého, kdo má tu odvahu,
pro jednu růžovku, drápat se do svahu.

Kdož houbu zahlédnou i v mechu skrytou,
vyráží do lesů na bitvu lítou.
Doma rač setrvej, kdo nejsi jedním z nich,
v souboji o hříbek snadno tě přejde smích.

Z bunkru vyšly čtyři postavy. Motorkář v šedé kombinéze a stříbrné helmě se za těch pár kroků změnil na postavu v temném plášti. Ostatní tři jezdci Apokalypsy už nevypadali moc jako lidi. Válka vibrovala napětím, Hlad syčel nervozitou, Znečištění bublalo a na okrajích se rozpouštělo.
Proti nim stáli Oni. Adam se Psem, Pepřenka s dřevěným mečem, Wensleydale s konstrukcí, která vzdáleně připomínala váhy a Brian s věnečkem na hlavě.
Dvě sady jezdců stály proti sobě.
Adam zvedl ruku a zakřičel: „Na ně!“
Oni vytasili své zbraně a jeden po druhém ničili antropomorfní reprezentace.
Meč, váhy a koruna zazvonily na asfaltu.

“Potíž - je,” vyrážel Elladan zadýchaně, “že jsem něco - důležitého - opomenul!”
“Co zase?!” vykřikl Elrohir a přeskočil kámen.
Od bot jim odletovaly bahnité kapky, jak utíkali pastvinou.
“Poslal jsem babičku - s armádou - númenorejců - na pomoc - Jižním zemím - ale -“
Louka prudce klesala k vodopádu. Elrohir se zastavil, strčil špinavé prsty do pusy a hvízdl. V odpověď přišel psí štěkot. “Ale co?”
“Ale - oni vlastně - nevědí, proč tam - jedou.”
“To víš jen ty, že jo!”
“Ano.”
“Abys moh napsat epickou bitvu!”
“Ano!”
Elrohir se příšerně škodolibě rozesmál.
Elladan měl chuť ho praštit, když tu koutkem oka zahlédl -
“Ty jehňata! Támhle! Honem, za nimi!!!”