Dračí Historie

Jsem Karmela pátá. Od té doby, co jsem upadla do zajetí, musím sloužit v knihovně. Možná namítneš, že to není tak zlé. Mne tu ovšem vězní zlý černokněžník a knihovna je opuštěná, nikdo sem nechodí číst a studovat. Společnost mi dělá jen stůl a ten, bohužel, má trochu příliš hřmotné představy o přátelství.
Můj žalostný stav je důsledkem mučení. Černokněžník roztrhl mé čalounění a ulomil mi půl nohy.
Nejvíc mi ale scházejí mé sestry. Co si asi počnou bez své vůdkyně? Jak si poradí nemluvná Eulálie, rozviklaná Agáta, tanečnice Melánie, zahradní Kristýna a jogínka Tereza?
Ó můj zachránce, zašiješ mne?

Poznámka: Nevím, kolik z vás zná fandom, ale možná si vzpomenete, že ho znáte až po přečtení. Kdo vážně nezná, tak ne, neužívala jsem při psaní žádné omamné ani psychotropní látky. Děkuji za pochopení.
...........................................................................................
Eulánie si povzdychla. Vzpomínala na časy, kdy se ještě s kamarádkami pásly po lese. Na to, jak se Tereza naučila levitovat a všechny to chtěly vyzkoušet. Na Agátiny pokusy si pamatuje. Jednou se přetočila opěradlem dolů a narazila do stromu. To se tehdy nasmály.
Ale to už je dávno. Tehdy měla jen malou dírku od červotoče v pravé přední noze. Myslela si, jak není ošklivá.
Teď už je celá oprýskaná a špinavá. Má jen dvě nohy a opěradlo je napůl ulomené. Poslední roky strávila zavřená na půdě. Sama.
A teď mlčky pozoruje hořící hranici.
Tak takhle končí ta její pohádka.