Moje články

Otočila list své knihy. Ruce už nejsou prosebně sepnuté, aby slova ze sebe vydaly nevyřčené cáry duše. Čerstvý vzduch okysličuje plíce pod širákem. Modrá jako úleva po náročném dnu, jen tento den trval dlouho. Tak dlouho, že už nevěděla, jaké to je lehkotěžce zase skutečně žít.

Kroky se potulují bezcílně po žluté ulici, jak lampy míjejí její cestu mlhavým paprskem minulosti. Pěsti sepnuté v rozhodnosti bolí úlevou – nemusí už klepat na dveře jiných, nyní si odemkly vrata samy.

Na nebi volavka, šedá jako vzpomínky, rozetne svými křídly oblohu.

Červené šaty, kampak jdou? Vlnka vlasů rozechvívá struny vlastní naděje, strach odhozen.

„Doktor Livingstone, předpokládám?“

Legendární Stanleyho větu zná každý. Co se ale neví je, že Livingstone se z Afriky nechtěl vrátit, protože v zemi krále Kazemby chtěl najít poklad nedozírné hodnoty.

Dle místních zkazek v údolí tvaru žirafího krku se má nacházet akácie, která živí kolonii mravenců. Na svítání z jedné trnové hálky vylézá napít se nektaru mravenec, který je celý ze zlata. Kdo mravence chytí a za slunovratu vypustí u jižního cípu jezera Bangweulu na oltáři předků, tak ho zavede do místnosti plné zlata.

Jestli se to Livingstonovi povedlo, se neví, protože zanedlouho nato zemřel na malárii a úplavici. Náhoda?

Ráno pálí v očích – jehly to světla, které bodají, když chci spát. Hlava bolí jako střep na mraku alkoholového opojení. Hrobové ticho – mysl prázdná jako vítr v otevřených dveřích. Kde je ta láhev, která mi dělala společnost? Ztratil jsem se ve spleti chodeb náručí, polibky prchají do nebes, tvůj sladký parfém mi připomíná prázdná sklenička. Slyším známý hlas, který se však změnil ve vyčítavé tóny kosa venku. Budík nehlesl, neslyšitelný jako tvá slova, ale zrychlený dech přehluší výčitky. Pokoj se zmenšuje, nehybné čtyři stěny vítají květinový záhon vášně. Okus jablko snů v tvrdé peřině zklamání. Zhasni už konečně, slunce proklaté!

Nakresli mi strom. A na tom stromě ať rostou mé myšlenky, divoké to řeky.

Namaluj mi mrak. A na tom mraku plují mé sny, bezedné to vodopády.

Načrtni mi dům. A v tom domě žije má představivost, divočina to bez lvů.

Slož mi píseň. A v jejích verších se skrývají mé city, poryv jejich větru stonek ohýbá.

Napiš mi dopis. A v písmenech skáče má tvrdohlavost, mělčina to neznámá.

Zatancuj mi valčík. A v těch krocích padá má nevědomost, temná to paní.

Zahraj mi baladu. A za zvuků piana vynořuje se má nezkrotnost, kroky odchází ve stínu večernice.

Otevři oči…

Zub vyletěl do víru města. Řev stovek hrdel zaburácel až se otřásly základy. Kapka krve se rozplácla na betonu. Drobné tělo žuchlo na zem.

Alex zvaný Skřet dostával masážní nakládačku od kamioňáka Bena připomínajícího gorilího samce čnícího nad nehybným tělem.

Jenže Skřet měl životů jako kocour, a tak se po několikasekundové pauze sebral a jako blesk kopnul obra do kolene tak silně, až náklaďák zařval bolestí.

Pak to šlo samo, následovala druhá noha rychle odepsaná zezadu. Skřet se po oběhnutí octnul před bolestí staženým ksichtem, který dostal kolenem do nosu.

Příchuť výhry se mísila s železitým podtónem krve v ústech.

