Moje články

Obhájce Sojka se pohodlně usadil a jal se číst spis.

V něm stálo, že loupežník Rumcajs stojí údajně za pašováním falešného zlata na naše území. Nyní představuje monopol v oblasti podvodů s drahými kovy a kameny, který si vybudoval nevybíravým zastrašováním konkurentů.

Z výpovědí svědků vyplývá, že třeba veverku, která mu ukradla pár cenností a schovala je do dutiny stromu místo oříšků, ohrožoval svou bambitkou natolik, že jí vypelichal huňatý ocásek.

Sedm trpaslíků, kteří fingovali důlní činností prodej nepravých drahých kamenů, dokonce nechal viset na vrcholcích jedlí, než vyměkli a byznys mu přenechali.

Jeho syn – Cipísek – mu dělá osobní ochranku.

Zkroušen vším tím, co udělal, plahočil se krajinou ve starých, rozedraných hadrech a děravých, zablácených škrpálech, které kdysi, když byly nové, bývaly jeho chloubou – nyní však každý pohled na ně mu připomínal, jak hluboko klesl.

Děvče, které ho mělo rádo, byť to nakonec nebyla jeho dcera, odstrčil a pak si ji chtěl majetnicky připoutat, aby díky její přítomnosti zapomněl na ty jeho dětinské přešlapy a naschvály. Lhal jejímu pravému otci, aby zůstala jen a jen u něj.

Sláva se rozpadla jako ztrouchnivělé dřevo v jeho bývalé sýpce. Prchá ponížen z města před svým svědomím, kterému nelze uniknout, před sebou samým.

Dvě obří misky vah, a přece každá jiná je. Jedná je bezedná, druhá nekonečná. Navzájem se pohlcují, mísí a zase vyvstávají z nicotnosti. Uroboros zrodiv se před očima ze dna propasti – počátek i konec bytí, existence, nehledě na to, jaká byla – zoufalá, naplněná, naivní, moudrá, smělá… Smíchání barev dává černočernou tmu, která obepíná vesmír. Čas se zastavil, vše ustrnulo v němém okamihu věčnosti, té, které se obávaly zástupy plahočící se ke spáse. Trápení zmizelo v bráně, jež je vysaje a zahodí, duše se omladí, a připravena, čeká na to semínko, ze kterého vyklíčí svět vymalován novou nadějí. Nic není ztraceno.

Obhájce Sojka pozorně poslouchal.

„…Té nány Sněhurky jsem se neprodleně musela zbavit. Zalezla jsem do temného zákoutí hradu a zkoušela kdejaké dryáky. Vykoupila jsem ve vesnici všechna jablka a stále nic. Každé po napuštění jedem vypadalo skutečně nechutně – toho by se ta Bledule ani nedotkla. Až v jedné staré alchymistické bichli jsem našla kýžený recept. Pár chlupů z netopýra, extrakt z divizny, myší ocas a tak dál. Povařilo se to, protřepalo bez míchání… A fungovalo to! Jablko bylo krásně sytě zelené, jen k věčnému nakousnutí!“ ušklíbla se královna.

„No, ale nakonec to nedopadlo, proto jste skončila tady,“ odvětil suše Sojka.

Jen naslouchej šeptání hadímu. Syčení mé v uších zní jako zpěv sirén, jež tě hází do vln neklidu. Výhní ukovaný cejch pohlazení cítíš na kůži až krůpěje potu orosí těžce tvé čelo. Nemůžeš dýchat – vzduch se změnil v olovo sedící na prsou, zalkává; omotává se kdesi v útrobách černou stuhou beznaděje. Pach strachu rozbušil srdce, toho plachého koloucha, který teď utíká do mého pichlavého náručí. Lapen do sítí pavouka zlomyslnosti tkáš plány, blednoucí pod svitem nenávisti. Duši zaprodáš, duši zradíš – v mé přítomnosti pak poklekneš, otrok bez pout přec otrokem se státi má. Hlava skloněna hluboko klesla, oko bezmocně pláče.

