29. Důvěra

„Pořád si nejsem jistý, proč jsem vlastně souhlasil,“ prohlásil Briwal. „Protože jsi chtěl udělat radost bratranci, který se po letech vrátil domů?“ nadhodil Fanred. Otřela se o něj jedna ze všudypřítomných palácových koček, nechala se pohladit, ale pak skočila do náručí Briwalovi. Král ji nechal, aby se k němu přitiskla celým tělem, a i Fanred ve vedlejším křesle slyšel, jak zvíře přede. „A protože víš, že ochočit je lepší než ovládat,“ dodal Fanred a popotáhl rukáv svojí tuniky. I když jeho šaty, alespoň podle Maily, odpovídaly dvorské módě, cítil se v nich nesvůj. Náramky mu klouzaly div ne do dlaně, musel si připomínat, že tady není žádná nutnost sahat rychle po zbrani, kterou by mu omezovaly. Rukávy se mu zdály příliš široké a nohavice příliš úzké. Nepomáhala mu ani skutečnost, že si vedle vždy elegantního Briwala připadal jako by do jeho pracovny nakráčel přímo z chlívku. „Co bych o Ai Ciligh měl vědět, než začneme?“ zeptal se Briwal a nepřítomně kočku hladil. „Nemají vládce v pravém slova smyslu, žijí hlavně v rodinných skupinách. Nebudou se chtít vzdát svého způsobu života. Ale mají dobré srdce, buď Otci Ollachovi díky, jinak bych tu nebyl.“ „Tobě to nepřijde podezřelé? Že tě někdo přepadl a oni tam byli tak pohotově připraveni s pomocí? A pak ten dluh neváhali vytěžit?“ Fanred si vyhrnul tuniku a ukázal sotva zhojenou jizvu. „Vidíš, jak ten meč šel, že mě měl rozpárat. Muž, který ho držel, a který byl i podle způsobu boje z ollienské armády, to myslel vážně.“ Briwal neuhnul očima, ale ztuhnul. Kočka uraženě seskočila na zem. „Proč ti tedy pomohli? Maila říkala, že neměli ponětí, kdo jsi.“ „Protože Lycva je taková. Jejich Putovní zákon jim přikazuje pomoct pocestným v nouzi. Na nepřátele se sice nevztahuje, taky z toho nebyli zdaleka všichni nadšení, ale ona,“ na rty se mu vkradl úsměv, „vidí člověka v nesnázích a nedokáže ho ignorovat.“ „My o vlku,“ zamumlal Briwal a ukázal z okna. Po cestičce se blížila Lycva, s Rainem a Deirou v závěsu. „Běž jí naproti, zkrať si to přes dětský pokoj,“ ukázal na dveře. „Kojná určitě bude malou brzy budit, tak to nevadí.“ „Děkuji.“ Maila Fanredovi vysvětlila, že Briwal prohodil ložnici svojí dcery a svoji pracovnu. Původní královská pracovna měla totiž přístup ven, aby případné návštěvy za králem nemusely chodit přes soukromé prostory rodiny, ale Briwal chtěl, aby kojná s jeho dcerkou měly přístup přímo ven – a v případě nouze další východ, kterým by mohly utéct. To samozřejmě vedlo k tomu, že teď do pracovny návštěvy chodily oklikou přes půl domu, kromě těch, kterým Briwal prokázal zvláštní důvěru a pustil je přes princeznin pokoj. Otevřel dveře a kojná, která se zrovna skláněla nad lůžkem sebou trhla. Pozdravil ji, myšlenkami už u Lycvy a chystaného vyjednávání, a udělal celé dva kroky, než si uvědomil, že mu na pozdrav neodpověděla. Zastavil se a otočil se. Žena tiskla na obličejík dítěte polštář, a ztuhlá překvapením zírala na nečekaného návštěvníka. Instinkty převzaly vládu nad jeho tělem. Vykřikl, strhl kojnou stranou a hodil ji na zem. Než se stačila zvednout, klekl si na ni a zkroutil jí ruce za zády. Do místnosti vpadl Briwal a za ním jeden z válečníků z