Moje články

Tenkrát člověk bral život jako dobrodružství - octnout se v pozemském ráji, tak jsem to vnímal, že i srdce plesalo přeskakujíc beránky plující po obloze. Divočina lákala na svou tajemnost a neprostupnost, která začala první minutou mňoukáním timálie.

Vzpomínky bublají a klokotají tím, co se namotalo na ty zidealizované představy, které si pak člověk nese s sebou spíš jako pytel kamení, než jako sáček exotického peří, který ale má už sbalen navždy a musí ho chtě nechtě tahat.

Horko prostupovalo vším lehkovážněji a zarputileji svým nočním dechem, kdy se poprvé přijelo a kdy poprvé zachrastily klíče za důkladného dohledu obrovské kudlanky. 

Kráčel po kamenité cestě vinoucí se jako had mezi šípky starých časů minulého roku, jež černé a scvrklé připomínaly spálené vzpomínky doutnající pod orlojem čisté oblohy. 

Zaskřehotal dravec vida nějakého hlodavce mezi svinutými baly slámy. Slunce nad hlavou mu otevřelo svou žlutou náruč. Stoupání vběhlo do dubového lesa, temno-světlého jako jeho prokletá duše, která nejde už vyčistit.

Nahoře se otevřel výhled dolů do údolí; na obzoru splývala sytá zeleň s okrově zabarvenými poli. Vál svěží vánek, chlad studil na tvářích.

Med se kroutil ve vzduchu s průsvitnými listy. Sedl si a opřel si nohy o skalisko.

Krásný to ale den…!

Anluan usilovně hledal ten správný klíč pro odpojení těžkého železného řetězu. Zkoušel jeden po druhém ze sady, které sebral strážci, ale ani jeden nepasoval.

Zbývalo jich už jen pár, když se konečně ozvalo slibné šťuknutí, když klíč úspěšně vplul do klíčové dírky. Nový problém nastal s odemčením. Ať se snažil sebelíp, klíč se ani nehnul. Zkoušel to i Fergus, ale mechanismus se snad rzí kompletně znehybnil. 

Hned padlo několik velmi platných rad z obou stran, jako použití paklíče, který neměli, naolejování zámku, což bylo jen zbožné přání, nebo dokonce jeho vylomení, na což ani jeden neměl potřebnou sílu.

Úporně přemýšleli.

Vtrhl do místnosti, ale ve tmě plápolala jen nervózní svíčka u postele. Místnosti byly důkladně prohledány, že ani myš by neproklouzla, ale nenašel ji. 

Pročítal znova a znova její poslední vzkaz. Mladá žena se, jako by pod zem propadla. Jednoduše zmizela.

Vše holé zívá pečlivě učesanou prázdnotou. A prázdnota rozkřesala oheň tušení, které zavolalo tu nejniternější paniku, že je pozdě, že to nestihl. 

Začínající bolest by se mohla krájet, marnost rozkvetla svým temným květem. Závan chladu prošpikoval smysly, které byly ochromeny, bezmocné a bludné.

Čeho se však obával ho omráčilo svým nevinným odleskem. Na stolku u dveří byl položen klíč.

“Pane Eversley, můžete nám vysvětlit, proč jste klečel u pana Needlese, a ještě když vešla policie do pokoje, tak jste na něj řval, cituji: ‚Ty prolhaný šmelináři, pokud mi neřekneš, kde je, tak tě na místě zabiju…‘ A to i za situace, kdy byl pan Needles již mrtvý.“

„On mi měl zprostředkovat koupi Tizianova obrazu. Experti potvrdili pravost, a tak jsem obraz koupil. Jenže před doručením mi pan Eversley obraz vyměnil za kopii a ten lump ho prodal podruhé. Jakmile jsem zjistil, že jde o podvod, tak mi po konfrontaci zbaběle tvrdil, že obraz je pravý. Dostal, co mu patří.“

Ani nevěděl jak, během kamarádského rozhovoru Anluan strážce jedním rychlým pohybem praštil, a už se v bezvědomí válel na zemi jako pytel brambor. Odtáhl ho a schoval za zástěnu z deky, kde měla stráž alespoň trochu soukromí.

