Temná věž

Dobře, pro Jakea to udělá - ne, že by vlastně měl na výběr - ale jak u všech Bohů ti lidé zvládají chodit po dvou? Trčí si takhle vysoko nad zemí, mávají ve vzduchu končetinami, které by jim větší službu prokázaly na zemi a diví se, že tak často padají.
Ochu si zamával rukou před očima. A ten zrak? Není divu, že ve tmě potřebovali přenosné ohně, aby něco viděli. A čich? O tom snad ani raději nemluvit.
Nejistě vykročil, široce rozkročený, v náručí se mu vrtěl brumlák.
Takhle vypadám? podivil se a hlava se mu z toho všeho zamotala ještě víc.

Jsem Ochu.
Kdysi jsem žil se smečkou, ale jako jeden z mála jsem nezapomněl mluvit a jak už to tak bývá, být jiný se trestá. A tak mě vyhnali.
Bál jsem se a byl jsem hladový.
Pak jsem ale potkal Chlapce a ty ostatní. Dali mi jíst. Milovali mě. A já miloval je.
Prošel jsem Středosvět, došel jsem dál, než kterýkoli jiný brumlák. Navštívil jsem i klíčový svět, ačkoli tam Chlapec ztratil život a já chuť žít. Šel jsem ale dál, přežil Dandela i odchod Ženy bez nohou.
Teď už můžu jít, Jake mě čeká na mýtině na konci stezky.

Oni ti věřili, pistolníku.
Němý chlapec sledoval muže kráčejícího mezi růžemi. Byly jich tu tisíce a v každém květu hořelo tisíc růží za tisíc světů. Miliony milionů světů - a všechny se otáčely na hřídeli Věže.
Oni ti věřili jako svému dinhovi.
Jdeš vpřed a neuhneš krokem. Voláš jejich jména; Cuthbertovo, Susanino. Voláš jméno Callahana, zabitého upíry. Jméno Eddieho, Jakea, Susannah. Dokonce i malého Ocha.
Ti všichni ti věřili a teď jsou mrtví, tisíce růží s tisíci slunci v rubínových útrobách tu září jako kapky krve a ty po nich šlapeš sám.
Oni ti věřili, pistolníku.
Ale to tys je zabil.