„U lišek mi bylo dobře. Nemusel jsem jíst jen samý hrách jako doma. Vždycky mě jako malého vozily na ocásku, když jsem povyrostl, tak na hřbetě. A na jejich kožichu se tak krásně spalo! Šel jsem s nimi dobrovolně, tak vůbec nechápu, proč jsem tady. Byly na mě hodné,“ s nedočkavou urputností se rozohnil mladík.

„Dobrá dobrá, Budulínku,“ pokojně spustil obhájce Sojka. „Pokud vás mám obhajovat, tak musíte říct i tu druhou část celé záležitosti. S liškami jste vedl organizovanou zločineckou skupinu, unášeli jste děti turistů i s jejich svačinami a vychovávali jste z nich loupežníky. Chcete to snad popřít?“

Na židli se ztěžka usadil starý, prošedivělý a zarostlý muž. Musel se přidržovat dozorců, aby nespadl.

„Takže pane Krakonoši, pokud to chápu správně, tak vy jste jako nezaměstnaný hajný žádal o dávky, které vám nedali, protože nejste obyčejný člověk? A proto jste se dal na podvody?“ zeptal se obhájce Sojka.

Na druhé straně stolu se ani chlup na plnovousu nepohnul.

„Chodil jste s tancujícím medvědem po jarmarcích a tvrdil jste, že sbíráte peníze na dobročinnou věc pro invalidy, ale nakonec jste je utratil sám? Spoluvězeň vás dokonce nařkl, že žádný Krakonoš ve skutečnosti ani nejste… Velmi zajímavý případ… Beru ho.“

Tentokrát to byl pořádný vichr. Bičoval pobřeží jako zběsilý. Hnal běsnou pěnu na skaliska. Rval listy řídkých korun přikrčených keřů. Veškerou svou silou se opíral do srolovaných plachet rybářských bárek i moderních plachetnic, těch, které rychle zakotvily vidouce blížící se živel, i těch již kotvících u mol v přístavech, ale i těch, jež byly ponechány napospas všem poryvům jako ubohé skořápky na rozbouřené vodní hladině. Čepice, slunečníky, ubrusy a markýzy se předháněly v pomyslném závodě přes korza a promenády. Kdo měl ruce a nohy se jal zachraňovat sebe i své skromné živobytí. Jen uragán ničeho nedbal a svištěl kamsi dál.

Pivečko položené na stole. Knížka v ruce. Odpolední slunce krásně praží na světlem zalitou zeleň.

Člověk si to užívá ale jen do té míry, než přibzučí otrava nenasosaná, odkudsi z neznámé pivuchtivé galaxie. Taková raubířská vosa umí z pohodového posezení udělat ságu o několika dějstvích.

Nejdříve jakoby očichává do té doby spokojeného rekreanta. To je ale pouze klamný manévr. Pak zmizí, aby se prostě neřeklo.

A za pár chvil už se nalejvá zlatavým mokem. Nestydatě se producíruje po sklenici jako doma. Některé násosky drží déle, ale nakonec jim ta nožiska vypoví službu a už se potvora topí v chmeleném moři.

„Další!“ pan obhájce Sojka si promnul oči.
„Cela 322!“ zahalekal.
Za chvíli do místnosti vkráčel nějaký klučina v turbanu.
Sojka si upravil brýle a koukl se do papírů na stole.
„Tak copak to tu máme, pane Aladine? Krádež nového modelu létajícího koberce, překročení rychlosti, ujetí od nehody, neposkytnutí první pomoci…“
„Co vás to prosím napadlo? To už vás ty zaprášené lampy nebaví?“ otočil se Sojka k mladíkovi.
„Když pokrok nezastavíš… Tento má tu novou techniku tkaní a turbo.“
„Pokrok se možná nezastaví, ale zato vy jste se zastavil v cele a vysekávat z vězení vás musím já!“ řekl rázně Sojka.

