Divadlo Járy Cimrmana

“Vrah využil rekonstrukce a vnikl dovnitř touto dírou.”
Inspektor Trachta poukázal na stopy zřetelně viditelné v cementovém prachu.
“Prošel tímto pokojem. Za mnou, Hlaváčku!”
Inspektor proběhl dveřmi.
“Došel až sem, do obrazárny. Jeho cílem byla loupež obrazů, ale netušil, že tu potká naši oběť.”
Inspektor naznačil plíživý pohyb a zastavil se nad křídovým obrysem.
“Připlížil se za oběť a bacil ji do hlavy půlkou cihly v ponožce.”
Rozhlédl se a spatřil čerstvě zazděný výklenek.
“Ale, co to tady máme? Dláto, Hlaváčku!”
O chvilku později inspektor vyndal pár cihel a odhalil dutinu.
“A tady máme inspektora Klečku. Chlapci, odneste si ho!”

Začátek dvacátého století strávil Jára Cimrman v pojizerské vesničce Liptákov, zejména v místním hostinci U Sirotků, kde jej zaměstnával problém získávání peněz za účelem nákupu točených nápojů. Vedle obecně známých pokusů o jeho vyřešení jsme se nyní z objevených pamětí starosty obce dozvěděli o tom zdaleka nejúspěšnějším.

Často se sázející štamgasti Cimrmana inspirovali k založení Liptákovské Sázkárny . Podle hesla "Jedinými životními jistotami jsou daně a smrt", které Cimrman vyslovil nezávisle na americkém státníkovi B. Franklinovi, nechával spoluobčany "sázet na smrt" a vynalezl tak životní pojištění. Po roce úspěšného výběru pojistného mu však byla na anonymní udání živnost rakouskými úřady znemožněna.

V duchu hesla „Pod svícnem je největší tma“ ukryl spisovatelův přítel Josef Pšenička rukopis Cimrmanovy satirické hry Rytíř Slavoj do archivu tajné policie. Bohužel však do oddílu určeného ke skartaci. Přestože tužka, kterou mistr zapomněl v deskách, zabránila nejhoršímu, dochovaly se z díla jen útržky. Ty pak náš rakouský kolega cimrmanolog, profesor Fiedler, zcela dezinterpretoval. Nejsa si vědom známého faktu, že Cimrmanův psací stroj měl poškozené kladívko pro písmeno D, nechal ve své rekonstrukci hrdinu bojovat se „strašlivým rakem“ a nezarazily ho ani výrazy jako „splynutí uší“. Raději pak ani nezmiňovat jeho zkomolení věty: „Slavoj na vraníku dojel princeznina koně“.

Málo se ví, že Cimrman rovněž patřil mezi vášnivé české otužilce, neboť věřil, že bacil je možno zimou vypudit a třesavkou ho vyklepat. Pravda, dnešní medicína by měla jisté námitky, avšak v jádru byla myšlenka správná. Zkostnatělé mocnářství však, jako obvykle, Cimrmanovy snahy podrývalo.
Cimrmanův první sraz otužilců z řad členů SUPU zůstal i posledním. Byl totiž dramaticky rozehnán předem, na základě zvacího letáku. Jak Cimrman později píše:
„Skutečně už lži ouřednické neznají mezí. Prý jest ,koupání na Adama' zhola nepřípustné a nemravné, avšak ať bádám, jak chci, nenašel jsem nikde informaci, že by koupání v čase vánočním bylo zakázáno!“

Rytíř Hynek: Tak co jsi v hospodě zjistil, Šlupko? Je národu zle? Máme z Blaníku vyjet na pomoc?

Šlupka: Nebudeš tomu věřit, pane přednosto, hospoda je zavřená.

Hlas z cely: Tak to JE zle.

Hynek: A jiná krčma?

Šlupka: Všechny hospody zavřeli. Vynalezli takové okénko, kterým ti pivo v papírovém korbelíku podají.

Hlas: Okýnko, to není nic nového! To jsme mívali po prohýřené noci taky...

Hynek: A potřebují tedy naši pomoc?

Šlupka: Nevím, slyšel jsem, že to přitáhli z Itálie a z Rakous, ale žádný vojsko jsem neviděl. A prý mor...

Hlas z cely: Správně! Mor ho! Ktož sú boží...