Popadl klíče, které krátce nato zachrastily v zpuchřelém zámku, a houknul na ostatní.

„Je to pátá cela,“ zahlaholil.

Po chvilce hledání se otevřely i tyto dveře a za nimi stál v pozoru hubený muž v okovech, jehož naježený plnovous mu zakrýval skoro celý umazaný obličej. Mlčel.

„Možná ti pověděli, že máš právo nevypovídat, ale my ti rozvážeme jazyk,“ štěkl na něj nemilosrdně Anluan.

„Já jsem Anluan,“ podával žalářník ruku Fergusovi, načež se i Fergus představil.

„Neztrácejme zbytečně čas,“ vykročil Anluan dál do podzemí. „Budeme muset přes jedno stanoviště.“

Procházeli nekonečnými vlhkými chodbami, kde tu a tam kapala voda a tvořila bahnité louže. Překonali několik schodišť, která vedla stále hlouběji k dalším a dalším kobkám a celám.

Konečně narazili na další malou místnost se stráží. Pomalu nakoukli a uviděli, jak zavalitý hromotluk baští chléb se sýrem.

„Nech to na mě, on mně zná. Za tu dobu, co jsem tady, jsem už zapadl,“ špitl Anluan ženě ve fialovém.

Pak sebevědomě vykročil ke strážníkovi: „Zdravím, Michale!“

Podíval se nahoru, na tu obrovskou masu zelenomodré dálavy, nekonečné z jeho pohledu, nezměrné, magické. 

Vždycky se rád potápěl, ale dnes to je jiné, osudovější a s jinými pocity. 

Zahlédl kus těžkého dřeva, které kdysi tvořilo část paluby, jak klesá rychleji než on. Loď se rozlomila o útes na nesčetné díly, které jako nemotorné vločky klesají ke dnu.

Jeho zrak zabloudil dolu, tam, kde zanedlouho bude jeho hrob; jak zjistil, tak velmi pěkný hrob, připomínající kvetoucí zahradu u něj doma kdesi až snově daleko. Korály ukazovaly své mnohobarevné schránky, a mezi nimi drobné rybičky.

Spočine uprostřed šumění moře, v zahradě.

Zlo zamíchané v kotlíku na ohni vře a bublá. Bouřka podivné směsi neposlušně klokotá. Co chvíli nadskakuje poklička, která jako by hrála na činely. 

Tma hutná se vevnitř vlní, černá jako smola, bílá jako vina. Vaří se dobrota, sladká jako pomsta, slaná jako smutek.

I přidalo se koření pro lahodnost chutě po lžích se špetkou rané nenávisti. Hadí jazyk promluví svým jedovatým slovem, které zastíní prastarou lípu. Syčí to na plotně jako výčitky v uších. 

Ještě kus podlé zrady chybí, aby bylo hotovo. Ještě chvilku, aby se člověk do toho mohl pustit.

Vůně omamuje, k zakousnutí láká. Kdo bude první?

„Jdou si pro něj. Tamto,“ bradou neznatelně ukázala na Ferguse, který se posunul a stál vedle ní, „bylo jen k odvedení pozornosti. Zatímco stráž řešila přebujelé šlahouny, tak spustili nepokoje. Využili chudinskou čtvrt a tamější bídné poměry. Podplatili místní, aby vyburcovali lidi k povstání, jak jsme říkali. Pak se k nim přimíchali.“

Chvíli přemýšlela a potom pravila: „Za tím musí být někdo, kdo má prostředky a dostatek lidí, aby to naplánoval. Má pro ně cenu, pro kterou neváhají riskovat. Už jsi objevil, ve které cele sedí?“

„Dalo to práci, ale ano. Je v nejnižším patře. Byl v plánu příští měsíc.“

Žil, byl jeden král, který velmi dobře kraloval. Země prosperovala.

