Prokletije

„Už se to trhá,“ hlásím optimisticky po obědě. 

„Ta o Červený Karkulce je taky dobrá,“ odzívne mě Marta. Ani se neobtěžuje vylézt ze spacáku 

„Pršelo a blejskalo se sedm…slyšíte?“ Rita tuhne. Něco škrabe zvenku na dveře. 

„Měly jsme zavřít na petlici,“ šeptá Marta. Rita nenápadně couvá do nejzazšího rohu. 

„Neblbněte, medvědi přece nelezou do baráku.“ Nový útok. Silnější.  

„Jsme v pasti. Teď si na nás venku počíhá!“ 

„Seš cvok,“ opatrně se sunu k oknu a rukávem vytírám kolečko. Zrzavá fenka, hubená a promočená na kůži. V tlamě drží pomuchlaný a dočista vylízaný obal od Ritiny Májky a dožaduje se přídavku.

Prokletije je plné obrovských a zákeřných medvědů. 

Číhají za každým balvanem. Neslyšně plavou v jezeře, připraveni vynořit se vteřinu poté, co se nahá bílá těla ponoří pod hladinu. Schovávají se za tenounkými kmeny bříz, které by neukryly ani veverku. Za nocí otevírají bytelné dveře salaší. Baží po lidské krvi. Strašlivé bestie, zvětšené lidskou zlomyslností. 

Neživí se lesními plody, neztloustli po mršinách. Vykrmila je slova. Hlavně nepoužívejte mozek. Myšlení není ženská práce. Jen tak mezi řečí, se škodolibým úšklebkem jsou přihazována tučná sousta strachu. Tragické nehody. Roztrhané turistky.

Temné, nelítostné příšery, pro které fyzikální zákony neplatí, jsou všude.

Živí se strachem.

Slejvák protéká střechou. Drobné čůrky radostně zurčí do louží na podlaze.

„Kape mi na karbid,“ Rita zkoumá díry v plechu.

„Seš zpovykaná. Bejvák s tekoucí vodou je luxus,“ Marta se žížalí ve spacáku do sucha.

„Támhleta si nestěžuje,“ pozoruju, jak neúprosně vlhne vyšitá dívka na lněném plátně v rohu. 

„Mně by spíš vadilo bejt sama jen s kozama,“ Rita kouká po obraze. 

„Vije věnec. Někoho čeká,“ přemýšlí nahlas Marta. „Nebo je náhradní,“ uchichtne se.

Odpojuju se. Podobný visel u babičky nad sporákem. Když jí muž za války umřel, dcerky vychovala sama. Spokojená i bez chlapa. Asi budu po tobě, babi.

A potom jsou v horách hřbitovy. Ve štěrbinách mezi balvany reznou zapomenuté nože. Na loukách mlčí ovčí zvonky, modrá stuha tvoří základ stračího hnízda. Odvátý šátek ozdobil větev borovice. V bunkru žloutne milostná báseň, napsaná inkoustem na linkovaný papír ze sešitu. 

Krajku rudých kalhotek dopaličkovala plíseň a osamělá černá ponožka touží po životě v páru. Na vrcholu Maja Kollatës, v puklině pod křížem, studí snubní prsten. K nebi blíž. 

Voda odplavila vzpomínky na první výstupy i poslední slova. Všechno, co lidé v horách zanechali, obrůstá mechem a tajemstvím. Tiché oběti. 

Drak o nich ví. Trpělivě je střeží. Pomalu dostává hlad.

Obloha se vylévá na zem. 

„Nikam nejdu. Nemám ploutve,“ chrastí z Ritina spacáku. Sundává si čepici, opatrně vysunuje ven paži v péřovce a hrabe se v batohu. Zírám na skládací zrcátko. „Ty vlasy už by potřebovaly umejt.“

„Stačí vystrčit hlavu ze dveří,“ chechtám se nahlas. 

„Ale vem si radši šnorchl.“ Marta už je taky vzhůru. „Day off. Potřebuju se oholit. Už to škrabe.“ 

Hlavou se mi mihne hláška Meryl Streep o výhodách života bez chlapů. Jsi stará, cynická krůta, nadávám si v duchu. Taky ti bylo čtyřicet. I dvaapadesát.

Dávno.

Přes práh pomalu přetéká voda. Jsem v pasti. Zatracená slepičárna.