Na fotografii objevené v pozůstalosti posledního vídeňského ledaře se dle zjištění docenta Weigela nachází vítězné družstvo cimrmanovy soutěže Zpívá celá cela, oktet polopolitických vězňů Osmerka. Na snímku je též zachycen Cimrmanův levý palec, měl ho toho času v dlaze po nepovedeném pokusu imitovat velký koncertní buben o kuchyňský vývařovní kotel, a proto ho nemohl při pořizování fotografie pokrčit.
Zajímavý je také mukl číslo 348765 na fotce úplně vpravo. Jedná se s nejmenší pravděpodobností o člena rozsáhlého klanu Straussů. Ovšem toto se nám nepodařilo ověřit, jediným zdrojem je kniha sepsaná vídeňským anticmrmanologem profesorem Fiedlerem, který se, jak známo, dost často mýlí.

Otec se díval do tmy. Bál se usnout, bál se sáhnout po knize, protože právě ona byla toho příčinou. Měl by je vyházet. Proč tou svojí hlavou tolik dřel, když mu teď nedá ani vyspat?
Myšlenka na zničení jeho papírových tyranek mu umožnila uklidnit se a usnout.
Noční můra se rozběhla dále.
Štrajchpudlík Karel kráčí spolu s ostatními dělníky do práce. Náhle zakopne a padá. Všichni kolem se notně smějí, jeden z dělníků volá: „Držkopád!“
A opravdu! Karlovo břicho je po pádu otevřené, vnitřnosti potrhané a na dlažbu se sypou dršťky.
Otec procitl a šel ty zaprůdušené knížky rovnou spálit.

Má školní jídelno se stolem dřevěným,
k tobě jsem chodila s každičkým trápením.
K tobě jsem chodila pokaždé na oběd,
k radosti žaludku, k radosti mých střev.

Vždy jsem se těšila na modré židličky,
na cinkot sklenice, lžíce i vidličky.
Na tác jsem skládala tvoje dary,
pro ně jsem stála nekonečné řady.

Koprovka, svíčková, hlavně rajská,
to byla vždycky na jistotu sázka.
Upečené, zapečené, uvařené, smažené,
přímo skvěle kořeněné, tak akorát solené.

Dnes školní jídelna dávno již pod drnem,
kdesi se schovává, prý že před covidem.
Má školní jídelno se stolem dřevěným,
jak se ti, poklade, jak se ti odměním?

vědeckofantastická scénka o nekonečném čekání
napsala Jenny Suk, dramatická spisovatelka a sufražetka

[vstoupí cestovatelka časem HELGA]
HELGA: Už?
HLAS: Ještě ne!
[HELGA odejde]

[vstoupí cestovatelka časem HELGA]
HELGA: Už?
HLAS: Ještě ne!
[HELGA odejde]

[vstoupí cestovatelka časem HELGA]
HELGA: Už?
HLAS: Ještě ne!
[HELGA odejde]

[vstoupí cestovatelka časem HELGA]
HELGA: Už?
HLAS: Ještě ne!
[HELGA odejde]

[vstoupí cestovatelka časem HELGA]
HELGA: Už?
HLAS: Ještě ne!
[HELGA odejde]

[vstoupí cestovatelka časem HELGA]
HELGA: Už?
HLAS: Ještě ne!
[HELGA odejde]

[vstoupí cestovatelka časem HELGA]
HELGA: Už?
HLAS: Už! Helgo Signýdóttir z Islandu, čeští novináři konečně přestali počešťovat a mrzačit příjmení zahraničních osobností!

Časový úsek, během kterého člověk vypouští hlen otvorem nosním do látkového - dnes již papírového - kapesníku, se nazývá smrkání. Cimrman si dovolil upozornit, že během údajného smrkání člověk zároveň vykonává další pro člověka důležitou činnost, a to pravidelné zvlhčování bulvy oka očními víčky, tzv. mrkání. Cimrman se proto rozhodl, že je nezbytné, učinit tento termín archaickým a představil společnosti nový slovní obrat - mrk smrk.
Nebudeme si nic nalhávat, nový termín se nijak výrazně neuchytil. Citovat zde můžeme jeden z Cimrmanovi příchozích telegramů: “Drahý pane Cimrmane, ráda bych tímto vyjádřila nesouhlas s Vaším termínem mrk smrk, s velkou obtíží se skloňuje. Marta”