Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Co bych pro drabble neudělal - ne mi úplně blízké, ale dám i slaďáček.
Jane klopí zrak. Dámská volenka, která se blíží mílovými kroky, jí rozbušila srdce tak, že připomíná hodiny odpočítávající čas, neúprosně a nemilosrdně.
Plesové hemžení šatů všech barev, nadýchaných volánů, krkolomných účesů se míchalo se strohou jednoduchostí uniforem a obleků. Vše bylo jaksi v pohybu – číšníci, služebné, hosté, tančící páry. Vše se to točilo jako rozmazané šmouhy za světel křišťálových lustrů.
Hudba dohrála. Nadešla ona chvíle. Musí se rozhodnout. Ten fešný blonďák vlevo v uniformě nebo snad ten s vlasy černými jako uhel a uhrančivýma očima ve fraku? Ani jeden! Právě v davu poznala svého Bradleyho! Její tváře rozkvetly svěžím ruměncem.
Všudypřítomný déšť ustal, ale sluneční paprsky marně bojovaly s porostem a jemným oparem. Byla to hra stínů a šera, která lemovala naše kroky po lepkavém bahně, jež se pod tíhou těl bořilo někde i po kolena a se kterým člověk zápasil už několik dnů.
Po odhrnutí velkého listu jsem okamžitě zkameněl a oněměl. Po chvilkovém překvapení mě zalilo opojné štěstí – právě jsem spatřil to, proč jsme sem přišli. Útrapy byly zapomenuty. Včerejší hádka, že jsme zašli příliš daleko od řeky Kongo, byla ztracena v pralese.
Močál zde končil a přehrazovalo jej jezero. A tam stál sen každého dobrodruha – majestátní mokele-mbembe.
Mokele-mbembe je vlastně africká lochnesska podobná sauropodnímu dinosauru Diplodocus. Má se vyskytovat na pomezí Konga a Kamerunu v močálové oblasti zvané Likouala. Byť o ní poměrně často mluví místní domorodci, vědecky nikdy nebyl tento živočich potvrzen.
Jablko přistálo do měkké hlíny a dokutálelo se nedaleko kmene. Málem zavalilo žížalu, která se rozvalovala na deštěm nasáklé půdě.
„Oběd!“ spásně napadlo kosa a mimoděk si zanotoval pár tónů, když svým roztržitým zrakem zavadil o růžového tvora.
„Smůla!“ zašvitořil kosí rival a chňapl po soustu.
Žížala nikde, oběd nikde. Ptačí žaludek kručí. Nic se nedalo dělat, musel zezobnout i brouka, kterého neměl vůbec v oblibě. Zavadil o něj tady vedle pod kamenem.
To nebyl zrovna nejlepší nápad, protože naštvaný brouk v zobáku vystříkl páchnoucí tekutinu a kos málem přišel ke zdravotní újmě. Nakonec jednohubku přece jen udolal, hlad utišil.
Text je prošpikován několika příslovími. Kromě doslovného "jablko nepadá daleko od stromu" tam lze najít i další:
"kdo dřív přijde, ten dřív mele", "hlad je nejlepší kuchař" a "konec dobrý, všechno dobré".
Ruce kmitají jako stroj. Neúnavně, soustavně a metodicky se stříbřité zrození mění v nit. Desetiletí zkušeností přetavených do ručního umění. Ale umění ne tak ledajakého. Nit života se leskne krásou svěžesti anebo svítí havraními křídly strastí; nejčastěji však má barvu různorodou, nedefinovatelnou jako tajemný úsměv Mony Lisy, a přece přitahuje, fascinuje.
Další ruce nit potom navíjejí na koloběh života – každé otočení hypnotizuje každodenností vrzavého rytmu nenaolejovaného mechanismu osudu. Opatrnost a trpělivost se zakořenily do dávno zapomenutých obav z přetržení a přerostly v sebevědomý pohled smrti přímo do tváře.
Až ty poslední zabrnkají na struny konce a vlákno uvadne jako růže.
Moiry Klóthó, Lachesis a Atropos jsou v řecké mytologii bohyně osudu - předou lidský život od začátku do konce.
Lupa šeptá do ouška sladkočervivá slova a já padám do mdlob.
Otevřu oči. Vedle mě stojí pendlovky, na nichž odbíjejí hodiny. Zvuk protne prázdnotu. Namísto kukačky vyletí z dvířek další, tentokrát malé pendlovky. Nato se z nicoty vlevo vynoří jiné velké kyvadlové hodiny, vpravo taky, za nimi, za mnou. Všude jsou rozzuřené hodiny, které se na mě vrhají a já nemám kam utéct…
Pot mi vyvstal na čele, Ania mě hladí po vlasech. Spím.