Každý krok provázel tichohlučný šelest srdce temného lesa. Kdesi za bílou tmou se ozval ženský nářek. Kroky se přibližovaly, listí chrastilo pod bosýma nohama. Zalkávající vzduch protnul mocný řev.

Mlha se jako mávnutím kouzelného proutku rozestoupila. Z levé strany běžela žena v dlouhé bílé haleně; její dlouhé, havraní vlasy měla zplihle rozcuchané. Za ní kmital tmavý kožich medvěda.

Pár kroků od lesní stezky nebožačka zakopla a upadla. Krátce nato ji bestie dohnala a mocnými tlapami se postarala o nemilosrdnou divokou masáž. Drápy trhaly, zuby zuřivě kousaly. Výkřiky pravidelně přerušovaly tíživé ticho.

Pastýř nehnul ani brvou a rozvážně kráčel hvozdem dál.

Dlouhán Eddy se zase vyznamenal. Vymetání hospod zakončil stylově u Oškubanýho vejra. Páteční noc se nesla ve znamení starých šlágrů, všude to vřelo živostí desítek tancechtivých nohou.

Po šestém panáku karibského rumu se odhodlal na parket. Nejdříve balil skupinku oslavující rozlučku se svobodou. Úlisné pohyby žádnou z holek neoslnily, a tak se rozhodl jim ukázat, o co všechno přichází. Plul napříč parketem jako tornádo, nakonec vrazil do tancujícího vazouna, který se nachomýtl vpravo. Dotyčný ho odstrčil a milý Eddy vletěl do drinků chlapíkovi s dredy.

Nato byl Eddy nemilosrdně vyveden ochrankou. Klub už ale bez Eddyho nebyl tím, čím předtím.

„I ty Brute?!“ Caesar je konečně mrtev, opona, nevyhnutné klanění a hřmotné tleskání nevyplácaných desítek rukou. Ano, poměry jsou skromné – sny o světoznámých prknech už zavál čas a utopily je desítky litrů levného piva. Na ambice nasedal prach nuzných let čekání na tu veleskvělou příležitost dostat šanci něco předvést.

Caesar se měl k světu, už obživlý, i když trochu nachmelený – rozdával úsměvy pár místním turistům. Odrbaná tóga na něm visela jako napnutý luk, který měl každou chvíli vystřelit někam k velké, umouněné plachetnici v láhvi místního výčepu.

Pár kaček to vyneslo. Další den, další pivko, další řízeček. Ať žije Caesar!

Tak jako dávní předci, kteří si po generace předávali tajemství a zkušenosti týkající se komunikace s dušemi živých, neomylně přenesl svou mysl do světa nehmotného. Světa prchavého, světa matných obrysů, nepředstavitelně nebezpečného, který si nenechá ujít příležitost se velmi citelně a hmatatelně zjevit ve světě, který každý známe.

Jeho kroky se prodíraly chuchvalci mlhy. Bosé nohy nehlučně kráčely studeným bílým oparem, jež zahaloval tmu, černou to královnu. Úzká zemitá stezka se klikatila, každý krok byl krokem do neznáma, jen tu a tam nalevo či napravo se vynořil temný kmen stromu.

On ale šel sebejistě vpřed, nedbaje přikrádajících se stínů noci.

Plamínek se rozhořel nejdříve nesměle, ale po chvilce vzplál jasným a pronikavým světlem. Předcházelo tomu nedočkavé, dychtivé, ale nesmělé škrtnutí. Zápalková krabička se trhaně zachvěla a sirka jen před chviličkou vybraná ne a ne poslouchat drobné ručky.

Pár dětských šedozelených očí hypnoticky pozoroval ten nepochopitelný zdroj mihotavého světla.

Uši byly nyní hluché k nesčetným varováním, radám a výstrahám. Touha vytvořit tento malý oheň byla silnější, vyzkoušet si to jako ti velcí dospěláci.

