Poezim 2025

noční labyrint
podzemních chodeb, stín v něm
vzlyká nad kostmi,
zbystří a nasaje vzduch
– přátelé ti vzali klíč

Vracíš se ke mně
jen ve chvílích nočního
ticha a snění.
Poznám tě pokaždé po
dechu - voníš po šípkách.

Nemožné zdálo
se držet tě v náručí.
Švestkové oči
plné důvěry stojí
za všechny noci bez snů.

Nelétá s hejnem.
Svobodná nad krajinou.
Po prvním mrazu
bude prosit o pomoc
i suchou slunečnici.

Zmizela v mlze
protější kostelní věž.
Možná už není.
Skončí nemilovaní
též v mlze zapomnění?

Tu zbytek brku se vznesl jak kos
a vítr zavál jej v dračí nos.
Chmýří útočí do nosní dírky
s vervou střelného prachu a sirky.

O čem může snít
barevné listí sakur
spící v pažitu?
Snad o znovuzrození
v záplavě jarních květů?

Dva kudlančáci z Ostravy
Měli o život svůj obavy
Ač byli kudlanky nábožné
Stalo se jim však nemožné
Exli na následky otravy

Drak hledí, jak sok se v dáli ztrácí.
"Tolik k chystané recyklaci,"
povzdechne, jak měl by rýmu,
a obrátí pozornost k zbytku týmu.

Jak výheň žhavé, plameny pálí,
Stáňa se odmítá dívat i zdáli.
Jaký však div! Griffin utíká přes cestu.
Brnění, kalhoty, i vestu: z azbestu.