Zčistajasna hledím na mrtvého koně. Šampion, před ním stojí trofej. Nade mnou visí dětský pláč.
Sním či bdím? Z pistole se táhne kouř. Páchne beznaděj. Neprocitnu?
Lupa je řecká personifikace bolesti, Ania zase zármutku.
Stojím před kopcem a těším se na výšlap. Pak se odhodlaně odrazím a šplhám nahoru. Uprostřed úbočí však najednou slyším ženský, zadýchaný jekot: „Pomóóóc!!!! Medvjééééééééééd!!!“
Za chvíli se seznámím s původcem toho nešťastného volání o holý život, když se málem srazím s korpulentní paní, která skáče jako kamzík zatáčka nezatáčka, houští nehouští a valí se dolů jako nezadržitelná lavina. „Medvjééééééd!!!“ zní ještě nějaký čas ozvěna už znatelně níže po svahu.
Nahoře na zalesněném vrcholu sice žádného medvěda nepotkám, zato na košatém stromě visí muž svíjející se jako červ na udici a vyhrkne na mě: „Je tam ještě? Můžu už slézt?“
Inspirováno skutečným příběhem ze středního Slovenska v Nízkých Tatrách, který jsem slyšel. Objemnější paní se na dovolené rozhodla vyjít si na nevysoký kopec nad chatou a s přestávkami jí to nahoru trvalo tři hodiny. Těsně u cíle cesty, pod vrcholem potkala medvěda a obávala se o svůj holý život natolik, že se dolů do koliby přiřítila za 20 minut. Kdo jí stopoval čas, jsem se nedozvěděl, možná ten méďa.
Neštěstí se častokráte valí ve třech vlnách, ale občas si to řekne, že je to málo a přidá čtvrtou. První je testovací, která má člověka zastihnout nepřipraveného. To je takové to zaškobrtnutí, které si odnese oteklý kotník nebo zlomená noha. Druhá je takzvaná navazující – to si léčíte tu nohu, pajdáte po bytě, a najednou vypne večer elektrika. Pak se dokulháte k naražené ruce, jak se snažíte najít baterku. Třetí vlna je důkladnost sama – mrazák bez šťávy teče jako Niagara a nová podlaha už je opravdu plovoucí. Zato vrtkavá čtvrtá vás dodělá – to, když vám zvoní soused zezdola, že potřebuje kánoe.
Po kapkách stéká smutek po okně duše. Za hory utekl smích, jehož volné řetězy nyní svazují a řežou mysl. Zvonění kroků štěstí utichlo v řev smůly, jež se pomalu ovinuje kolem těla a stahuje se a pálí jako řeřavý uhel. Klove datel vzpomínek do mrtvě živého a živě mrtvého, jenž se nemůže osvobodit ze zlaté klece bezstarostnosti. Tůně beznaděje je hluboká, temná a kalná, a přesto bublá. Vzdech vytrvalosti vyvstane na hladině jako křehká kupole. Praskne přec? Jezdec cválá na oři přes temný les propasti, čas se zastavil, kůň však řítí se, hlava nehlava stále vpřed. Pohlcen jest, padá vysílen.
Vítr mu skotačil ve vlasech, unášel lomoz židlí široko daleko po rozkvetlé louce. Třepotání křídel motýlů prolétajících kolem ucha mu připomnělo šustění otevíraných složek a papírů.
Cítil se neskonale unavený jako tenkrát po hodinách křížového výslechu, když měl hlavu jako ve svěráku. Oči se mu klížily, pekelně bolely. Život odkapával po minutách, konec odpočítáván každým slovem.
Kytky a já. Kdyby mohl, tak by se i zasmál. Stráň hrála barvami – červená, bílá, žlutá, červená, červená…
Nikoho nepráskl. Všechny nakonec pustili. Volno, svoboda; prošlo jim to. Modré nebe – alespoň nějaký kontrast s tou zakrvácenou košilí. Obláček se otiskl na nehybné, skelné oko.
Zabít takového draka nebo saň není pražádná legrace. Aby si nějaký ten rytíř vzal hezkou anebo ne tak hezkou, pyšnou anebo méně pyšnou, šikovnou anebo totálně levou princeznu, tak je potřeba ukázat důkaz, že to monstrum leží pod drnem a nežere ani poddané, ani šlechtu.