Plamínek nezadržitelně ukusoval ze světlého dřeva směrem k třesoucím se prstíkům.

Náhle ruku protnula pálivá bolest… a už tu plápolající sirka padá k zemi.

Zhasne nebo něco podpálí?

Legenda praví, že země se mohutně otřásla, listí ze stromů opadlo a voda vyschla, že i ryby v ní se zalknuly.

Otřesy rozlomily starodávné město vejpůl a lidé se dali na marný útěk.

Domy se hroutily v haldy kamení a věže pnoucí se nad tržišti se lámaly jako sirky. Palác se jako dávná civilizace ztratil v hlubinách času. Lesk zlata a drahých kamenů vystřídal prach a suť. Myšlenky vyhasly jako poslední volání ztracených.

Stojíte tu bezejmenní v zapomenutém městě na stráži dějin, přehlížení, neznámí. Hleďte do tváře historie, té, ve které nejste.

Probuďte se padlí, abyste se opět světu připomenuli.

„Tak co vy dva? Co jste to vyvedli? Musíte rychle zmizet, protože vás hledá městská stráž. Za chvíli jsou tu,“ hlaholil mladík, jehož se Fergus s Bedwyrem lekli, jak byli pohroužení do pozorování podivného muže.

„Kdo to je, že si takto povídá s tou naštvanou zeleninou?“ vážně nadhodil Bedwyr a ukázal hlavou dovnitř.

„To je Gwion. Šel vám pomoct.“

„On je nějaký druid nebo co?“

„Kdepak, druidy už pět staletí nikdo neviděl. Je to jen pastýř duší.“

„Pas… co?“ divil se Fergus.

Muž stále vkleče něco potichu drmolil.

„Pastýř... Ale to je dlouhá historie. Pojďte raději se mnou do bezpečí.“

Mezitím Fergus sebral kus sýru a bochník chleba proplétaje se bujným porostem.

Už se měli oba ke kvapnému odchodu, když vtom se ve dveřích objevila mohutná postava. Kvůli světlu zvenku byl vidět jen pouhý obrys.

„Rychle, vy dva! Pryč! Utíkejte!“ volal rázně, a když trochu zaváhali, tak je vyzval ještě jednou s dávkou urgence. „Honem! Jinak to tady za chvíli pohltí!“

Vyběhli ven, kde se větve a kořeny už sápaly na sousední domy.

Muž však namísto odchodu vešel dovnitř. Položil ruce na jeden z nejobjemnějších výhonků.

Něco tiše mumlal. Nebylo to ale zaříkávadlo, to poznali dívajíce se v úžase dovnitř.

Moře omývá pobřeží jako se omývá vina ze zakrvácených rukou. Tam daleko, kde rackové křičí ve svědomí z plna hrdla, leží útesy mé viny, na kterých se tříští můj život. Sny se mění ve vodní tříšť nočních můr a zpěněný příboj utápím v prázdných lahvích.

Moře hučí v mých uších jako poslední výkřik mé slabosti. Chodím jako mátoha po písku bolesti, kterou jsem způsobil. Uvědomuji si, jak bríza přináší ten tón bezmoci to vzít zpět.

Moře vrhá své vlny na zeď mého pokání. Jako Robinson na ostrově samoty rozjímám, že mě chytí. Chladný proud přináší změnu. Bouři, přijdi, já čekám.

Připadali si jako ve snu. Jeden šlahoun těsně minul Bedwyrovu hlavu a zakousl se do stěny za ním. Zato Fergus jen tak tak uhnul výhonku, který ho málem podrazil.

Popínavé kořeny a větve už probořily podlahu a střechu a mizely kdesi venku. Na zdech, které držely ještě pohromadě, vyrazily pukliny a praskliny a z trhlin odpadávaly kusy cihel.

Dírami, kam se oko podívalo, prorůstalo cosi děsivé a neustále se to rozšiřovalo.