Tisknou se k sobě a sotva znatelně vržou. Vlásečnicovými skulinami k nim pronikají poryvy větru. Vnímají tichounké cvakání mravenčích kusadel i pravidelný rytmus tisíců identických nožek. Neomylně rozliší dunivého roháče od hbitého střevlíka. 

Cítí úsilí vlhkého tělíčka, obtížně se prokousávajícího tenkou vrstvou hlíny. Slyší ostré klapnutí zobáku a zamávání křídel. Soucit je jim cizí. 

Tření hladkých plazích těl, úporné šustění žlutočerných ocasů, ostražité našlapování měkkých tlapek ani dutá ozvěna kopyt je neruší. Tichá síla cibulí je bezpečně ukrytá pod povrchem. 

Pozvolna vadnoucí fialová okvětí přenášejí zprávy shora. Dorazili vetřelci s hrubými podrážkami. Nad zemí není bezpečno. 

Ani když drak mlčí.

Od rána lilo a zase bude. Od Maja Kollatës pospíchají šedofialové mraky.

Suneme se po úbočí, vpravo skála, pod námi krpál, dole potok. Mokrým prstem kloužu po mobilu, terén mírně zplacatí tak za dvě hodiny. To už budeme úplně durch. 

Holky hlasitě bublají přede mnou. Nikdy nepřestanou. 

Vítr honí bělavé cáry po údolí, zbloudilý paprsek ukazuje střechu. Jsem si dost jistá, že v mapě nic nebylo. Zírám do mlhy. Je tam. Zhmotnělé přání. 

Zemědělská usedlost, polorozpadlá, opuštěná. 

Miluju plechovou střechu, smrkovou  pryčnu i červeně vyšívaný obraz na stěně z prken. Jak málo stačí ke štěstí. I když kafe zjevně došlo. 

Hory jsou složené z detailů. Z třpytivých kamenů, obřích šišek borovic nad roklí, ze smutku nad mrtvým krtkem. Z barev, ticha, strachu a vášně. 

Kdo se neodkutálel z deky do trávy, nenacpal si pusu jehličím, nevyplivnul hořkou pampelišku a z čirého nadšení nerozmáčknul červenou ploštici, zůstává vězněm. 

Nepořádal šnečí dostihy. Neproklepal noc v hrůze ze štěkání srnce. Nesešel ze značky a divoké včely v rezavé plechovce na něj nezaútočily. Nebrodil potok proti proudu, když lepší cestu nenašel.

Kdo se naučil číst v knize hor, je do smrti lapen. Mapy se skládají z jizev. Vrásky jsou jen vrstevnice.

Drak to ví.

„K čertu s nima!“ 

Suť nám ujíždí pod nohama, krok dopředu, půl zpátky. Často obráceně. 

Supíme do kopce. Funím, Marta se potí a Rita vyčítá nahlas růžovým keckám (původně jen na cestu autem) labilitu.

„Buď ráda, že je máš!“ Zastavuju a fotím zelené krovky. Každá záminka k zastavení dobrá. 

„Chci svoje pohorky.“ 

„To znám,“ Marta se po ní křivě koukne. „Mazalas je, leštila a napouštěla impregnací za tři kila. Rup bez varování.“

„Jsem je milovala.“ 

„A chtěla jsi s nima žít až do smrti,“ už se dokážu chechtat nahlas. „Jsi jasná kandidátka na pořádnej průser.“

Ten brouk je vlastně prima.

Hory mají vlastní ticho. Hluboké, základní, vytesané věky do vápence.

Neruší ho chlupatí bohové v medvědích kožiších. Zmije na dva lokty se sveze z vyhřátého balvanu a neslyšně zmizí v prachu.

Ledové potoky skotačí ve vodopádech, sníh zasviští v lavině, když ho pošimrají ranní paprsky. Kolem salaší měkce klapou polodivocí koně, kozy mečí ke hvězdám.

Svět sám pro sebe. Nežádá a neprosí. Zlacený něžnými východy slunce, voní čerstvým větrem a syrovou svobodou. 

Bytosti se rodí potichu, neradno na sebe upozorňovat. Zranění bývají fatální a smrt končí bez obřadu. 

Za lidskými vymyšlenostmi a pozlátkem musíte jinam. Plav nebo Dushkajē nejsou Grenóbl.