Jednou, když měl král významné výročí vlády, poddaní se mu přišli uklonit a každý na důkaz toho, že si krále váží, mu něco daroval.

Mezi nimi se objevil cizinec, který nechal králi vybrat si mezi obyčejným, dřevěným kalichem a nádherně zdobeným kalichem ze zlata.

Král byl však ješitný, a tak zvolil číši zlatou a do komnat si ji nechal donést.

Každou noc, když král spal, mu číše do ouška hadím jazykem šeptala a postupně připravovala krále o rozum.

Otrávená slova krále ovládla natolik, že se odpoutal od skutečného světa. Zešílel.

Průvodkyně spícího muže rázně kopla do chodidla tak, že značnou chvíli nevěděl, kde je. Potom, když se otřepal a rozkoukal, uviděv ji se rozzářil:

„Mely! To jsi ty? Co ty tady děláš?“

„To se můžu zeptat já tebe!“ odvětila naoko rozčileně. „V tuto dobu spát, skutečně?!“

Ti dva se evidentně znali, usoudil Fergus.

Vtom muž zpozoroval Ferguse a dal hlavu na stranu, aby na něj skrz ženu ve fialovém lépe viděl.

„To je jeden z těch, kteří to způsobili. Lžíce z měsíčního stromu byla návnadou,“ dodala na vysvětlenou.

Neznámý kývl hlavou na znak pochopení.

„Jak to vypadá?“ zeptal se ustaraně.

Zelená se rozpíjí v daleké země, v divočinu, nepolíbenou tvými sny. Řítí se zdi svěrací kazajky města a mysl bloudí po kraji.

Jako mucholapkou jsi chycen v osidlech poblouznění, sladkého zapomnění. Včera struna praskla, dnes opět hraje do not meluzíny v komínu.

Jako mrkev na palici – nedosažitelně přitažlivá bíle nezasytí, nevidíš nic jen dech písku pouště hrajícího se s tvými vlasy. 

Zavřeš oči a zlatavé vlny tříští se o útesy fantazie. Šum ovine noční můru jako had zakousnutý do jablka. 

Hluboké nitro hučí jako tisíce klasů obilí na poli, slunce pálí na zmrzlé touhy.

Zaleskne se plamen plání beze slov.

Postava v černém plášti si ztěžka sedne na balvan. Udýchaně rozjímá. Snaží se popadnout dech.

„To je dneska den,“ rozmlouvá sama se sebou.

Podívá se na svůj blyštící nástroj a ustaraně zkouší, jestli je břit ostrý, jak má, protože jinak by se nadřela ještě víc.

„Holka, ten den nemá konce. Žádná dovolená, žádný příplatek za práci, kdyby to šlo, tak se na to vykašlu.“

Rozvine zakrvácenou mapu s názvem Borodino, kterou sebrala jednomu důstojníkovi.

„Ještě nás čeká ten útok kavalerie,“ pronese vstávajíc a s velkým úsilím se opře o v rukou třímající velikánskou kosu.

„Ne, smrt nikdy nespí, neodpočine si.“

Ten večer, kdy měsíc líbal noční oblohu. Ten večer, kdy hrála hudba v tančírně, jejíž tóny ovlažovaly letní bezstarostnost.

Zábava rytmu překrývala sem tam nějaký ostych nebo to, že se zapomněly kroky. Linula se vůně radosti a sladký svist políbeného ruměnce. V transu nikdo nedbal okopaných lakovek, svět utopen ve sklenici vypité do dna.

Těžkosti srdce ztratily se za skotačících zvuků houslí. Vlaštovky starostí vyletěly z hnízda za zpěvů slavíka v hrdle.

Kapela v mlze němé hluchoty zastřela hlasy nadnášeného vlnami hučícího moře pohledu dvou okouzlujících očí.

V té chvíli hvězdy roztočí hlavu a zrychlí tep. 

Polka, jak má být.