Kůň táhle zaržál a jezdec zastavil na mýtině, kde se křižovaly dvě kupecké trasy. Tam odnepaměti stával mohutný buk, na jehož větvích visela smrt. Její pach skřípal ve vzduchu, její bída se otiskla do pověšených rezavých klecí, v jejichž chřtánu tlely oběšenci. Zavřená a vystavená na odiv pocestným se šklebila na osud živých bídáků zkaženými zuby těch, kteří mu neušli – spodina lidstva chrastící vysoko v haluzích mající na rukou krev. Hřích potrestaný cenou nejvyšší se rozpadal pokáním těch, kterým to už bylo jedno, a živým pro výstrahu. Jednoho poznával. Jednoho z těch, jehož ještě krkavci nezměnily na nepoznání - Johna Whitfielda.

Drobné kousky papíru se zlostně rozprskly na všechny strany. Propadlé oči zíraly vyhasle před sebe. Dopis, který četl snad posté už nemohl vystát. Ani proměna v netopýra ho neuklidnila, jak tomu povětšinou bývá. Rozbil dvě truhly, šest zrcadel, které mu stejně byly k ničemu, a profackoval tři upíří nevěsty, které mu oddaně sloužily. Nic nepomáhalo. Nesmrtelný pán Temnot, Dracula, kterému přestala chutnat krev! Stačila kapka a už frčel blinkat jako nějaký idiot. Kdo to kdy viděl! Byl už tak blízko proměnit i tu Lucy Westenra, která mu nemohla odolat. A právě teď se dozví, že odjela neznámo kam. Zatracená smůla!

Třpyt zacinkal ve vzduchu. Dopad oblé hrany rozvířil krůpěje dalších drahocenností, které odpovídaly a šustily a hřejivě vysypaly svůj chladný smích. Poklad života se rozkutálel po špatně prožitých hodinách a minutách jako se písek sype mezi prsty. Jen další Bonnie. Jen další Clyde. Motor auta stále chrčí, jako by doplňoval poslední nesrozumitelná slova, která padla svistem kulek do tmavočerveného nebe. Hon na lišky v kurníku je u konce, a jak se dává dobrou noc, tak i tito dva ji mají temně věčnou, za ta kuřata, za ty slepice, za ten binec kolem toho. Bílá kapota už nebyla bílá, a ztichla.

Měsíc svítí v úplňku. Dlouhé vlasy jí padají ve vlnách vlahé noci. Odlesk ostří odřízl mladé výhonky vrby. Mládí za mládí, život za život. Třímajíc větvičky vykročila mokrou nohou po cestě, zanechávajíc bosé šlépěje.

Chalupa je čím dál blíž. Oči, ty tmavé tůně, láskyplně vítají známý to práh, dveře, jež zvou dál již zdaleka. Světnice prázdná, ni živáčka. Z další ozývá se tiché odfukování. Prkna nesměle vrznou, tichošlápek vílí dovnitř vejde.

Hubička do srdce bez mihnutí zabodne se, vroucnost tělem proniká. Dech, tlukot zmizel, divoženka sladká též, rozloučila se navěky s tebou. Zvlhlé kočičky na hrudi vyrašily. Sbohem, má lásko.

Měsíční sinalý svit,
Natahuje perel nit,
Kapky jarního deště postříbří tiše,
Hledí s úsměvem z té velké výše,
Zrcadlí se vlnky jezera, příroda vůkol spí,
Dokonce i bludička o tanci na planině sní,
V křoví objeví se kožich vlčí,
Zakrádá se lovec, nevyje, jen mlčí,
Po obloze temné mraky táhnou,
Koruna na korunu větvemi si sáhnou,
Listy otrhané v povětří létají, víří,
Do neznáma, ztracené, odváté míří,
Tu a tam obloha prosvítá,
Pastva pro oči se naskýtá –
Hvězdička za hvězdičkou nesměle vykukují,
Pronásledovány neustále tou černou slují,
I poslední světluška noci jest pohlcena,
Obloha do pláště bouřky se halí celá.