Bezmyšlenkovitě Bedwyr popadl torbu s jejich nejdůležitějším náčiním a potom vytáhnul cestovní ranec zpod jednoho kořenu, původně uložen v truhle u postele, která nyní už neexistovala.

Zbyla jen zkáza.

Potom věci nabraly rychlý spád. Jakmile se lžíce dotkla desky stolu, azurové světlo jakoby mávnutím kouzelného proutku zhaslo. V dalším momentu vyrašil ze lžíce malý kořínek a zaryl se do dřeva stolu. Za ním vyšlehl další a další.

Jako povodeň s jejími rameny a řečišti se hnaly šlahouny kořenů až pohltily za pár chvil celý stůl a začaly se rozlézat po celé místnosti. Různě se klikatily, vlévaly do sebe, rozdělovaly se a zase spojovaly. Po lžíci nebyla ani památka – zmizela kdesi ve spleti kořenového systému.

Mezitím Bedwyr s Fergusem zůstali v němém úžasu stát jako přikovaní a pozorovali tu spoušť.

Žil, byl neposedný, krásně zahnutý rohlík, který toužil vidět svět.

Přišel na farmu, ale tam se mu vůbec nelíbilo – kdeco by ho mohlo spapat, a to on nechtěl.

Rozhodl se zkusit štěstí ve městě, ale tam ho vystrašila troubící autíčka, a to nebylo nic pro něj.

Kráčel dál, až přišel do lesa. V lese ho vyplašilo houkání sovičky tak, že vzal své těsto na ramena a utíkal pryč.

Když popadl dech, podíval se na krásnou noční oblohu. Tam by chtěl být. I hvězdy se nad ním slitovaly a vzaly ho nahoru. A od té doby se díváme na zahnutý měsíc.

Hlava bolí jako střep. Zvedám číši na tvé zdraví, Večernice. Víno teče proudem – hrdlo osvěží, myšlenky chmurné zažene.

Nalejte mi červené, ať tě vidím v těch šatech světla, co ti sluší, že z nich nemůžu spustit zrak. To lampa vloudila se mi do cesty – princezna na mé noční cestě městským oceánem rozsvícených reklam, projíždějících aut a beztvarých chodců.

Sem s tím bílým – přilej mi do té sklenky! Nohy mi tancují, když jdu rovně, pomalý rokenrol po asfaltovém parketě. Bezděčně mrknu do rozmazaného keře. Vyzvu teatrálně do tance popelnici.

Dej sem šampus – stále nemám dosti! Vyvolávám déšť zapomnění a hrst radosti…

To by nebyl Bedwyr, kdyby něco nevyzkoušel, neohmatal nebo do něčeho neznámého nestrčil ten jeho všetečný nos.

Rozvázal stuhy a vzpínající se objekt vzal do obou rukou. Pozorně si prohlížel značky a obrazce. Lžíce se zničehonic uklidnila a zůstala nehybně ležet.

Potom se stalo něco, co oba neočekávaně vylekalo. Předmět se prudce rozsvítil pulzujícím azurovým světlem. Všechny rýhy a prohlubně, které tvořily jakousi šifru, zářily oslnivě a házely odrazy symbolů různě po místnosti.

Oči jim osleply. Fergus si zaclonil tvář. Bedwyr se zapotácel a strhnul na poličce stojící láhev vína, která se hlučně rozprskla po podlaze. Lžíce dopadla na stůl…

Jeden i druhý koutkem oka zahlédli, jak dřevěná lžíce v krabici začala vibrovat a vydávat zvláštní bzučivý zvuk.

Fergus se prudce otočil. Bedwyr vyskočil na nohy. Oba se rozběhli ke stolu, kde se lžíce neklidně vrtěla.