A potom ucítili, jak jim vlhko cvrnkalo do nosu spolu s řadou dalších pachů. Z cel se ozývaly různé vzlyky, vzteklý ryk, kašel nebo bylo v nich ticho a mrtvo. Občas se za mřížovaným oknem ukázalo oko a kus špinavého obličeje. Vida hezkou ženu spustil se na čas randál smíchaný s různými zvuky, nechutnostmi a poznámkami, které ona nechávala v ledovém klidu za sebou jako táhnoucí se pochod švábů.

Došli k dalším dveřím, které však nebyly zamčené a za nimiž narazili na muže dřímajícího v prostorné světnici. U krbu se mu sušily navlhlé fusekle spolu s kabátcem. Chlap tvrdě spal.

Fergus následoval dámu ve fialovém. Tu po schodech nahoru nebo dolu, přes klikatící se temné chodby bez světla, že se v tom úplně ztrácel.

Šli mlčky. Prošli dalším tajným vstupem a žena se v nízké chodbě zastavila. Zvedla pravou ruku na znamení ticha.

Naslouchala. Pak vyrazila rovně svižným krokem. Před nimi se vynořila železná, zrezivělá vrata. Měla klíč, který zachrastil v zámku.

Zaskřípěly panty a z chodby za dveřmi se vyvalil smrad zatuchliny a potu.

Kráčeli pasáží, kterou po obou stranách lemovaly desítky masivních dveří.

Fergus si uvědomil, že se octli ve vězení, kde jsou trestanci namačkáni jako v kurníku.

Pokáceli starý strom, domov, kde dryáda měla. Tanec ladný zlomen vprostřed pohybu.

Pokáceli statný dub, který život do žil vléval. Nyní sličná žena leží na koberci zeleném.

Netančí už, nezpívá si společně s jarními zvonky. Nohy už krok neudělají, ruce jemné bezvládně klesly.

Dřevorubci neumí pomoct, neumí, jak srdce chřadnoucí opět v tlukot přimět. Úsměv věčný na rtech ztrácí se, věta zmrzla v němém vánku, slova modré oblohy vpíjí se do lístků chvějících.

Na poslední cestu květ spadnuv jí do vlasů ji doprovází. Mizí divoženka v paprscích slunečních, rozplynuly se oči krásné, rozplynuly se sny nedosněné. Na místě konvalinka zůstala.

Zazvonil zvonek – ten nepřítel lidu po probdělé noci, ten rušič dobrého spánku. Po něm nikdo unavenější než před ulehnutím do postele netouží.

Většina lidí spolkne tu trpkou pilulku vstávání a vysouká se z postele. Tento zmíněný budík ale letí přes půl místnosti doprostřed rozházené kupy oblečení.

Po další hodině se líně zvedá ruka a po ní střapatá hlava. Hlava jako střep se odlepí ze spacího hnízda a pluje k budíku, na který jedno otevřené oko hodí rozmrzelý pohled.

Dobelhání do kuchyně trvá věčnost. Otevřená skříňka odhaluje uzívanou prázdnotu. Prázdná piksla robusty se kutálí zklamaně po pultu.

Pomůže snad studená sprcha.

Kterákoli návštěva, jež se dokázala dostat k odloučenému sídlu rodu Fairwayových, musela vstoupit širokým portálem hlavního vchodu.

Většina návštěv končila v salónku na přízemí a pohodlně se posadila do měkoučkých a pohodlných křesílek.

Pan Whitlock sebevědomě otřásl deštník, na němž se zrcadlily drobné kapičky deště, podal jej slečně Conwayové, a pustil se hlavním schodištěm nahoru.

Ve druhém patře zahnul úzkou chodbou vpravo a úzkým točitým schodištěm vystoupal k masivním dubovým dveřím.

Místnost za nimi byla podlouhlá a lemovaná řadami nesčetných svazků v nádherně vyřezávaných knihovnách.

Na konci seděl pohroužen nad spisem šedovlasý muž, který se však příchodem nenechal nijak vyrušit.