Poslední svíčka zhasla. Poslední kousky okoralého chleba nahmatala zkostnatělá ruka, aby je poslepu hltavě dala do úst. Hlad zažehnán není, ale mít něco na jazyku je hotový zázrak. Kručení v žaludku se proměnilo v tupou bolest prázdného břicha. Kdesi ve tmě pískl potkan. Zvuk jeho tlapiček cupitajících v chodbě se táhl až k uším. Tu a tam zarezonovalo šplouchnutí jakési louže. Oči viděli velké tmavé nic, které promlouvalo myšlenkami v hlavě. V dálce byl slyšet neznámý kovově znějící šramot. Jak dlouho ještě? Uvidím někdy slunce, světlo? Pachuť tvrdé plesnivé kůrky doznívala, ale naděje blikala v srdci víc než kdy jindy.

Slza spadne do zelené hlubiny prachů rozpuštěných v kapsách chamtivosti. Ruleta se točí a já neznám východisko. Mříže padoucha vlastní nenasytnosti. Drž mě za ruku, ať neztratím směr v křivolakých uličkách mrtvolně bledých bludiček proher. Na hraně chodníku a křišťálu toulám se nocí, jež zpívá o nových zítřcích. Pozbyta v probdělé noci je naděje, vzplála chladně na ciferníku poblouznění. Kde je onen výstřel z pistole protnuv tmu pikového esa? Povídej ten příběh trumfnutých párů vedle několikáté rundy whisky, kouře cigarety ztrácejícího se v prázdné peněžence doufajících očí. Na ulici teď číhá sázka života, omšelý samet kartónů však loudí úsměv milionáře.

Klíčová dírka taje pod vánkem sladkých slov. Tichých, jemných, která otřesou srdcem. Slova bonboniéry otevřené uprostřed noci. Tisíc vyřčených „nikdy“ a „navždy“. Němé hádky navléknuté nití duše přes bolest jehly, znějí nahlas ztraceny ve hvězdách naší malichernosti, malé velké malichernosti zrcadlící se v naze oděných šatech štěstí.

Klíčová dírka šeptá ozvěny prázdné místnosti, kdysi plné zvonivého smíchu, nyní jsou slyšet jen duté kroky na parketách prázdné sklenice našich vzpomínek, utopených na dně. Láhev trosečníků, kterou nikdo nenajde v odcizeném moři. Odlupuje se omítka upřených pohledů, oprýskané fotky se kutálejí do ohně spalujícího zrnka vášně.

Nebe spadlo, zámek zaklapl, klíč zahozen.

Džungle je obrovské divadlo s různorodou směsicí velkých, malých i těch nejmenších herců. Podvečer začíná ten koncert švitoření, volání, troubení, bouchání, šustění a cvrkání. Není slyšet vlastního slova. Řev se převtěluje v lomozící bestii, která se nese vzduchem po širých končinách, spouští se po plazících liánách, bublá ve zrádných močálech, skrývá se v neprostupném houští.

Při známce nebezpečí zvíře tisíců hlasů a tónů náhle ztichne jakoby utlo. Zavládne naprosté ticho, ale v uších hučí jako nepřítomná němá ozvěna. Zpívá svou sólovou píseň beze slov, než se jeden nebo dva hlasy neosmělí následovány vodotryskem ostatních melodií. Vše plyne spokojeně jako dřív.

„A co bylo dál?“ napjatě poslouchají sýkorka s veverkou.

„No a pak si mě vzali to parády,“ odvětí lakonicky tygr. Opírá se o berli. Jde stále rozeznat monokly pod očima, oteklé tváře, opelichaný ocas a mapy modrofialových modřin. Kufry jsou už sbalené a postaveny vedle něho.

