Záhada francouzského koření

poznámka: Omlouvám se autorkám, že jsem si bez dovolení půjčila hlavní postavu.
varování: Připravte si kapesníky!
---------------------------------------------------------------------------------
Jednou, když byl úplně malý, si odřel nohu o trní. Tehdy mu tatínek řekla: „Kluci nepláčou!“ A on hned přestal.
Jako tolik jeho druhů se chtěl stát nindžou, proto každou volnou chvíli trénoval pod vedením zkušených mistrů. Občas nevybral správně salto a pořádně si natloukl. Tehdy mu říkal mistr: „Nindžové nepláčou!“ A on hned přestal.
Když konečně nastal čas vrátit se od meditační studny, nemohl se Lumír dočkat. Ke svému zděšení však místo vzkvétající kolonie našel jen mrtvé skořápky soukmenovců. Cvrlikání, které znělo opodál, jako by se vysmívalo: „Šneci nepláčou! Šneci nepláčou!“
Někdy ale bulí, jako když se protrhne hráz.
(fandom: Budeč, a zde dílo, na které je toto fanfiction.)

Fandom: Záhada francouzského koření
Poznámka: Ani nevím, jestli je to hnusné emo nebo hnusný černý humor. Prostě to bylo silnější než já. Nebijte mě, nebo aspoň ne do hlavičky.
Ta fáma snad musela být stejně stará jako jeho klan. Přestože se ji moudří snažili už po staletí vymýtit, našla se v každé generaci dostatečně pošetilá nebo dostatečně zoufalá matka, která ji vyslovila. Její dítě ji pak rozneslo mezi všechny ostatní.
Když si nebudeš uklízet v domečku... Když nebudeš denně trénovat s katanou... Když budeš své růžky vystrkovat přísliš často nad ostatní... přijde Francouz s knírem a vezme si tě. Děsivá dětská fantazie pak příběh obohatila o další šeptané podrobnosti. O slánku a o citronovou šťávu.
Lumír tuhle historku ze srdce nesnášel. Ještě že jeho matka o takových pitomostech nemluví.