To se řekne, že člověk má takzvaně „jít po hlavě“, ale ta hlava je jednak vysoko, jednak má plno ostrých zubů, chřtán většinou dští oheň, případně něco horšího. I když se drak nechá zapíchnout, tak odříznout jeho hlavu dá zabrat. V poslední době stačí jazyk, což je úleva.
Žily, byly tři rampouchy. Nebavilo je viset ze střechy dolů, a tak se rozhodly, že se půjdou podívat, jaké to je, když takový rampouch nevidí svět vzhůru nohama.
Ulomily se a vrhly se do světa.
První se díval oknem do domu. Tisknul se tak silně, že se přilepil o okenní tabuli a začal tát.
Druhý využil příležitosti, když majitel šel venčit psa a vklouzl dovnitř. Bylo tam příjemně teploučko. To však pro rampouch nevěstilo nic dobrého – za chvíli zbyla po něm jen loužička.
Zato ten třetí se provětral na dvorku a vrátil se raději pěkně viset na své útulné místečko.
Poslechnu. Udělám krok, dva. Sednu si. Stihnu si ještě uvědomit, že židle je pohodlná, když vtom jas zastíní černý mrak.
Temnota roste. Napřahuje ke mně svá chapadla. Její bezedný chřtán polyká třpyt paprsků. Tesáky se zakusuje do opěradla. Pařáty zabodává do dřevěných nohou.
Najednou vše zmizí. V hlubině černě cítím zimu.
Někde shůry se ozývá: „Nedovol jí to!“
Vzepnu všechny síly. Pocitem odháním tu temnou bestii. Zápasím s ní.
Nakonec jsem přece jen napsal poslední drabble měsíce.
Je to podle Dámy s kaméliemi od Alexandra Dumase mladšího. Nechci vyvářet nový fandom pro jedno drabble.
Armand mi horečnatě stiskl ruku.
Nejdříve ho zaujala tehdy na Burzovním náměstí, kdy vystoupila z kočáru v bílých mušelínových šatech. Když se po tom, co odjela, zeptal příručího na jméno, odpověděl, že je to slečna Markéta Gautierová.
Od té doby všude, kam se podíval, viděl ty uhlově černé oči. Představoval si vůni jejích zvlněných vlasů, jež se nad čelem rozdělovaly na dva ladné prameny. Fluidum přitažlivosti jím úplně prostoupilo.
Už se smířil s tím, že ji nikdy neuvidí… Až do dne, kdy se jejich pohledy opět setkali v opeře. Seděla v lóži a před sebou na pažení měla kytici kamélií.
Není nad to, vydrápat se na kopec příkrou, křivolakou stezkou vedoucí skrz hluboké kaňony a rokle, kde nohy málem uklouznou po mokrém kmeni klenoucím se přes propast. Nahoře se člověk zhluboka nadechne a chce se mu vykřiknout „tady jsem!“; nadšeně se rozhlíží vůkol, aby se pokochal tím širým výhledem do dálavy. Obzor se leskne slunečním odrazem a radostně volá. Jen v jednu stranu je další hora, vyšší než ta, na které stojí, srdnatě brání vidět, co je tím směrem. To je znepokojivé a dráždivé, a tak nezbývá pokořit i tento vrchol. Proto je člověk, věčně nespokojen, hnán překonávat sám sebe.
Tímto drabblem, které je také svým způsobem o DMD a psaní, se chci rozloučit s dnešním ročníkem. Byť zbývá ještě jedno téma, ještě nevím, jestli na něj něco napíšu, a toto je vhodný okamžik.
Chci poděkovat za povzbudivé a milé komentáře, hodnocení a opravy, kterých si nesmírně vážím. Děkuji i hodnotitelům a organizátorům za to, co nám připravili, a za bodíky.
Budu se těšit na další příběhy a literární střípky. A určitě na další ročník!
Varování: jde o historicky popsaný zločin, takže to není pro slabší povahy.
Gilles de Rais byl vzrušením stále bez sebe. Právě znásilnil malého kluka a usekl mu vlastnoručně hlavu. Prelati si může vzít, co uzná za vhodné, zamyslel se – mluvil o srdci a játrech jako o nezbytných ingrediencích pro satanský rituál.
Potřísněn krví položil hlavičku k ostatním seřazeným na stole.
„A pak budu mít hrsti zlata, abych dokončil mé veledílo!“ zvolal nahlas.
Utřel si špinavé ruce a jal se přepracovávat jednu ze scén obléhání Orleánsu.