„Nejhorší byl vrabec s čírem, který jim přilétl na pomoc. Celou nakládačku mi hučel do ucha, čimčimčimčííííííííííííííííííííííím, čimčimčimčííííííííííííííím, že jsem v tu ránu měl vymytý mozek a nic jsem nevnímal.“

„Ajéjda, ten! Ten mi minule tvrdil, že musím zanechat velkostatkářských zvyklostí a se zásobami na zimu se mám podělit s ostatními,“ zalomila rukama veverka.

Měsíc svítí v úplňku. Dlouhé vlasy jí padají ve vlnách vlahé noci. Odlesk ostří odřízl mladé výhonky vrby. Mládí za mládí, život za život. Třímajíc větvičky vykročila mokrou nohou po cestě, zanechávajíc bosé šlépěje.

Chalupa je čím dál blíž. Oči, ty tmavé tůně, láskyplně vítají známý to práh, dveře, jež zvou dál již zdaleka. Světnice prázdná, ni živáčka. Z další ozývá se tiché odfukování. Prkna nesměle vrznou, tichošlápek vílí dovnitř vejde.

Hubička do srdce bez mihnutí zabodne se, vroucnost tělem proniká. Dech, tlukot zmizel, divoženka sladká též, rozloučila se navěky s tebou. Zvlhlé kočičky na hrudi vyrašily. Sbohem, má lásko.

Vzpomínky tryskají ve vodopádech emocí, nemůže spát; svědomí kouše jako pytel blech. Převaluje se na posteli, jako by to byl rozpálený rošt. Nedávné setkání vzkřísilo dávno zapomenuté komíhající se plaménky paměti. Zamčené dveře najednou vypáčeny vypustily ven ty živé střípky, jež nad myslí třepetají svými třpytivými křídly času, jenž měl být nenávratně pryč. Řadicí páka dala zpátečku a zážitky se rozsypaly barevně po dráze, zážitky, které voní, hýbou se, vnímají, zážitky, které probudil ve svém bezesném snu, obživlé, volající, dýchající. Jeden podnět a voda provalila hrázi vystavěnou, aby vše držela v hlubokém, ztraceném nitru. Kámen se změnil v procitnutou zeleň.

Je krásný jarní den. Sluneční paprsky emanují klamný pocit tepla a hřejivě se hrají v odlescích okenních tabulí, do kterých se opírá chladné ptáče brzkého jara. Halí do zlatého pláště střechy i dvory, pole i louky, tvář v okně i toho poskakujícího zajíce. Obkrouží ho a lapí do svých zlatistých ok. Ušák se ale třpytivému svázání vyhýbá a přeskakuje jeden louč tady, celý svazek zářivé tříště světla tamto. Čumák mu živě poskakuje sem a tam. Hop, hop, nedá se. Po neúspěšném zkrocení se záře přehoupne nad obzor, kde mlhavě rozpíjí svou pomerančovou bělost zapadajícího slunce. Listy chvějivě dávají dobrou noc.

Věděla dobře, co to je za nestvůru – nuckelavee, démonický jezdec. Démon u černého jezera, které bylo používáno jako prostředek k aktivaci magie z pláně smrti, mohl čerpat sílu přímo z domovské dimenze, již kalku jeho vyvoláním otevřely.

Jezdec se zaklonil a vyloudil dlouhý metalický výkřik a zatnul v pěsti své ohromné dlaně. Koňské svalstvo, anatomicky viditelné, se zatnulo. Krev v naběhlých žilách se rozproudila rychleji. Kůň zařval a vystřelil.

Z Brinniných dlaní vyšlehly paprsky, které se lasovitě obtočily kolem končetin, aby nestvůru svázaly a zabránily jí v pohybu. Kůň však cválal takovým tryskem, že se všechny úpony zpřetrhaly.

Stačila uskočit.

