Seržant a pouštní růže - Spirály minulosti

V noci jsem šel městem. Pořád mě něco hnalo dál a dál. Zahnul jsem za roh a ...najednou jsem ho uviděl. Byl zraněný a oni na něj doráželi.
Byl to instinkt.
Ani jsem nevěděl, kdy jsem měl v ruce nůž.
Pak oni leželi v krvi na zemi a ten druhý se na mě vděčně díval.
Pak mě poznal.
"Co tu...?"
"Potřeboval jsi pomoct."
Kývl.
Nabídl jsem mu ruku a on ji přijal.
Čas se prolnul.
Ošetřil jsem ho.
Dovedl ho k Černému hradu.
Stisk rukou.
Úsměv.
Bouře se hnala od západu.
Blesk proťal nebe.
A zas jsem byl doma.
Sám.

Problal se na té římse. Už je to stačilo, aby ho to vyděsilo. To že ho bolely klouby ani nepočítal. Jak říkal bratr Guy, když vás něco bolí, žijete.
Natřel si bolavé zápěstí zbytkem šlavějové masti, zvedl se a pokračoval dál. Motala se mu hlava a přišlo mu, že v dálce slyší hřmění.
Bylo to divné, obloha byla čistá.
Zákruta.
Cosi ho donutilo zastavit.
Pocit, že se za ním něco pohnulo.
Otočil se.
"PEDRO!"
Viděl jak ten blondatý voják padá. Instinktivně po něm skočil.
Zachytil ho.
Vytáhl nahoru.

"Dík Crevane."

Ten druhý na římse.

Usměv.

A pak byl zas sám.

Zahrada mariánská. Krvavá, plná rámusu, prachu a dýmu, tříštící se štěkavými zvuky. Vzduchem létaly drobné částečky písku a kusy kovu.
Zahlédl toho druhého ležet po boku muže se světlými vlasy. Oba zůstávali přikrčení na úpatí kamenného masivu, nedaleko doširoka otevřeného průzoru ve skalách. Podívali se na sebe, kývli, a ten druhý zmizel za balvanem, který byl Renardovi povědomý, protože se u něj před krátkou chvílí uložil ke spánku.
A pak jako kdyby jím něco prudce škublo.
S trhnutím se probral, rozhlédl se a strnul. Po zádech mu přeběhl mráz.
Byl na opačném konci kamenného okna, ke kterému nevedla žádná cesta.