Divný pocit začal hlodat ve Fergusovi. Podobný pocit jako těsně předtím, než je banda místních výrostků zmlátila kvůli jejich podivným pokusům jako naprosté outsidery bez vlastní party. Je pravda, že tenkrát vyhodili do povětří jejich klubovnu. Žabaři…

Až teď si všimli, že je lžíce pokrytá jakýmisi neznámými symboly. Nato se lžíce vypnula jako na oři, že povolily i stuhy, které ji držely na místě.

„‚Tys mě ale vylekala!‘ říkám. To byla jen kolegyně víla sudička Merryweather.

‚Copak ty nevěštíš Šípkové Růžence?!‘ a ona mi povídá, že si přišla taky vyloupit ten sejf zlé víly.

‚Teď jsme dvě u sejfu a ne na křtu,‘ říkám si.

Když v tom dorazí kolegyně Flora, a je to v pytli – u té nešťastné holky není nikdo s dobrou sudbou, jen namíchnutá zlá víla, kterou vůbec nepozvali.

Problém je v tom, že zlá víla nenechala nic na náhodu a sejf ochránila blbým kouzlem, které nás chmatlo do magické sítě.

Pane Sojko, a my tam takto visely do příjezdu policie…!“

„Svědkové ve výpovědích jasně označili vás dva,“ předčítal ušatým klientům obhájce Sojka.

„To je právě ta věc, kterou chceme, abyste nějak zmínil..., že je to neprůkazné,“ polemizoval ušák.

„Přesně tak, to mohli být kdejací jiní králíci…,“ doplnil větší králík.

„Bobe, Bobku, při domovní prohlídce vašeho klobouku policie u vás našla černobílé gangsterské derby oxfordky, dva samopaly, milión korun v hotovosti a několik sekáčků… Dva dny předtím došlo k vyřizování si účtů mezi rodinami bílých a hnědých králíků – jedněch z takzvaného Mrkvového klanu a druhých z klanu Ušáckých smrťáků. Jeden mrtvý skončil v nedaleké restauraci na smetaně,“ Sojka nadzvedl přísně obočí.

Bedwyrova ruka nedočkavě odklopila víko a…

Na nachovém sametovém polštářku, svázaná k němu dvěma stuhami stejné barvy, ležela prachobyčejná dřevěná lžíce.

Zklamání by se dalo krájet. Srdce obou kamarádů zplihla jako květ nedočkav se jarní vláhy.

Ticho jakoby zastavilo čas a oni zmrzli na okamžik kdesi, kde nic neplynulo a zbyl jen pocit rozčarování. Nemohli se na obsah ornamenty vyřezávané škatule už dívat.

„Já ti to říkal, že to bude podvod,“ odvrátil zrak Fergus.

„Ale bylo hezké doufat, že tam bude něco, co nám změní život,“ odvětil Bedwyr a zničeně si sedl na práh.

Když vtom uslyšeli podivný bzučivý zvuk.

Skála puká, ozvěna volá slova lásky vzdálené, jako by šakal teskně vyl. Bol vznáší se nad duší jako studený déšť. Drobný slavík zmrzl v zimě našich hádek.

Zlatá rána, sladká jako maliny tvých rtů – červánky růží v květu rozpadlé v trny ostré jako výčitky blednuvše v paprscích Zlatovlásky.

Odcházíme opačnými směry, poslední pohled zažehnul loučení s bonboniérou společného života, kde poslední nugát se již snědl a zíráme do prázdna našich nevyřčených polibků.

Padá večernice naší poslední šance za obzor, zhasne v jezeře lhostejnosti. Kroky odcházejí, neslyšíme jejich klapot vinoucí se k našim hluchým uším.

Zůstala jen rtěnka v mém srdci.

Nakonec ohnuli jednu ze svorek v dílně a Bedwyr se vrhnul s nadšením na otevírání zámku.

Fergus mezitím strašil a maloval ty nejčernější scénáře.