Když vtom vrazila do místnosti ozbrojená eskorta. Bylo mu sděleno, že je zatčen. Dva muži ho obstoupili z každé strany, zahákli paže pod podpaždím a odvlekli pryč.
Baron Gilles de Rais bojoval po boku Johanky z Arku, a dokonce se ji snažil vykoupit, když ji zajali. Po jejím upálení u něj došlo k rozpadu osobnosti a převládly temnější pudy.
Zážitky z boje chtěl promítnout do gigantické divadelní produkce líčící vítězství u Orleánsu. Aby měl diváky, tak představení spojil s opulentními hostinami. Byť byl jedním z nejbohatších lidí v Evropě, tak brzy zbankrotoval a byl nucen odprodávat svůj majetek.
I když se mučení dětí, hlavně chlapců, věnoval už dříve, tak celé vraždění nabralo na obrátkách ve chvíli, kdy mu jeho věrný kněz Eustache Blanchet přivedl do sídla duchovního Françoisa Prelatiho, který se věnoval černé magii a okultním vědám. Ten baronovy slabosti využil a žádal po několika neúspěšných pokusech dětské oběti a ingredience z jejich těl. De Rais se snažil vymanit z dluhů paktem s ďáblem, který mu měl vyčarovat zlato, jež by sloužilo na produkci divadla a základní výdaje.
Maršál se dále věnoval přepisu své výpravné hry a rozmlouval údajně s hlavičkami nejhezčích chlapců, které si nechával.
De Rais byl nakonec zatčen, souzen a oběšen. V dnešní době se historici přou, jestli zvěrstva nebyla vykonstruována kvůli jeho bohatství, podobně jako tomu snad bylo i u Alžběty Báthory na Slovensku. Důkazy o zvěrstvech se doposud totiž žádné nenašly - čerpá se pouze z dobových svědectví a soudních přepisů.
Sloužil jako námět pro drastickou pohádku o Modrovousovi.
Na útesu, kde se v bouřce setkává příval deště a zuřivý příboj tam dole pod ním, se nachází jeden dům.
Zve nádherným výhledem z terasy a rozkvetlou zahradou. Zdání však klame, protože kdokoli do toho domu kdy vešel, toho pohltil.
Slunce se ztratí neznámo kam a tma se na něj sápe z temných zákoutí. Všudypřítomná němá okna ho pronásledují na každém kroku. Balustráda sténajícího schodiště na něj cení své tesáky. Lepkavá černá tekutina strachu kape z lustrů v pokojích.
Každý se snažil procitnout a zachránit.
Pod útesem, kde krev omývá osvobozené, šplouchá moře do rytmu volání racků… a dům čeká.
Kdysi jsem slíbil, že vyjasním, co to bylo, konec se blíží, tak je načase to splnit:
V okně arkýře se objevila chlupatá vrchní část něčího obrovského stehna.
Vmžiku běsnění vlkodavů ustalo a rozlehlo se mrtvé ticho. Netrvalo však dlouho, protože následoval ukrutný řev, který se valil chodbami jako lavina, ven z oken a dál do širého okolí, nechávaje vše, do čeho ta vlna narazila, hluché a se ztuhlou krví žilách.
Omráčená si ani neuvědomila ťapání tlap a kňučení psů, kteří úprkem běželi zpátky po schodišti. Procitnuvši se rychle otřepala, chytila se pevně břečťanu a odrazila se od kordonové římsy, na které stála. Dopadla na okenní parapet a seskočila arkýřem dovnitř.
Přímo před ní stál gigantický barghest.
Vysvětlivka: Barghest je v tomto případě monstrózní černý pes s žhnoucíma očima. Je občas vyobrazen i s chřestícími řetězy. Některé zdroje uvádějí, že ním způsobené rány se nikdy nezahojí.
Vlk vešel do restaurace Babiččiny dobroty. Měl strašný hlad a takové pochoutky, jaké vaří v tomto podniku zbožňoval.
Pohodlně se usadil ve svém oblíbeném rohu a za chvilenku už k němu přiběhl číšník, také vlk.
„Co si dáte, pane?“
„Jaké máte dnešní speciality?“
„Menu 1 jsou jehněčí nožičky v bylinkovém kabátku. Menu 2 je dušené skopové s kapustou. Menu 3 je babiččin jazyk jemně nakládaný v pikantní marinádě. Menu 4 jsou Karkulčina stehýnka s kokosem. Menu 5 je klasika – myslivecký burger.“
„Dal bych si tu čtvrtou možnost.“
„Něco k pití?“
„Ne, dnes spěchám. Povinnost volá. Další Karkulka je na cestě.“
Pan Berrycloth právě seděl v kanceláři s kapesníkem v ruce a utíral si oteklé oči, které bulily vědra slz.
