Prokletije

„Tady žádná cesta není!“ Rita huláká odkudsi shora.

Musí. Mám ji v mapě. Prodíráme se plantáží. Nahusto vysemeněné desetileté stromky, po dešti ozdobené třpytivými kapkami. Borovice vonící po vánocích. Tradice, bezpečí, kouzlo. 

Houby. Snad jen Rita, s svou Májkou k obědu, by se při představě rodinných svátků usmívala. Martě by naskočila pachuť předstírání, lží a dárků na usmířenou. Ušklíbám se. Tady se slzy ztratí. 

Voda všude. Batoh pod pláštěnkou, jinak mám mokro i v kalhotkách. 

„Vezmeme to po vrstevnici,“ křičím na holky. „Je to jen něco přes kilák.“

To dáme. Přece nás nezastaví pitomý požár starého lesa. Nebo chybějící značení.

Desítky, stovky, miliony identických bytostí. 

Horské svahy, kde obvykle roste víc pelyňku než trávy, si přivlastnily něžné a křehké fialové květy. Chvějí se v ranní rose, přes poledne se chtivě natáčejí za sluncem. Za mrazivých nocí schoulí blizny a sní o dlouhých, chlupatých sosácích.

Tančí v davech. Tlapy ani kopýtka je nevyděsí, predátorům se ubrání jedem. Sílu skrývají pod zemí. Cibulka vedle cibulky, po generace na stejném místě. Nájemní smlouva se skálou je nezrušitelná. Za vodu a nepatrný díl minerálů dodávají do Prokletije jarní poezii. Účinek spočívá v nadbytku. Jedinec tu neznamená nic, masa je nesmrtelná.

Jen drak je jeden.

Stáří je hnusný, ale dneska ještě nechcípnu. Rita došlápla na šutr a její draze milovaná pohorka se rozšklebila. Do půlky chodidla. Použily jsme lavinovku i stříbrnou spásu, ale provizorium vystačí tak na cestu do civilizace pro nové boty.

Holky odchichotaly do údolí a já resuscituju. Sama na vrcholu. Kolikrát ještě. Oči sjedou z horizontu. Bývalá louže. Uprostřed se ještě mrskají černá tělíčka. Okraje zarůstá zelený sliz, co pulce nejdřív obejme. Pak je znehybní v šedavou krustu. 

Nad Maja Popluqes se mračí. Když zaprší, ti ze středu mají ještě šanci. 

Zhluboka se napiju. Zbytek vody vracím do batohu. Nejsem kurva bůh.

Z výšky jsou to drobné barevné figurky. Postavičky na hraní. Tak předvídatelné. Nahoru, dolů, po ostrém hřebínku. Pěšinkami, které vyšlapali jiní. 

Na chvilku zatáhnout oponu z mraků. Zamotat nitky v husté kleči. Rozhoupat balvan pod patou. Prudce trhnout stezkou do srázu. Vrzavé divadelní propadlo. 

Mizí v hustníku. Chvilka napětí. Á, tudy z lesa ven. Kousek severněji vede pěšina, poplety. Vlastně jsou roztomilé. Až na ten zpěv. 

Stačil by jeden pohyb a scéna se sesune. Ještě ne. Na jaře netřeba hnojit. Květy by zlenivěly. Ani vlci nežerou mršiny. Touží po lovu. 

Netřeba spěchat. Uzel se utahuje pomalu. Drak krouží nad horou.

„Půjdu, kam chci a nikdy mě nedoženou,“ Martiny nohy v barevných legínách svítí v šotolině kousek pod sedlem. Ještě zvládá zpívat. 

„Jasně. A co přesně si musíš přiznat?“ pokouším se ji zpomalit. Krok, sun, vzdech. Pitomej krpál.

„Nech ji, zase bude skučet,“ Rita poskakuje kolem mě jako koza. „Proto jsme tady. Aby problémy zůstaly dole.“

Hlasitě funím. „Uděláme si jiný. Nakonec se to sečte.“

„Nebo vynásobí!“ Marta má netopýří uši. „Oplakáno mám. Teď už jen zapomenout.“

To určitě. Odpustit možná, zapomenout nikdy. Zvedám oči k nebi. „Slunce, hory, mraky, umět chtít, to co mám,“ přidávám se falešně.

Papírový drak zavětřil.

Vítr v průsmyku nad Valbonou obezřetně ohmatává hrany skal.

Rozeznít vápencové stěny není fyzika, ale ladění prostoru. Umění nastavit se na bouři. Zarezonovat v tónině, kterou zvládne zachytit lidské ucho.

Ty hory nejsou prokleté. Jsou těžko přístupné. Nebezpečné a zakázané. Zvědavé na tvory, kteří se odváží. Myši a medvědy už znají. Se ženami musí zpolehoučka. Nevyděsit. Nalákat. Synchronizovat tlak vzduchu s měkkostí mechu a tepem rozmrzajících jezer. Přimodřit oblohu, něžně zfialovět louky, probudit mloky.

Opatrně, aby se dech přizpůsobil rytmu větru. Ať ty tři uvěří, že určují tempo a rozumějí tichu. 

Až se jejich pýcha dotkne obzoru, přijde čas udeřit.