„Jen aby ti to nebouchlo, jako když jsi dýni třaskavku tady nechal bez dozoru. Pak jsme hodiny drhli ten sliz z podlahy a zdí. Doteď po tom tady zůstala ta nasládlá vůně, fuj! Nebo když jsi zkusil vrtat do strýčkova létajícího stroje. Další den vypadl strýček během výkrutu do výběhu ovcí, kde ho beran nabral na rohy tak, že…“

„Už to mám!“

Fergus samou samomluvou ani neslyšel, jak mechanismus kovově zachrastil a víko dřevěné krabice nadskočilo.

„Od té doby, co se vám stalo v dětství to s tím vlkem, tak jste jako utržená ze řetězu. Jakmile vidíte vlčího občana, tak vás popadne amok a je zle. Jako pravidelná delikventka už nemůžete očekávat, že nad vámi kdokoli přimhouří oči,“ spustil Sojka.

„Já ty vlky jednou zabiju!“ vřísklo zuřivě děvče v červené kápi svázané ve svěrací kazajce.

„Cestou do práce jste vytlačila auto vlka, který jel točit pokračování snímku Tři malá prasátka. Skončil ve škarpě, načež jste zastavila a místo první pomoci ho začala škrtit. O měsíc později se stalo to samé s vlkem ze seriálu No počkej!”

„Že neuhodneš, co jsem dnes vyhrál ve vrhcábech!“ hlaholil Bedwyr.

„To netuším,“ nedůvěřivě odvětil Fergus.

Z torby Bedwyr vítězoslavně vytáhnul dřevěnou leštěnou krabičku a položil ji okázale na stůl.

„Co to je?“ nestačil se divit jeho kamarád.

„Říkal mi, že uvnitř najdu poklad, ale že od toho nemá klíč. Dlužil mi horentní částku, tak doufám, že to nebude nějaký podfuk…“

„To bude stoprocentně nějaká bouda. Kdo by právě tobě jen tak svěřil jakýkoli poklad!“

„Jak to otevřeme?“ koumal Bedwyr.

„Vypáčíme a bude to.“

„To ne, když tam nic nebude, tak budu mít alespoň krabičku…“

Nějaký kus drátu by se hodil…

Mrštil klíči na stolek a nalil si koňak do sklenky. Zamyšleně přistoupil k oknu.

Poslední kapky lásky kanuly po okně zanechavše mokré brázdy zařezávající se do srdce. Pustil si žilou a veškerý zpropadený cit se vyplavoval kamsi pryč. Kapka po kapce.

Podíval se na hodinky. Nepotřeboval vědět čas, ale stejně to mimoděk udělal. Venku silně fouká. Šeřík v květu před domem poryvy neurvale vlní sem a tam.

Jako prohra v kartách o všechno, další krok – nepopsaná to kniha. Neblahý osud je kapitolou samou pro sebe; zahalen mlhou konečnosti. Jeho začátek konce, její naprostý, definitivní konec. Vyhaslé oko mrklo do věčnosti.

…Když se paní notnou chvíli nevracela, tak jsem se šla podívat do jídelny, jestli se jí něco nestalo. Dělala jsem si obavy, abychom stihli večerní mši.

Neudělám v hale ještě ani krok, když paní, bílá jako stěna, vyletí vyplašeně z chodby, rychlostí blesku otevře dveře a zmizí v té lepkavé tmě tam venku.

Po chvilce, když jsem se konečně vzpamatovala, jsem se jala zjistit, co jí přivodilo takové rozrušení.

Vešla jsem do místnosti. Vypadala naprosto prázdná, nikdo nikde. A tu najednou vidím obličej mé paní, třesoucí se jako osika, mrtvolně bledý, jak se na mě dívá zpoza okna do zahrady…

Šepot v uchu rozjařeně výská, proletěl se poli a loukami, sluncem zalitými úbočími, ve vzduchu udělá obrat a řítí se pln energie naplňujíc mě pocitem štěstí, elánu.