Policejní úředník před ním flegmaticky sepisoval protokol.
Pan Berrycloth totiž miloval svou manželku nade všecko na světě, i když ne tolik jako svou rozkošnou milenku, pomyslel si v duchu, ale přece jen – taková svědomitá, láskyplná a věrná žena se jen tak nenajde. To ho velmi mrzelo i ve chvíli, kdy ji strčil ze skály a dal jí poslední sbohem.
Srdceryvná výpověď se zhmotňovala každým úderem psacího stroje. Pohyb u srázu kvůli lepší fotce se nevyplácí. Uklouznutí… a následný pád. Uzavřeno - nehoda.
Listí opadané ženská ruka odhrnula jako závoj tupé bolesti, která tady u hrobu konečně mohla tryskat jako hojivý pramen bez zábran. Další lístek v povětří zavlál jako chvějivý motýl myšlenky na poslední chvíle spolu.
Klečíc trhala plevel, jež se nevítaně rozlézal jako had výčitek svírající to dobré srdce. Řasa rozmazávala slzu štěstí – i rozezněl se valčík lásky a po parketu života klouzaly ty společné kroky v souznivém rytmu tikajících pendlovek. V náručí fantoma tančila vzpomínkami jako víla mezi sedmikráskami radosti v krůpějích ranní rosy.
Říká sbohem. Nepřišel ještě můj čas. Než spočinu vedle tebe, zítra uvidíš mě tu ráno zas.
„Svoboda je ten pocit, když se cítíš volný, ničím nesvazovaný a můžeš dělat vlastní rozhodnutí,“ odpovídá mu hlas.
„Co když jsem spoután a nevím o tom? Pak si myslím, že mám svobodu, ale svobodný nejsem… Co když se očko po očku splétá ten řetěz, který mě pomalu svazuje, pomalu, pomaloučku se utahuje, až na mě spadnou ty těžké okovy procitnutí, že jsem svobodný nikdy nebyl a byl to jen přelud?“
„Potom je svoboda vlastním nevědomím o uvěznění sebe sama.“
„Ta tvoje horká hlava tě vždycky dostane do problémů,“ odpoví Mercuzio.
„Mor na ně! Už jdou!“
„Bože, tady jdou ti páni Motekovští!“ volá z dálky Tybalt. „A mezi nimi ten sráč Romeo.“
„Já se s tebou dnes nechci rvát. Tvého rodu si vážím stejně jako toho mého,“ zní Romeova klidná odpověď.
„Má snad vyhrát? Nenechám to tak,“ Mercuzio tasí.
Tybalt vytáhl kord z pochvy a hned udělal výpad. Mercuzio z půlobratu lehce sekl. Kapulet hbitě odskočil, provedl piruetu a z ní rychle bodl. Romeo se vrhl mezi ně, ale hrot už stihl zasáhnout hruď.
Jelikož kmen znamená "rodově spřízněná uzavřená skupina lidí", tak to sedí i na rody Kapuletů a Monteků.
Jedná se o začátek třetí scény.
Styl měl být podle: Andrzej Sapkowski - Zaklínač.
Domácí služebnictvo nevěřilo vlastním očím. Na statek vletěl šlechtický holobrádek na koni s nudlí u nosu.
„Které zdejší spanilé krásce…“
…Smrk, smrk…
„…padne tento střevíc, stane se mojí ženou!“
…Smrrrrrrrrrrrrrrrrrk…
Utřel si nudli do rukávu.
Lomoz desítek seřazujících se nohou zavalil nádvoří.
To už macecha svázala Popelku a vzala její plesové šaty. Nevlastní sestra – nová Popelka – si zkusí střevíc… a padne jí. Macecha vládne mocnými kouzly a střevíce zvětšila na velikost své dcery.
Princ odjede s novou nevěstou a koná se svatba.
Popelku osvobodí místní kovář, zamilují se a žijí šťastně až na věky.
Siyanda jde dnes k sangomě po radu. Jeho malá holčička stoná a už si neví rady.
Indumba má nízký vchod, člověk se musí pokorně sehnout, než vejde. Šamanka ví o jeho milované Mthunzi. Už ho čeká s odpovědí.
V příbytku je cítit imphepho, který použila, aby se spojila s předky, jejichž duchové jí radí, jak nemoc vyléčit. Hozením malých kostí a mušlí nechala plynout síly mrtvých, aby se jejich prostřednictvím vytvořil obrazec – řešení. Amadlozi jako vždy nezklamali.