Najednou z neprostupné vody vyskočila hrůzostrašná bytost. Přistála na břehu před schodištěm a zahradila Brinně cestu.

Připomínalo to koně se zády prohnutými jako chrt, namísto kopyt měl dlouhé prsty s pařáty, vepředu vypoulené jediné, červeně svítící oko a tlamu plnou ostrých zubů. Ze zad mu vyrůstalo torzo, vychrtlé, beznohé, jehož šlachovité, dlouhé ruce s obrovskými dlaněmi volně visely skoro až k zemi, daleko pod tělem jeho pekelného oře. Jezdec byl slepý, zato se na jeho obličeji objevil škodolibý škleb. Monstrum nemělo žádnou kůži a byla na něm vidět kolující antracitová krev zvýrazněna rudým odstínem svalstva.

Brinna se přichystala k boji.

Uličky se rozvětvovaly jako labyrint malých krámků a kavárniček a kočovných stánků, že z toho šla hlava kolem. Do toho všechen ten ruch – lomoz po hrbolatých cestách kodrcajících kár se zbožím, vykřikování a vyvolávání prodavačů, strkání pěších, z nichž někteří jen procházeli spěšně kamsi, kde museli být, zatímco jiní se kochali nepřeberným výběrem oblečení, koberců, tepaných dekorací a nádobí, čerstvých ryb a plodů moře, ovoce, suvenýrů a dalšími lákadly všeho druhu a chuti. Musel se zastavit, dočista pohlcen tím vším kolem, aby si promyslel nejrychlejší cestu. Pociťoval tupé mdloby, jako by se mu plíživá smyčka vřavy stahovala kolem jeho krku.

„Co teď s tebou? Nehodíš se ani na pastevectví jako otrok, helfnout mi se stádem. Teď nejsi dočista použitelnej na odstrašení, protože medvěd o tobě roznesl fóry, že i ryby se smíchy plácaj až na břeh. Ani domů tě odeslat nemůžu, protože ti letadlo letí až za pár tejdnů. Tak jsme si řekli, že ti tady mí nadupaní jehněčí kluci pěkně načechrají ten tvůj neposednej kožich. Ukážeme ti, jak jinej je ten náš drsnej venkov, žádný all-inclusive lov na ovce, žádný oblejzání naší ohrady. Dostaneš nakládačku, aby ti ta slina na kotletu nadobro vyschla. Není na co čekat. Co říkáš?“

Zamžiká očima, aby lépe viděl. Před sebou má šest zamaskovaných ovcí, pět bílých a jednu černou.

„Tak holobrádku, kápni božskou. Chtěl jsi mě sežrat nebo nechtěl?“ praví černá.

Tygr nemůže samým zaroubíkováním mluvit.

„Kroutit hlavou snad můžeš,“ pokárá ho ovce. Odloží si černý převlek a před tygrem stojí zcela obyčejný bílý beran.

Tygr mlčel.

„Takže si to shrňme. Přijel jsi k nám jako turista. Děláš blbosti. Vyvádíš jako ze řetězu utrženej. Šmíruješ mi ovce, chceš je sežrat namol opilej, a ke všemu si myslíš, že tě v tý oranžový neuvidím. Zapamatuj si to, tady pro tvý výletování nic není. Rozumíš?“

Sázka je sázka, a tak se tygr plíží večer k salaši. Hodil kolem sebe pár větví a trávy, aby byl méně nápadný. Spatří cíl – černá ovce, postrach to všech masožravců, je právě u kraje ohrady.

Jakmile se ovce dívá opačným směrem a stádo se přežralo o hodný kus dál, udeří. Tygr se vymrští přes oplocení a namíří si to na černý ovčí hřbet. Snadná kořist, myslí si ještě za letu.

Najednou rána a pronikavá bolest ho válcuje po celém těle. Když nabere vědomí, má svůj vlastní ocas namísto roubíku a sedí svázaný v hrnci s vodou, kolem úhledně poskládaná polínka.

