451°Fahrenheita (Ray Bradbury)

Montag se cítil mezi všemi profesory nesvůj. Byly to studnice moudrosti, vypravěči knih, vzdělaní lidé. On byl jen bývalý požárník, co měl jen deset stupňů školy. Ale zvykl si a stal se jedním z nich. Přijal jejich život. Tak klidný a pomalý, přesný opak všeho, co doposud zažil a znal. Místo světel a digitální zábavy bavili se hrou jménem šachy. Černobílou desku viděl i u Clarissy, ale netušil, k čemu je dobrá. Brzy se naučil pohyby kamenů a dokonce i pochopil, jak budovat určitou strategii. Přišel na chuť té podivné hře.
Prohrál úplně všechny partie, ale vůbec mu to nevadilo.

Obracel útlou knížku v dlaních. Desky měla umolousané, s podivnými nechutnými skvrnami, snad od kávy. Zažloutlý papír vydával zvláštní pach nepodobný ničemu, co znal. Nechápal, co na ní viděli, že pro to byli ochotni obětovat všechno, i život.
Sama se mu v rukách otevřela a on přečetl větu. Pak druhou... Kniha kolem něj začala spřádat svůj příběh. Slyšel v něm šepot něžných dávno zapomenutých slůvek i troubení polnic. Srdce mu sevřela podivná teskná touha a v krku ho pálily neprolité slzy.
Když zjistil, že dočetl poslední stránku, zaplavil ho nevysvětlitelný smutek a on věděl, že něco tak krásného nemůže zničit.