Prokletije

Nechci to poslouchat. Bublají jako potok, piští víc než myši. Ticho je nejspíš smrt. Schválně se táhnu pár set metrů za nimi, ale všechno se přeslechnout nedá.

„Jestli se brzo neprobudíš, dopadneš jako já.“ Marta to myslí dobře. Zkušenosti jsou nepřenosné.

„Jak asi, ty chytrá,“ Rita už se blíží k netopýří frekvenci. „Vzdalujeme se. A ne, nespím s nikým jiným.“ 

Zastavuju. Vrtím se na pařezu. Počkám, až se mi dohádají z doslechu. Tohle žehlit nebudu. O Ritiných snech i nočních můrách vím až moc. I o tom, čí stín viděla v jezeře. 

Skála přes údolí připomíná prince na bílém koni.

Prokletije povstalo z kalů a koster na mořském dně. Z miliard bezvýznamných schránek dávných tvorů. Zkamenělá smrt se v průběhu věků přeměnila v bělostný vápenec. Drobné, něžné kapky vody rozervaly dolomit do hlubokých propastí a ostrých štítů. 

Z východu se tlačí tmavá břidlice, ledovce čtvrtohor vyryly hluboké kary a strmé stěny. 

S lidmi začaly stoupat k nebi vůně lásek, hroty vášní i oblaka hněvu. Strachy se srážely v ledových jehličkách a zrady měnily barvy. 

Drak nad horami, původně ochránce s laskavou tváří, dokázal dlouho a trpělivě odsávat obavy, zášť a zlou vůli z údolí. 

Černá břidlice v jeho útrobách těžkne.

Kosa. Hrozná. A euforie, jako pokaždé, když vylezu z ledový vody. Poskakuju po břehu a culím se. „Tohle jsou orgasmy.“

„Smutný,“ Rita se choulí ve dvou mikinách, dojídá paštiku a útrpně pozoruje, jak se ještě mokrá pokouším nasoukat do kalhot.

„Naopak. Otázka hodnot. První je svoboda, druhá svoboda…“ 

„A svoboda, já vím,“ poslední Májka jí mizí v puse. „Takhle to nechci. Milovali se. Žili spolu šťastně až do smrti.“ Konečně dožvýkala. 

Mám ji ráda a nechci se hádat. Neřeknu nahlas, že draci se krmí právě takovými, jako je ona. A nespočítám, kolikrát by už musela být podle téhle teorie mrtvá.

Nepokoušejte se pokořit Prokletije. 

Kdo zakolísá, bude smeten. Bouře smyje prach i slzy, spláchne těla do údolí. 

Fialoví v suti procitnou a nakrmí se jeho stínem.

Les vstalý z popela ukryje toho, kdo vytrvá. Nasytí ho pylem a změkčí mu lůžko. 

Kdo ponese v dlaních popel starých tužeb, shoří bleskem. 

Kdo žádá víc než pramen, utone v hlubině. 

Kdo pozbyde naděje, rozplyne se v zapomnění. 

Vykvete kdo nežádá, ale v tichu prosí. 

Přeslechnete-li tep hor nebo vlastní, drak nad Mali i Korabit mávne křídly. 

Potom by i smrt byla milosrdnějším úkrytem. 

Důvěřujte hoře. Není třeba hledat cestu. Cesta najde vás.

Válíme se pod smrkem, přestávka. Kraje jezera jsou ještě pod ledem.

„Hele, pěknej zadek!“ Rita ukazuje na vzduchové bubliny. „Vypracovanej.“

„A teď myslíš na kterýho?“ šklebí se Marta. 

„To je fuk. Chci žít. Ne hnít, jako teď.“

Vyzouvám boty a sundavám propocený ponožky. „Já nehniju. Jsem nasolená jak treska.“

„To by šlo i olízat.“ Ona si nedá pokoj. 

Marta mlčí. Odvrací hlavu. 

„Nejsi odepsaná! Svět je plnej chlapů. Lepších,“ Rita vyskakuje a objímá kamarádku.

„Už bych fakt chtěla klid,“ slyším Martu. „Ale ten stín mě najde i tady.“

Přidržuju se balvanů a šlapu do jezera. Přesně mezi ty dvě půlky.

