U řeky Piedra jsem usedla a plakala

Víš,
„my“ se tak obtížně dělí
zpátky na slova „já“ a „ty“.
Když
už si člověk jednou zvykne
na slunce, je těžké strpět stín.
Jednou
jsi mi řekl: Otevři okno
a zjistíš, že jsi dosud žila v šeru.
Já jsem
poslechla, i když jsem měla strach,
že mě to poznání oslepí.
Tak jsem se dívala oknem
do tvé duše a tys osvětloval mé
kroky.
Tehdy jsi řekl: To světlo
není určené pro tebe. Nepoznal jsem to.
Odpusť.
Není snad lepší nechat okna
zavřená navždy, když životu vládne
stín?
„My“ se tak obtížně dělí
zpátky na slova „já“ a „ty“,
víš?
A/N: Lehce inspirované knihou od P. Coelha U řeky Piedra jsem usedla a plakala.