Nyní už Siyanda dostává muti připravený přesně na to, co potřebuje. Lék je phalaza. Pak Mthunzi čeká týdenní půst a bude jako rybička.
Vysvětlivky:
sangoma - typ šamana (muže nebo ženy), který léčí a radí pomocí komunikace s předky
indumba - posvátná chýše, kde se rituály provádí
imphepho - byliny, jejichž pálením se šaman dostává do transu
amadlozi - duchové předků
muti - lék tvořený bylinami a jinými ingrediencemi
phalaza - extrakt, který slouží jako dávidlo, čímž se očistí tělo
Možná to může znít neuvěřitelně, ale i v dnešní době 60% obyvatel Jihoafrické republiky stále konzultuje šamana, a to i přesto, že chodí k modernímu doktorovi. Je třeba říct, že je šaman často úspěšnější.
Sedí v kobce za zradu. Oči vypálené žhavým železem. Čeká na svůj konec.
Tik tok.
Někde pár kroků od něj pískl potkan.
Tik tok.
Už ani necítí hlad jako před časem… Žádné jídlo. Jen miska s vodou, kterou omylem převrhl, jak se po ní natahoval. Převrácená miska bez vody.
Tik tok.
Vlhký závan z nitra vězení sem přitáhl těžký vůz zatuchliny tahaný desítkami stenů, zapocených ořů bídy a utrpení. Podsvětí odsouzených najednou vydalo výdech rozkládajícího se masa mučených a močí prosáklé slámy.
Tik tok.
Chřestění řetězů namísto zpívání slavíků. Nový život.
Kluk se nemohl najít tři dny. Vyhlásili po něm rozsáhlé pátrání. V noci utekl z vesnice a slehla se po něm zem.
Až potom ho domácí stopaři jako zázrakem našli schouleného a doštípaného za jedním obrovským stromem v houští. Celý čas nejedl. Při houkání kotingy se vystrašeně díval do korun.
Z konverzace vyplynulo, že slyšel na střeše murucututu, sovu puštíka, ohlašujícího příchod Cucuy. Dle místní pověry se za tmy zjevuje tato ženská bytost zlobivým dětem, ze kterých vysaje duši a pak je sní.
Uklidnil se až poté, co jsme mu slíbili, že pokud bude sekat dobrotu, nic se mu nestane.
Inspirované skutečnou pověrou v Jižní Americe, kterou v pozměněné podobě s sebou přivezli Portugalci během kolonizace a která zde hluboce zakořenila. Mužská obdoba je Coco/Cuco. Slova vychází patrně z keltštiny a znamená lebka, přeneseně lidská hlava. Přesně odtud pochází slovo coconut, kokosový ořech, protože připomíná lidskou lebku.
Vyobrazení stvoření se různí, někde se ujala dokonce verze chodícího aligátora. Častěji jako černý neforemný přízrak sedící v noci na střeše a čekající na to, kdy by mohl unést a sežrat neposlušné dítě. Jeho příchod ohlašuje místní druh sovy - murucututu.
Mark Easterbrook šel raději na procházku, aby setřásl ten strašný výjev. Stále slyšel vrčení toho pekelného přístroje. Neustále měl před očima tu čarodějnici Bellu, jak uprostřed obrazce na podlaze podřezává bílého kohouta. Obraz svíjející se Sybily, která jako médium vyřkla slova, jež jím otřásla, byť si to nechtěl přiznat. Věcný komentář pragmatické Thyrzy…
Byla to jen dobře zinscenovaná hra, ale co když temné síly nebo sugestivní vlny Ginger opravdu dokážou ublížit? Co když ty ježibaby přece jen našly způsob, jak zabít člověka na dálku? Co když se mu jeho zvědavost vymkla z rukou a Ginger na to doplatí?
Žil byl malý ježeček a on hledal, kam by se uložil k zimnímu spánku.
Přišel k myšce, jestli by nevěděla, kde by našel střechu nad hlavou. Ale nevěděla.
Až se dobatolil k moudré sově. Ta mu řekla, že v útulné jeskyni bydlí zlý medvěd, kterému pomáhá černá magie a dává mu ohromný stisk. Mnoho zvířátek mu padlo za oběť.
Ježek vešel v noci do jeskyně, když medvěd ještě spal. Taky usnul. Zlý medvěd ráno vstávaje na lov šlápl na ježka a zařval. Ježek se leknutím schoulil do klubíčka – každý úder působil medvědovi bolest, a tak se rozhodl les navždy opustit.