V puklinách vápence, kde voní divoký tymián, existují včelí státy. Ženské republiky. 

Trubce snášejí na chvíli. Dokud nesplní úkol. Než předají kód. Jsou dočasnými dary pro královnu. Trpěni pro jediný let, pro vteřinu rozkoše. Jakmile slunce klesne, sestry jim ukážou cestu k východu. Bez jídla. Bez milosti. Příroda nemiluje zbytečnost. 

Existují i jiná uspořádání. Včely samotářky. Zednice, co v prachu cest využijí každou škvíru. Zútulní opuštěnou myší díru, zabydlí se v rezavé nábojnici. Bez královny, bez armády. Svobodné. Volné. 

Když úly hučí hněvem, a roj zní stejnou melodií, samotářka letí dál. Sama se postará o med. Nežádá soucit.

Celu nesnese.

„Tohle nedám!“ Marta kouká na zledovatělou plotnu. Shora se plazí bílé jazyky, značka mizí uprostřed sněhu. Konce nevidět. 

„Nejde to někudy obejít?“ Zkoumáme terén, ledové nadělení končí někde v údolí, pár set metrů pod námi, vidět tam není. Zkoumám mapu. „Spodem ne, tam jsou skály.“ Nahoře taky. Pod obzorem zelená tráva. Místy. 

Moc se nerozmýšlím. Vyrážím vzhůru, ohlížím se po holkách. Jsem lezec, najdu cestu. Věřím si. 

Váhají. Příliš velká expozice. Porovnávají riziko, hloubku pádu. Uklouznout může být konečná. Štrachají se spodem. 

Sedím za jazykem, pozoruju pinožící se postavičky a přemýšlím, kdy jsem se vlastně naučila skákat bez záložního padáku. 

Hora je mince hozená bohem.

Fialovou barvu jižních stání doplňuje sebevědomá modř hořců. Protěže kvetou pro jistotu v zimním šatě. Žlutočerní mloci se jako jedovatá znamení úporně škrábou suchou kostrou loňského listí. Mezi bělavými kusy vápence se nahřívá had. Teplo ho vytáhlo ze snu.

Stačí krok za hřeben. Severní svahy svírají ledové čelisti, smluvené se smrtí. Jaro neexistuje. Pěšina mizí v závěji. Neprošlapaná, zledovatělá, není. Neprojdou.

Vlídná tvář Prokletije dýchá životem, ta druhá trpělivě čeká, až uklouzneš. Vyber si svůj svah, malá loutko. Vyber si sama.  

Tmavé oči zpod oblaků sledují ty, kdo uvěřili ve slunce. I koho sevře led.

Spacák vzlyky neutlumí. Marta probrečela polovinu noci. Možná celou, nevím, občas jsem i spala. Na utěšování máme Ritu. 

„On už není tvoje starost!“ Ten, jehož jméno nevyslovujeme. Pořád to bolí. „Poradí si. Důležitá jsi ty!“ Kafemlejnek s funkcí chlácholení. Co se rozešli, jedeme stejnou smyčku. 

„Konečně máš čas pro sebe!“ Usmívám se. Rita prodává svůj sen. I ten další. „Celej svět je plnej úžasnejch chlapů.“ 

To je moc i na Martu. „O princi sníš ty,“ škytá. „Já jsem na tyhle radovánky stará.“ 

Na pryčně to šustí. Ruce v péřovce lezou z pytle a obemykají druhou mumii. Kurnik.

Mne políbí slunce.

Šedé skelety diktatury jsou rozeseté po svazích Prokletije jako zkamenělý strach. Enverovi vojáci marně vyhlíželi nepřítele přes úzké betonové průzory. Nikdy nepřišel. 

Dnes bunkry slouží životu. Když se mraky srazí nad hřebeny, stávají se provizorním azylem. Rezavé dveře se hýbají jen s námahou. Pomalé skřípání. Kov na kov. 

Pro teenagery z horské vesnice je to jediné místo, kde se smí nerušeně dotýkat. Rychlý akt, trocha studu a vůně plesnivého krytu. Jedno malé lidské vrznutí v útrobách mrtvé historie. 

A zase ticho, rušené křikem orlů a mečením koz. Čas trpělivě požírá beton i vášeň. Hory se nadechují a staré strachy reznou.