Tajemně zní hlas moře, ukolébává vlnami, které se pravidelně vrhají zpěněně na útesy, melancholie zataženého obzoru deštěm nejistoty omývá mou mysl.

Sykot páry a mihot plamene vyžene z hrdla řev zuřivce, neklidného, strhávajícího vše v cestě, který sežehne každou píď vášně a lásky, nezkrocený hřebec mého srdce.

Jako uhel vynoří se potají, neviděn, spřádá temná slova jako pavouk na noční báni novu, opantá mě svým libím pochlebováním – podléhám zlu; duše má spas se...!

„A co se vám přihodilo, že jste tady?“ začal přátelsky obhájce Sojka.

„Ani se neptejte, přišili mi kdeco, ale já stále nevím, proč,“ smutně vysokým hlasem přiznala osoba sedící naproti.

„Meluzíno, Meluzíno, jen se nedělejte, že nevíte…,“ zašprýmoval Sojka.

„No dobře, děti mi odrostly natolik, že jsem je chtěla vzít a ukázat jim, jak se kvílí v praxi, protože zatím kvílely jen doma, a to nikdy není ono. Dala jsem je pěkně do pozoru a ve vsi jedno po druhém zapištělo a zasténalo. Teď mám na krku mravní výchovu dětí!“

„Když vy jste kvíleli v létě, když bylo naprosté bezvětří!“

Nejlépe se sbírají za měsíčku. Dává jim prý větší sílu. Nikdy jsem na to nevěřil, ale ona zjevně ano.

Odtrhnul jsem mnišskou hlavu a dal do košíku. Na tomto místě jich bylo tolik, že jsem měl za chvíli slušnou hromádku.

Letmým pohledem jsem se ohlédl za starými, ohnutými zády, jak se prohrabávají ve změti toho, čemu říkávala boží dar.

Doma brávala do zkostnatělých rukou tu dózu s babským uchem, tam sáček s husí nožkou, když k ní přišel nějaký vesničan s kdejakou bolístkou a trápením. Bolístku vyléčila, trápení zahnala.

Narovnala se a její moudrou, laskavou tvář osvětlila stříbrná stuha úplňku.

„…Co bylo pak?“ ptal se trpělivě obhájce Sojka medvědí rodiny.

„Někdo spal v mé postýlce, aby ho ďas vzal!“ vyblekotal medvídek se slzami na krajíčku.

„To byla Mášenka, milá holka, která teď leží s těžkými pohmožděninami v nemocnici. Jak k tomu došlo?“

„No, jak – prostě jsem ji z postele mýho kluka popadl, naplácal jí a vyhodil ven oknem,“ brumlal medvědí otec.

„Přece i my, medvědi máme právo na nějaký soukromí! Vecpala se k nám, když jsme byli pryč… Sama jsem jí jednu ubalila!“ rozohnila se medvědí máma.

„Tak obhajobu určitě postavíme jinak…,“ odvětil Sojka, že se mu až čelo orosilo.

Stáli před obří domorodou maskou, jejíž prázdné kamenné oči, nos a ústa čněli nad skupinkou dobrodruhů.

Mezi nimi a maskou zela průrva. Kdesi tam dolu zurčel potok.

Co teď? To se všem hodilo hlavou. Odpověď nepřicházela.

Na skále, kterou míjeli si někdo všiml vytesanou kytku. V této pustině nanejvýš podivné, ale pramálo užitečné.

Ekon vzal zlostně šutr velký jako hlava do obou rukou a mrštil jej po tváři. Balvan prolétl pravou nosní dírkou nezlomného domorodce a s duněním se kutálel do hlubin.

Najednou vevnitř něco cvaklo, zachrčelo a krátce nato se namísto jazyka z úst vysunulo schodiště překlenuvši chybějící úsek.