A tak našel ježeček nový domov na zimu a zachránil celý les.
Dívaly se do ohně, dvě bezedné studny žalu a útrap. Srdce prázdné – všechny city přijaté, všechno opětované zmizelo opředeno pavučinou minulosti, v níž sedí všepožírající chlupatý obyvatel, který emoce pevně obalil a svým kousnutím usmrtil. Ruce ztěžklé, zrezivělé pahýly neschopny pohybu zmrzle spočívaly na opěrkách křesla. Noc bez hvězd s všudypřítomným novem se šklebila na rej ponurých myšlenek, jež klepaly do spánků jako sbor kladiv a kladívek mocněji a mocněji. Na nohou okovy předchozích činů chřestily v rytmu praskajících plamenů. Rozervaná v cáry vlála mu duše jako bitevní prapor padlé armády. Velmi dobře věděl, že teď je pozdě cokoli napravit.
Paní Bramblyová si byla vědoma, že provdat svou nejstarší dceru do dobré rodiny je bitevní vřava, ze které musí vyjít triumfálně a vítězně jedině ona. Poručík Coldway ze zbídačeného rodu stojícího na úrovni sklepní komory se bude snažit čelně zaútočit a dostat Emily před oltář, když jí už stihl raubířsky ukrást její křehké srdce. To ona samozřejmě nedovolí – práh domu se stane pevností, kam se nedostane ani kanónem, a pokud k tomu neblahému skutku dojde, tak bude stát přede dveřmi svého pokladu, jehož provdání je odrazovým můstkem do lepší společnosti, a bránit tomu říjnému jelenu v přiblížení i vlastním tělem.
Vídával jsem ho před domem na dřevěné lavici. Starý pamětník. Vždycky se rád dal do řeči a já se zájmem poslouchal.
Povídal o tom, jak bojoval v Pacifiku za druhé světové. Pak ho zajali Japonci a dali ho do pracovního tábora. Ve válce se naučil anglicky a trošku japonsky. Jednou mě požádal, jestli si nemůžeme popovídat chvíli v angličtině, protože od té doby si neměl s kým v tomto cizím jazyce promluvit. Po tolika desetiletích bez praxe mě jeho perfektní angličtina skutečně překvapila a dojala.
Říkával, že život je jako motýlí křídla – pestrobarevný, jen na nich odletět tím správným směrem.
na základě inzerátu v novinách Umění strašit se chci ucházet o pozici vrchní mátohy.
K této děsivé práci mám veškeré předpoklady: chození v noci po hradbách – maličkost, lekání turistů v temných chodbách s vyznamenáním – dosud utekli všichni, hulákání ve věži, že i krev v žilách tuhne – věnuji se i ve volném čase.
Pro posouzení přikládám reference nejpovedenějších kousků – jeden infarkt, jedna skupinová hysterie a deset těžkých šoků.
Momentálně vykonávám činnost na Osamělé baště, kde jsem odstrašila už každého příchozího a potýkám se s nedostatkem příležitostí své prvotřídní nestvůrné schopnosti uplatnit.
Dneska BJB z mé strany pro nedostatek nápadů, i když téma není špatné
Ležím tady celá staletí ponořen ve tmě, nevida světla tam nahoře. Nad slatinou se prohání vítr a ukolébá mě na mém věčném odpočinku.
Přinesl jsem oběť pro můj lid, aby se jim žilo lépe, aby se jich neštěstí pustilo a zavládl blahobyt. Kaše jako poslední jídlo. Oděn v kožené kápi na nahém těle převázané opaskem. Uprostřed severské tuhé zimy, kdy jsem kráčel po sněhem pokrytých pláních, ale já se netřásl chladem, ni strachem. Oprátka na krku. A smrt za usmíření bohů. To byl můj úděl. To byla má čest.
Měl bych snad chtít být nalezen? Měl bych snad být zapomenut?
Inspirováno objevením takzvaného Tollundského muže v dánských slatinách při těžbě rašeliny. Podle posledních domněnek byl muž patrně obětován oběšením, což byla v té době pocta, a v modlící poloze ponechán v močálech, které tělo dokonale zakonzervovaly. Dokonce v jeho případě šlo o tak zachovalé ostatky, že to nejdříve vyšetřovali jako novodobou vraždu. Muž byl oholen s pěstěnými nehty, takže patřil ke společenské elitě. Před smrtí bylo bádáním skutečně zjištěno, že jako poslední jídlo měl kaši ze směsi různých obilovin. Není sám a podobný úděl mělo více lidí, které občas naleznou.