„Nahoře v sedle běsové Srin-po své sídlo neblahé vzali. Všeliké pocestné i kupce, již tudy kráčejí, o život bezmilostně připravují. I hrozí strašlivě, že nespravím-li je dvakráte do měsíce obětí krve mladé, veškeré tyto hory v niveč obrátí a v pustinu promění,“ vysvětlila královna.

Démoni Srin-po jsou velmi obávaní, přemýšlel Yeťák.

„A kdo by mi mohl nejlépe pomoci, jak na ně?“ zeptal se o radu.

„Kterak by se lze bylo oněch běsů Srin-po zbaviti a mír svatý navrátiti, o tom jedině červená panda vědomost má,“ sdělila vládkyně hor. „Do pěti dnů se navrátím, abych mládě v počet oněch běsů odevzdala.“

Yeťák sklonil hlavu a poklekl s obrovskou úctou.

„Královno hor, nechtěl jsem mu ublížit. Byl raněn, proto jsem ho vzal k sobě. Odpusťte, Výsosti.“

Zlatá srst levhartice se zaleskla ve svitu paprsků zapadajícího slunce.

Viditelně se uklidnila. Vešla do jeskyně a zničehonic se proměnila v éterickou ženu s dlouhými vlasy vlajícími i přesto, že v jeskyni bylo bezvětří.

„Vše marné jest, můj milostivý dobrodinče. An jsem jej vstříc strašlivé smrti provázela, sněžný příval se s hory svalil a nás od sebe vespolek odloučil,“ zesmutněla.

„Matko Himalájí, proč vy, tak laskavá, kterou všichni milujeme, vedete tak milé mládě na onen svět?“

Několik postav nervózně posedávalo nebo postávalo v místnosti uvrhnuté do pološera. Jen pár polen olizoval příjemně poskakující plamen, který poskytoval světnici svou příjemnou náruč. Někteří svírali v rukou kalich medoviny, jiní zadumaně koukali do neurčita.

Najednou zaslechli přibližující se kroky. Za chvíli vešla žena ve fialovém a za ní už po svých a volní Bedwyr s Fergusem.

„Souhlasili, že pomůžou napravit to, co svou lehkovážností způsobili a do čeho se nevědomky zapletli,“ prohlásila suše žena.

Po krátké odmlce a zamyšlení dodala: „Budeme vás muset rozdělit. Amayo! Postaráš se o Bedwyra. Já si vezmu na starost Ferguse. Musíte vyrazit už dnes.“

Místností prostupovala osobnost drobné ženy. Její oblečení vyzařovalo jasně fialovou barvou, kterou doplňovaly vlasy stejné barvy, jež se v dlouhých rádoby ledabylých, ale pečlivě upravených vlnách spouštěly k ramenům. Vzdušné fialové moře se přibližovalo k oběma zajatcům.

Oba si krátce změřila pozorným pohledem. Přešla před Bedwyra a stoupla si přímo před něj. Nepronesla při tom jediné slovo.

Snesla hlavu na úroveň té Bedwyrovy. Přímý pohled očí barvy bouřkových, ocelově tmavěmodrých mraků byl hypnotický, ale nikoli nepříjemný.

Pak se najednou napřímila, jako by přečetla vše, co chtěla, a pronesla: „Vím, že ses tvou výhrou chtěl jen pochlubit. Nechtěl jsi nikomu ublížit.“

„…Až jednou, když se drbal o velký smrk, tak váš pradědeček spatřil raněného sněžného levharta. Tlapku měl zakrvácenou a mňoukal na celé kolo. I bylo mu toho kotěte líto, a tak ho vzal do náruče a donesl do svého příbytku.

Přiložil levhartíku léčivé bylinky a zavázal je tenkými šlahouny. Už se chystal mu podat do žlábku jačí mléko, když vtom se u vchodu do jeskyně objevila silueta.

‘Vrať mi mého syna, kterého jsi mi ukradl,’ prskala matka a cenila na něj zuby. Yeťák se podíval lépe a celý se roztřásl – namísto šedobílé srsti měla levhartice srst celou zlatavou a zářící…“

V pohádce nepohádce nebyly její postavy spokojeny s tím, jak žijí, a tak požádaly čarodějnici o to, aby vykouzlila pohádku jinou.

