DMD č. 23. pro 23. 4. 2023. Téma: Hrrr na ně!

„Alfréde, nafouknul jsi míč?“

„Dá se.“ Kiku kontroloval tvrdost.

„Tak jo. Pravidla všichni znáte?“ Čína se potřebovala ujistit, že zápas proběhne v klidu. Vždyť to byl jenom fotbal.

Zamumlali, že tohle nemusí řešit. „Fajn, výkop!“

Pustili se do sebe. Osa proti Spojencům. Wang dělala rozhodčí.

„No jasně, aby ten Němec pořád jenom nefauloval! Umíš taky něco jinýho?“ Zazhvízdal Rus.

„Ty máš co říkat! Co kop, to faleš!“

„Ludwigu, nerozčiluj se. On prostě jenom neumí…“

„Ále, další fašoun promluvil!“

„Tohle si vyprošuju, Arthure!“ vyprskl Antonio.

„Pánové, buďte v klidu.“

„Mám těch narážek dost! Chcete to, máte to mít! Hrr na ně!“

Škrábe to do nohou a obzvláště, pokud jste bosí. Roky jsme na palubě naší Pemzy křižovali moře. Když padnul Měsíc, byli jsme naštěstí daleko na moři. Jediná elektrická věc, kterou jsme měli s sebou byla pomůcka společenské náhrady naší kapitánky Eli Ádenové. A ta měla již roky vybité baterky.
Díky tomu se nám vyhnulo všechno to zlo, které decimovalo civilizace. Minulý týden přinesl přestárlý poštovní holub zprávy o oživlých strojích. Zamířili jsme s naší šalupou k nejbližšímu břehu. Rozhrnuli jsme písek pláže a celá naše posádka vyskočila s bojovým pokřikem: "Hrr na ně!"
Ale na pláži se váleli jen turisti...

Jak se ukázalo, to prázdno za podnikem nebylo tak docela prázdné. Na hrdiny tam čekal vysmátý generál Beauregard, již v mandalorianském brnění a s posilami.
„Ano, byla to past,“ ucedil, což Champbaccu přimělo protočit panenky.
[„A já tě chtěl pozvat do Kancléřky, ty hajzle.“]
„Nicméně nebojte, když se vzdáte…“ Zážeh fialového meče, po němž během zlomku sekundy následoval žlutý, dával tušit, že něco takového zůstane věcí čistě hypotetickou, ale definitivně to potvrdilo až tiché zamručení chlupatějšího z generálů k jeho padawan a trojici bojeschopných klonů.
[„Víte doufám, co máte dělat?“]
Věděli a neváhali, ostatně šlo i o život jejich bratra.

Pan Čeněk z Vartemberka se naposledy otočil v sedle a pohlédl ke kopci, který se od něj vzdaloval.

Ještě stále bylo slyšet řev mužů, ale bitevní vřavu už hluk nepřipomínal. Tohle byla zřetelná kakofonie zvuků pláně smrti.

Viděl dvě linie válečných vozů, nyní již obě patřící kališníkům. Louka mezi nimi, byla poseta mrtvými a přeživší prchali před vítěznými husity, kteří s voláním "Hrrrr na ně" pronásledovali utíkající.

Jak se to mohlo stát?! přemýšlel Sám ďábel jim musí pomáhat. Jinak to není možné. Přeci... přeci jim... NE! Není možné, aby Bůh stál při nich.
Prosím, Bože, řekni, že nestojíš při nich...

Krajinou sviští chladný větřík, zatímco se z kopců ozývá dunění Táboritů.

Už jdou-

Pochodují docela svižným tempem za oslňujícího světla právě se probouzejícího Slunce.
Právě se píše 14. srpen léta páně 1431 a v okolí Domažlic se shromažďují dva zcela protichůdné tábory.

Jedni za pravdu život by položili, druzí úplatní za větší peníz jsou vždy. Toto není běžná bitva. Toto je střet dvou odlišných civilizací.

Pro jedny je svaté obžerství a pro ty druhé nic než pravda. Je ráno, ptáci štěbetají a z plic husitského sboru se ozve již desetiletí starý ikonický chorál:

Ktož sú boží bojovníci
a zákona jeho...