Měli jsme je tady pod našimi okny, v Marseille – zkrachovalé lidské existence, které nechaly kosy, krumpáče a pole býti, aby se vydaly na stovky kilometrů dlouhý pochod ve znaku kříže. Byli mezi nimi rolníci věřící v lepší život, chromí nuzáci, kteří lačnili po uzdravení, obyčejní vandráci a budižkničemové, kteří toužili být živeni božským nektarem Jeruzaléma, a mezi nimi vypečení lapkové a kapsáři, jež si během každého zastavení přišli k pěknému výdělku okrádáním jiných.
Karavana bídáků po mnoho dnů hledala lodě, které by je přeplavily do Svaté Země. Spása podle nich přišla právě dnes, kdy se štěstí na ně konečně usmálo…
Popis je inspirován legendami o dětských křížových výpravách, primárně v Německu a ve Francii v roce 1212. Podle historiků se však jedná o špatnou interpretaci textu během překladu. Význam latinského slova „pueri“ staří kronikáři v 13. století přeložili jako "děti"/"chlapci", namísto toho, aby rozeznali slangově používaného označení pro vandráky. Já ponechal tedy realističtější obraz této události.
Drabble se zaměřuje na výpravu francouzskou, kdy desetitisíce bosých a hladových poutníků dorazí do Marseille po cestě dlouhé přes 820 kilometrů. Na čele podle legendy stojí chlapec Štěpán a z jeho výpravy dojde do přístavu necelá třetina. Většina těch, co nedorazí, podlehne po cestě nemocem a vyčerpání. Na břehu se modlí, aby se moře biblicky rozestoupilo a dostali se tak suchou nohou do vysněného Jeruzaléma, ale to se nestane, a tak hledají lodě, které by je do Svaté Země dopravily. Po dnech hledání najdou někoho, kdo je ochoten je na své lodě vzít. Nejedná se však o žádné milé lidi, ale o bandity vedené Vilémem Prasetem a Hugem Železem. Nakonec se legenda rozdvojuje ve dva možné konce - v jednom se lodě dostanou do bouře a ztroskotají i s dětmi (realističtěji s chudými poutníky), ve druhé děti prodají do otroctví v Tunisku.
Hořkosladká, rty popraskané zoufalstvím mi skrápěj. Až budeš tím ptáčkem, trylek smutek odhánějící ať zazní. Kdo si tě neváží – blázni!
Jasnotemná, rány hluboké zasazené životem mi omyj. Až budeš opět světluškou, v duši bouřlivé zasviť mi. Ať útesy nezdaru vystřídají potom krásné sny.
Hlasnotichá, jsa sražen na kolena pochybami sílu postavit se mi dej. Až budeš zase kapkou ve vlnách ztracena, jako trosečníka na břeh vyhoď mě. Ať koráb bezradnosti zůstane daleko v té neprostupné tmě.
Pevnokřehká, oči omylů slepé, ale ty za ruku mě drž. Už nejsi malá, vyrostlas, já opět hladím tvoje hebké vlasy – srdce tluče, vyhrála jsi.
Břečťan dole končil a táhl se jen dál nad srázem. Tudy cesta nevedla.
Něco ji napadlo. Pořádně se zapřela o husté popínavé výhonky, propletla jimi obě ruce, aby měla volné dlaně, a zavřela oči. Od okna byl slyšet zuřivý štěkot vlkodavů.
Sáhla do pláště a vytáhla masivní knihu s obitými rohy. Byla to nejnovější pomůcka akademické magie – bestiář, který u každého monstra po aktivaci speciálních run dokázal vytvořit věrnou iluzi v životní velikosti, aby studenti měli k dispozici názornou ukázku.
Chvíli v bichli listovala, než se zastavila na jedné straně. Aktivovala iluzi, vyprostila jednu ruku a hodila svazek přes okno.
Chrabrý rytíř sklopil hledí a jal se odhodlaně vkročit do jeskyně na draka. To je jasné, tradice velí, že když jsou poddaní a princezna v nesnázích, tedy hlavně ta princezna, že ano, tak se nelení a místo trofeje jelení je potřeba si na zeď přibít hlavu nějaké té potvory. Hrdina se ožení, nechá princeznu, teď už královnu, v hladomorně a vládne si pěkně sám.
Vymyšleno je to dobře. Není tam ani dvacet minut a už letí celý ohořelý z doupěte ven, koktá a bublá něco, že je tam skutečná saň, že to nebyl žádný omyl, a bere nohy na ramena.