Bonus: Fotoromán

I škrtla sirka v něžných rukou, chladné kroky po ní zbyly.

Mladíka milého za ruku spiklenecky vzala a kouzlo knih mu ukázala.

Půvab ženy spanilé a vůně kalamáře do srdce se mu vpily.

Staletí znalostí, jež mudrcové psali – myšlenky ho v hlavě pálí.

Horečnatě stránky pročítá, sepisuje celé statě.

O ní zájem rychle ztratil, plány lásky její pošpinil a zhatil.

Jen prázdné tužby zůstaly, odstrčil ji přeci okatě.

I škrtla sirka v něžných rukou, plamen knihovny už hoří jasně.

Jinochovi ruka bezvládně už padá, utrhne se nit života tak mladá.

Pomsta sladká v povětří se vznáší, život opustil ho nehlasně.

Řítí se trabant po poušti, víří prach široko daleko. A najednou křup, skříp, a pojízdný veterán už pojízdný být přestal.

Vystoupí všichni pasažéři a koukají.

Hele! Prasklá guma!

Ježek si uvázal bandanu na ostny a jal se opravit defekt. Vydra mu zpovzdálí kibicuje, jak na to. Naproti tomu sob se raději natáhl a vyšplhal na nejbližší dunu.

Potem zalitý bodlináč se ohýbal natolik, že mu povolila pruženka u kalhot.

„Měl jsi zahnout doleva,“ vzduch protnula výčitka.

Jako poslední se na scéně nachomýtne chřestýš. Připlazí se a navrhne díru zalepit žvýkačkou, kterou už hodinu rozkousává.

Huráááá, funguje to! Jede se dál!

Byla na mostě a dívala se dolů na líně se vinoucí řeku tam dolu.

Myšlenky jedna za druhou se míhaly jako zběsilé. A najednou… Cítila se klidná a vyrovnaná jako ta vodní stuha pod ní. Veškeré trápení a soužení, které ji vyhnalo až sem, se vytratilo.

Zhluboka se nadechla. Studený, vlhký vánek jí zčeřil vlasy a štípl do tváří.

Zahleděla se na zapadající slunce. Už je čas jít. Nesmí zmeškat ten poslední vlak. Konečně opět uvidí její milované děti!

Ach, ten širý, krásný obzor! Vstřebávala každou barvu – nikdy nebyly krásnější. A to zrcadlení řeky v dálce!

A most zel prázdnotou.

„Dobrý den! To jsem ráda, že jsem vás ještě zastihla,“ popadá dech paní a zničeně se opře o okénko.

„Dobrý den, jak vám můžu pomoct?“ s doširoka nacvičeným úsměvem odvětí slečna za sklem.

„No, víte, já chci jet za sestrou do Velkého Chlumce a neznám jízdní řád, tak se chci zeptat, jak jedou vlaky.“

„Aha, chápu,“ flegmaticky odpoví brunetka. „To všechno najdete na internetu. Můžete si tam najít všechny spoje a koupit i lístek online. Pak nemusíte už sem.“

„Já ale nemám internet.“

„Počkejte, podívám se… Tak dneska vám to akorát ujelo a další spoj je až zítra v osm.“

Každý krok byl nití myšlenek, které ho vedly do záhuby. Bloumat pouští za fata morgánou, která neexistuje a je jen pouhým přeludem, bylo bláhové. On ale přeludu uvěřil. Viděl Ubar ve svých snech, představoval si slávu, když bájné město objeví jako první. Musel ji najít na vlastní pěst – arabskou Atlantidu ztracenou v čase. Cítil, jak k němu tento skvost Orientu tiše promlouvá zpoza miliónů zrnek písku – šelest osudu ve vyprahlé pustině; možná to jen záludný hatif opájí jeho rozum, aby si neuvědomil, že má tvář spálenou od nemilosrdného slunce a zůstal bez kapky vody. Přesýpací hodiny života tikají mrazivě tiše…