Etain vidouc, že byla zpozorována, se zastavila a otočila čelem. Stála na platformě na opačném konci jezera. Vtom se za ní objevily tři zahalené ženské postavy. Všechny něco odříkávaly a synchronně gestikulovaly s nataženýma rukama.

Zaskočena, Brinna upustila lístek, který až doteď svírala v dlani.

Co to má znamenat? Měla jsem se tady podle vzkazu setkat v naléhavé záležitosti týkající se sněmu a odnětí dítěte, a teď tady vidím jakousi maškarádu.

Už chtěla vykročit k přemostění, které se táhlo podél skalní stěny, když se náhle hladina rozčeřila, varovně zaklokotala, a nato se nad hladinou vynořila obrovská tlama plná ostrých zubů.

Před čtyřiceti osmi hodinami:

Octla se na začátku krátké neosvětlené chodby. Jakmile udělala další krok, rozsvítil se portál na vzdáleném konci, který nebyl předtím vidět. Prosvítající zelená záře zastřeně pulzovala. Přistoupila odříkávajíc zaříkadlo a vložila ruku do chřtánu sochy gargoyla vyplazujícího jazyk. Dveře zaklaply a s rachotem se otevřely.

Točitým kamenným schodištěm se dostala až do obrovské síně, sevřené v objetí hrubých skalních stěn. Před ní se v nazelenalém odlesku třpytily vody podzemního jezera, černého jako uhel, temného, neproniknutelného.

Šramot na opačné straně ji přiměl podívat se oním směrem. V šeru se mihla blond hlava někoho, koho ihned poznala. Etain!

Vzpomněl jsem si, když jsem se ho ptal, jak ho najdu až se po cestách zase vrátím, a on mi odpověděl, že bude popíjet jako vždycky v jeho oblíbeném lokálu.

Barmanka mi podle fotky předevčírem řekla, že sem údajně chodí každý pátek.

A teď seděl přede mnou, ztrhaný, zadumaný, zanedbaný, mastné vlasy na něm zplihle visely jako leklá ryba, tvář zbrázděná vráskami starostí a ruce vychrtlé na kost.

Tenkrát mi říkal, že když se opět uvidíme bude slavný a udělá díru do světa. A po pěti letech, co jsme se neviděli, se přede mnou zjevil pouhý odlesk jeho starého já.

Ve dnech, kdy jsou světy, onen a ten náš, nejblíž, proplouvají temné stíny černých duší za nocí tmavých, že i světlo v lucerně zhasíná, aby promlouvaly k nešťastníkům. Měsíc v novu halí jejich hladové krky živící se strachem, skrývá pařáty, jež oběti do svých spárů chytí. Nocí bez jeho svitu zní klokot a sykot a kvílení slov, které přivádějí člověka o rozum, slov tiše hlasitých, nesrozumitelně jasných, mrazivě libých. Dým zhašených svíček věští přítomnost těch děsů ze záhrobí, které volají nepochopitelná, nestydatě troufalá slova, lákají nebožáka za nimi, sladce omamujíc mysl, vůli. Za loutkou se země slehne – zrozena nová můra.

3. červen

Pozoroval jsem ho už několik dní. Období netečnosti pominulo a Renfield se stal neskutečně aktivní. Sbíral zbytky jídla a krmil jimi mouchy. Stále pro sebe něco drmolil a zpod brýlí mezi odrazy skel mu probleskl pohled člověka, který má něco za lubem. Jen pár slov bylo rozeznatelných, ale zanesu je do deníku.

„Ano, pane… kapka… životní síla… služebník… už jsem začal…“

7. červen

Po tom, jak jsem mu důrazně nařídil, aby se much, kterých měl v cele už celý roj, zbavil, mě požádal o krabičku od sirek, kterou jsem mu ze zvědavosti poskytl.