Nechala si bohatě zaplatit a zakouzlila, jak chtěly. Všechno usnulo. Po probuzení se nestačily divit.

Vesnice byla ta tam. Náměstí se studnou se proměnilo v mýtinu obklopenou hustým lesem, nad nímž čněl tajemný hrad na skále.

I vydaly se k němu klikatou stezkou a litovaly, že opustily svou pohádku nepohádku. Postavy po úmorné cestě dorazily k velké bráně. Brána se sama otevřela a za ní byl ohromný drak.

Namísto přivítání začal dštít oheň a všechny postavy spálil na uhel.

„Tak a teď ještě vyprávění na dobrou noc, kterou jste tolik chtěli,“ povídá máma Yettinka svých třem yeťáčátkům.

„Za dávných časů, kdy Čumulangmou ještě neprolézali ti hluční a otravní mravenci, kteří na sobě místo chlupů nosí podivné listy různých barev, žil, byl jeden obrovský yetti. Tak to byl náš pradědeček Yeťák. Ten, když zahlaholil, tak spadly tři velké laviny do dalekého údolí dole. Neměl co na práci, tak mátl mravence vytvářením nesmyslných stop.

Tenkrát bylo u nás sněhu tolik, že naši nynější jeskyni nebylo vůbec vidět, sníh sahal daleko nad vchod a byl bílý jako srst jaka. 

Až jednou, když…“

Sangoma hodila hrst věšteckých kostí za zvuků bubnů a rytmického zpěvu a spojila se s Amadlozi, předky.

„Mocný ibhubesi, lev překročí sedm stébel, sedm kapek a sedm sluncí. Vidím píseň a tanec, radost. Na hrudi ibhubesi se vypíná štěstí umuzi, domova.

Pocit bezpečí klame – lev je sám se sebou příliš spokojený, když indlu, příbytek navštíví ingwe, levhart. Ingwe je přítel a ibhubesi ho pohostí se vší úctou. 

Když to lev nejméně čeká, levhart jeho a umndeni, rodinu zakleje tou nejhorší kletbou. Ingwe se mstí za křivdu jeho kmene, pomsta sladce rozkvete.

Ibhubesi sice levharta zabije, ale jeho osud je zpečetěn.“

Zaklet byl rytíř ve skále, zaklet byl celá staletí. Mechem zarostla jeho přilba, zezelenala novotou přírodního koberce. Meč už žádným mečem není, aby bránil bezbranné. 

Rytíř ve skále, němý to bojovník, dříme svým věčným spánkem. Tikat srdce neslyšíš, to jen cvrlikání ptáčka život mu zdánlivě vrací. 

Zapomenut nehybný strážce na své objevení čeká. Za mlhou, za horou, za říčkou trpělivě rozjímá o tom, jak se probudí.

Májové ovzduší protíná svěží vánek, ale hrdina necítí jeho pohlazení. Přehnala se další zamračená bouřka, kapky stékají po tvářích.

Živáčka mezi podzimním listím hledá – duši dobrou, která ho vytrhne ze snění. Budeš to ty?

Obě postavy živě diskutovaly. Mnich gestikuloval, ona poslouchala. Občas se na něco doptala.

Nyní ale Fergus musel zaměřit pozornost na ječivce před ním, protože ten si všiml, že nedává pozor na jeho veledůležité otázky. A fungovalo to. Po pořádné facce, že mu hlava ulítla na stranu, nechal rozhovor v průchodu být a raději se vzpamatovával z dobře umístěné trefy. Tvář ho začala pálit a cítil, jak mu natekla.

Hulvát se už napřahoval, že mu to upraví symetricky z druhé strany, ale vtom se ozvalo milé, ale rázné: „Nechte nás o samotě.“

Do místnosti vešla osoba, která natošup vyklidila celou místnost.