Meče jsou rozdány, výstroj upevněna, pravidla vysvětlena, vysvětlena znovu a pro jistotu ještě jednou zopakována. Navzdory tomu se samozřejmě podvádět bude, to je otázka prestiže. Aspoň v tomto sporu, jinak jsou oba velitelé ve všech ohledech vzorem rytířských ctností.

Sejdou se uprostřed kolbiště.
„Letos vám to natřem.“
„To jsi říkal i loni a ani jste se nedostali ke kbelíku s barvou.“
„Můžeme začít?“
„Prosím, starší mají přednost.“

Zazní povzbudivá slova i poslední rady. Sid udeří do gongu. Armády se dají do pohybu. Rozeběhnou se proti sobě, vstříc strašlivé řeži.
Garyho děti a Arnoldovi sirotci. A oba tam pro ně jsou.

Lidstvo čelilo akutnímu vyhubení. Byl to naprosto cílený plán a Lockwell to teď jasně viděl.
Za všemi jeho kroky, které v posledních týdnech učinil, byl zájem o to se s Gebaury domluvit.
Diplomatická jednání ale nedopadla zrovna diplomaticky.
„Zahajte útok,“ pronesl chladně Gerdhorn, „zajatce nebereme.“
Lockwella obestřela hrůza.
Jeho mozek pracoval na tisíc procent, aby vymyslel, jak se z téhle šlamastyky dostat.
Jenže adrenalin zaslepil všechny cesty jeho racionálním úvahám.
Panika obalila jeho tělo jako neprodyšně utažená fólie.
Nemohl udělat nic.
Vůbec nic.
„Počkejte,“ pronesl do Lockwellovy paralýzy Gerdhorn.
„Skapanar nám dává znamení. Síly se obracejí v prospěch našeho slunce.“

„Toto klání prověří vaši zdatnost, postřeh i intelekt. Očekávám, že nezklamete,“ pronesl kapitán Holt hrobovým hlasem. „Připraveni?“

„Mám nové kšandy a holky mi nachystaly svačinku,“ nakousnul Tery růžové žužu.

„Jo.“ Rosa nadzvedla bundu a odhalila mačetu, házecí hvězdici, nůž a nervový sprej.

„Já už týden jím jen fermentované nigerijské pijavice,“ pochlubil se Boyle. „Dělají divy!“

„A já se naučila všechny úkoly minulých ročníků,“ vylovila Amy pořadač. „Mám je hezky svázané, označené lepíky a vybarvené fixkou!“

„Název tvýho porno videa,“ zakřenil se Jake, ale oči se mu nesmály. „Tak hrrr na ni!“ zařval. „Teda… na ně.“

Ztěžka polknul. Průser na obzoru.

Poslední útok. Slamění panáci padají. Chlapci jásají.
Pak jednomu z nich vítr shodí klobouk.
No tohle!
„To je přece Effie! Kšá! Holky s náma nehrajou!“
„Jo! A nenosí kalhoty! Ostudo!“
„Když ji nechcete, tak já půjdu s ní,“ nafoukne se její bratr.
„Hrrr na ně! Vyhnat!“
Jak je ženou, její ochránce zakopne a rozbije si čelo o kámen.
Slzy při šití jsou nedůstojné. Jenom zbabělci pláčou. Ale ona ho u toho drží za ruku a říká mu, že je její hrdina. A pak mu uváže šátek jako rytířskou zástavu.
Celé roky ho nosí při sobě.
Pak ho dá jiné dívce.

Muž v kápi povolil sevření a nechal ji o pár kroků ustoupit.
Slečna Verisová křičela otázky jednu za druhou a občas přihodila nějakou nadávku. Muž ji však nevnímal a bez zájmu pozoroval dění dole v údolí. Knihovnice se brzy uklidnila a zahleděla se stejným směrem. Z východu se ozvalo troubení, které doplnily mužské výkřiky: "Hrr na ně!" Pak muž jemně pootočil zápěstím a celá bitevní scéna se zastavila. Uprostřed vřavy zářil modrý předmět.
"Pojď se mnou." Přikázal potichu. A nechal ji, až si předmět prohlédne zblízka. Pak ji nesměle položil ruku na rameno. "Promiň, že jsem tě nestihl zachránit včas."