„Setkáme se, ó, pane… brzy…“

Řev sílil. To právě malý Péťa svalil o hlavu většího Karla na zem. Prach je na chvíli zahalil za všeobecného jásotu davu. Opozdilci se snažili uvidět alespoň kousek toho náramného divadla, a tak lokty tu a tam nabraly nějaké to žebro. Co nevidět nebyla mela jen uprostřed, ale vytvořila se tahanice, šťouchanice a pranice i mezi přihlížejícími. Náhle se vše uklidnilo, jakmile napínavý souboj nabral na obrátkách. Neúspěšný pravý hák odkryl Péťovu bradu, do které schytal nepřesný direkt. Zacloumalo to s ním, ale hned se otřepal a po pár výměnách jeho rána přistála Karlovi přímo na nose a bylo vymalováno.

Samozřejmě před zimou se vše musí dobře naplánovat. Žádný medvěd by se nechtěl v zimě probudit hladový jako kolega vlk. Nasyslit si zásoby musí být, sežrat, co přijde, a navrstvit si tukové polštářky, to se prostě nesmí odfláknout. Postel je potřeba vystlat měkoučkým listím a drobnými větvičkami s troškou chvojí, které příjemně voní, aby se náramně příjemně spalo. Objednal i ježka, který dělal kominíka pěkných pár let, aby dal do kupy jak kamna, tak komín. Nenašli byste méďu, který by chtěl během zimy vyhořet a hledat si nový pelech. Ještě trochy čerstvě napadaného sněhu a hurá na zimní sladký spánek!

„Podívej, jak se nese. Teď se vyhřívá ve světlech reflektorů v tom lese mikrofonů. Je ve svém živlu!“

„Ocenění přece získal za přínos ve jménu vědy. Není třeba mu závidět ty nesčetné měsíce a roky zavřené v laboratoři, ty probdělé noci.“

„Jako kdyby na to všechno přišel sám! Měl tým, který dřel a dělal tu mravenčí práci!“

„Nic předtím neexistovalo, vystavěl to z nuly. Tým si poskládal podle svého. Bylo pro ně výzvou se seberealizovat!“

„Hlavy, které nenosí korunu úspěchu, tiší trpaslíci v soukolí jeho uznání.“

„Ale soukolí, jež se sune kupředu, stavějící obrovskou pyramidu, blok po bloku, prostě lidství…“

Kapka po kapce. Jedna miniaturní cihlička za druhou propadající někde seshora přes průrvu nebo připluvši po podzemní řece. Tak vzniká jeskynní krása plná chodeb a dómů. Sintr vytváří roztodivné obrazce a výzdobu a klidně by se mohl utkat s kdejakým umělcem. Závoje a krajky se blyští pyšně v koutě. Ze stropu se natahují stalaktity, ze kterých stéká tichá krůpěj, tikající jako krasové přesýpací hodiny. Dole rozsypané jeskynní sněhobílé perly krášlí lesklou podlahu. Stalagmit představuje němého svědka dějin, rozvážně pomalých, ale přesto okouzlujících. Labyrint temně mlčí, jen občas prostor protne písknutí netopýra. Tisíce let skryté v malebném soukolí zkázy a novotvorby.

Seděl tak tygr s medvědem a tchořem, a že každý turista přece musí zkusit české pivo. Dal si jeden půllitr, zachutnal, a hodně! A potom to už šlo ráz naráz. Další a další, a už to nikdo neuměl ani spočítat. A řeči plynuly, krev nasáklá sladem a alkoholem rozvázala jazyky. Středobodem rozhovoru se stala černá ovce.

„Já se ji už pokusil sežrat,“ povídá medvěd. „Vrhl jsem se na ní v noci, abych ji zakousl…, ale skončil jsem nakonec na JIPce se zlomenou tlapou a vybitými zuby.“

„Že ji nesežereš! Nemáš na to!“ hecuje tygra tchoř.

„Ale jo, to budeš koukat!“