Vůně listů prodchnula červený vzduch. Padá tón odlétajících křídel. Včera poslední kapky divočiny vyprchaly, uzmuty větrem volání kratších dnů. Zato první kavky prohrabují strniště zapomenutých, zblednuvších zážitků.

Dýchají, poletují pavučiny radosti babího léta po smutku slunečních paprsků. Houpají se na paraplatech štěstí, lechtají tváře jako pusa v ruměnci západu. Brzy je uložit teplo ke spánku, pozdě je zastavit úsměv paní Noci.

Když cvrček odkládá své housle, když šero vládne na obzoru, hory temně ztichly a lípa ukázala holou větev. Němá chuť tká nit draka puštěného za princeznou nad hlavou. Oči se vzbudily do snu barvy nachu, slova zmrzla v ústech. 

Vychrstnutá voda zacloumala všemi kostmi, ale na druhou stranu probudila veškeré smysly.

Zatímco hromotluk na ně řval přihlouplou otázku, že jestli vědí, co to způsobili, na kterou neznal ani jeden odpověď, protože je po útěku před nasupenou dřevěnou lžící hned omráčili, zpozorněl. 

Fergus měl akorát výhled přes jakýsi průchod do podivné změti vchodů a výklenků, které s místností, kde byli svázáni, sousedily.

Právě se v záběru objevily dvě postavy – ten podivný mnich, kterého potkali dříve, když vtrhnul do jejich příbytku, a neuvěřitelně charizmatická mladá žena celá ve fialovém – měla fialové vlasy, stejně laděné nepatřičně elegantní cestovní šaty a kožené střevíce.

Zhluboka se nadechl. Jarní vzduch se prodral do plic. Na svěžest v té kobce nebyl zvyklý. Mrazivý kouř zapálené cigarety vcucnul do nejzazších zákoutí. Vydechl.

Udělal pár kroků a zastavil se. Nebe se zdálo vzdálenější než kdysi. Jakési vyšší, modřejší a chladné.

Nastavil tvář ke slunci, které proráželo ledovou náruč. Nikdo na něj nečekal. Jen on a prázdno.

Na čele a lících ucítil hravé paprsky. Pusa života venku, oklamán smrtí. Zazubil se. Byl o tři zuby lehčí.

Přehodil otrhaný batůžek přes rameno. Cigareta dohořela. Je čas vyrazit - do neznáma, unášen proudem slunečních vln, neukotven. Bludný koráb. Bez přístavu, bez kompasu.

Dech mrzne strachem zvýšeného tepu. Její kroky klopýtají po schodech co síly stačí. Na pár vteřin se zastaví, naslouchá. Klokot ve spáncích brání koncentraci. Tu ale jasně slyšela za sebou zabouchnutí dveří a ticho.

Kabelka jí nervózně přepadla přes rameno, řemen zplihle klesl k zemi, když se ozvalo o patro výše krátké vrznutí podrážky boty o lino. Rychle si tašku napravila a vystřelila k východu do garáží.

Cestou ruka šmátrá po klíčcích od auta. Už jen pár kroků. Otočí se, ale nikdo nejde za ní. Vtom se před ní rozsvítí dva reflektory a zařve motor.

Červená se vpíjí do rtěnky.

Duch Vánoc, zelený to klíček raší, v temném ledu prolamuje si cestu. Shůry padá jehličí a obejme duhu světel, kdy den šel spát a noc ještě nevyšla ven. 

Dnes mašle omotá smích dětských očí, zítra dospělí dětí odhazují balicí papír pokory a štědrosti do propasti každodennosti. Lákavé zákusky nedojedené radosti, leží opuštěné na tabuli života, zatímco zvonek zmrznul za oknem. 

Odbíjí půlnoc, hvězda bloudí po zemi, mokré upocenou krví, suché jako nit navlékaných slz. Koleda volá, její hlas cvrnká o okno tradic, kde se usadil pavouk pochyb. Letí hlahol k hluchým uším, němé noty rozpíjejí se z úst. Vánoce zmodraly.

„Výborně, dokázali jsme to!“ vítězoslavně ze sebe vypravil udýchaný Prófa.

„Kde je Šmudla? Viděl někdo Šmudlu?“ zeptal se flegmaticky Dřímal, když se porozhlédl po ostatních, a zaklimbal.

„Já věděl, že vykrást muzeum v Louvru a sebrat královské klenoty zavání sakramentským průšvihem. A tady to máte!“ obořil se Rejpal a promnul si naštvaně nos.

„Jeden, dva…“ začal přepočítávat Prófa v počínajícím záchvatu paniky.

„Skutečně je nás jen šest,“ vydrmolil ze sebe zdrceně.

„Já, já, já ho viděl, jak se zaháknul za kšandy o tu samozdvižnou plošinu,“ ždímal paměť Stydlín.

„U krumpáče svatýho trpaslíka! Ale Šmudla jim přece nic neřekne!“ zahlaholil Štístko.

Pach spáleniště dosedal ztěžka na zaprášená okna, která zívala svými zubatými tlamami rozbitých skleněných tabulí výhružně trčících z rámů. Za oknem se blýskala čerň, kde tu a tam šlo rozeznat ohořelý trám propadliště, jež bývalo střechou. Kopřivy a bodláčí opanovaly kdysi upravovanou příjezdovou cestu.

Na místě, kde stávala stodola, se do čtverce rozprostíralo zuhelnatělé bahno, které po deštích neochotně vysychalo a z něhož vystupovaly kusy zšedlých dřev různých velikostí.

U stromu se válelo několik těl, bývalých majitelů, kteří se rozhodli pro nesprávnou stranu. Jejich tragická cesta k záchraně zradou skončila nevalně u kořenů košaté hrušně – hrobu bezejmenných, neznámých a zapomenutých.

Don Bonetti seděl za stolem a pročítal si dopis, který právě dopsal. Spokojeně do sebe vhodil sklenku Carciofa a uvolněně se uvelebil v křesle.

Pozvání na pohřeb Dona Funara, který byl podle zabit v lázních, musí přijmout. Samozřejmě, že ten zloduch Don Cattaneo přijde. Přijde i s tou svou suitou – bude tam Mattia, Edoardo i nohsled Nico. Jinak by sám na sebe ukázal, že ubožáka Dona Funara nechal odprásknout právě on.

Jen ať přijde. Zatímco tady bude hrát hru na zdrceného, tak rodina Dona Messiny mu odpálí veškeré sklady lihovin.

A můj věrný Francesco připraví překvapení pro vraha mého přítele.

Nedal na varování, ruce sličné odstrčil. Nedbal slzy uroněné. Dokázat chrabrost, vyhrát sázku chtěl. Za svitu luny, za volání sýčka do lesa hlubokého vnořil svou duši malou. Praskot větévek srdce vyplašil, houští šrámy na pýše zanechalo. Kráčel dál, kam svit úplňku již rozplynul se jako hrdinství v prachu bitvy, kde šum větví ztichl jako kvítí hřbitovní. 

Na mýtině zjevil se pes, velký jako vlečka sena, černější než tma temná. Oči planou, dva vznášející to uhlíky – němě, tikání času zmrzlo. Kapka smutku protnula bolest pravdy. Pochyby roztrhány, jako pírka ptáčka těžce padají do trávy. Šedá zeleň v antracitovou červenou mění se.

Co taková kapka deště? Malá, mokrá, padající shůry. Pád jakési mrňavé bobule vody, nenáviděné i životadárné. A následné nepostřehnutelné šplouchnutí, které slyší za ruchu města jen malý pavouk na zdi domu. A co teprve, když je kapek více! Za mrholení to je jen taková předpříprava hudebních nástrojů – jemné zabarvení tónů, takové náznaky, potvrzení, že vše hraje, jak má. Ale za deště, to už orchestr vyhrává cvrnknutím o okap, odrazem od střechy nebo rozplácnutím o okno. To už musí být naladěno. A jak nadpozemská řeka nabírá na síle, tak i improvizované hudební nástroje, které se řítí do finále za zvuků hromu.