královy stráže. Strážný odepnul opasek a pomohl Fanredovi svázat kopající a zmítající se ženu, která ze sebe vydávala podivný, zvířecí nářek. Fanred se narovnal, odhrnul si vlasy z čela a vzápětí mu ztuhla krev v žilách. Briwal seděl na posteli, zíral do prázdna a v náručí držel bezvládné tělíčko s promodralým obličejem. Do místnosti vešla Nevaia a zamračila se, když viděla kojnou v rukách válečníka. „Co se tu děje? U dveří čekají Ai Cili…“ Zbytek věty zanikl v přidušeném zachrčení, jako by se jí něco vzpříčilo v krku, a padla na kolena. Fanred by vykročil vpřed a objal ji, kdyby mu to dovolila. Ale ne, nemohl, jeho dotek by nesnesla. A on by zrovna ten její potřeboval… Prahnul po klidu a míru, který mu vždycky přinášely Lycviny dlaně… Lycva! Odstrčil další dva válečníky, které přilákal hluk, a vyrazil dveřmi do zahrady. Lycva nejistě postávala u hlavního vchodu a když před ní smykem zabrzdil, dokonce o krok ucouvla. Fanred ale neměl čas na ohledy, popadl ji za loket. „Vy dva tu počkejte!“ štěkl na Deiru a Raina a nechápající Lycvu táhl za sebou. Z dětského pokoje vyhodil všechny kromě Nevaiy a Briwala a přistoupil k posteli. Za jeho zády Lycva zalapala po dechu, když uviděla princeznu. „Briwale, přivedl jsem Lycvu, třeba něco zmůže,“ řekl s takovou něhou, jakou jen dokázal najít. „Nedýchá,“ hlesl král tenkým hlasem. „Tak to nemůžeme nic zkazit,“ opáčil Fanred a pokusil se odtáhnout jeho ruku. Briwal se nad tělíčko ochranitelsky naklonil. „Neber mi ji.“ „Bude přímo tady, jen ji polož a pusť k ní Lycvu. Věř mi, ublížit jí nemůže. Jen mi věř.“ Na moment se zdálo, že ho Briwal neslyší, a Fanred už napínal svaly, aby ho odvlekl třeba násilím, protože čas ubíhal. Náhle ale král položil holčičku do peřin, políbil ji na čelo, jako by ji ukládal ke spánku, a o krok ustoupil. Fanred gestem zavolal Lycvu. Ta se na nic neptala, jen si sedla na uprázdněné místo po Briwalovi. Fanred se kousl do rtu, až vytryskla kapka krve. Prosím, liško, udělej zázrak. * Při pohledu na maličkou bezvládnou postavičku, ztracenou v poduškách jako ptáčátko, které ještě nevylétlo z hnízda, se Lycva roztřásla od hlavy až k patě a srdce se jí rozběhlo o závod. Její oči ale zůstaly suché. Nelomcoval s ní žal ani strach z toho, co se po ní žádá, ale vztek, prastará zuřivost zdravého člověka, který vidí trpící dítě. Dejte mi do ruky tu zrůdu, která tohle provedla. Dejte mi ji do ruky a já ji udržím naživu, dokud za tohle nezaplatí. Položila dlaň na křehké tělíčko. Někde vzadu v mysli si uvědomovala, že pro tenhle účel píseň života a smrti nikdy nezkoušela, že to nemusí vyjít, že možná holčička po Věčné cestě došla moc daleko a nic už ji nedokáže zavolat zpátky… Ale ať moje duše navždy bloudí osamělá, jestli to aspoň nezkusím. Při písni nebyla důležitá hlasitost, ale čistota tónů a úmysl za nimi. Lycva do toho prostého nápěvu s jedinou slokou vložila všechno. Zpívala potichoučku, ale už po pár slovech cítila mravenčení v prstech a všechno před očima jí začalo plavat. Nesmím omdlít! Zpívala dál a jako by se stávala svou písní a vlévala se do toho malého srdéčka. Zachvění, pak úder, spíš jen takové ťuknutí. Lycvě se před očima udělalo bílo. Ťuk. Ťuk, ťuk. A pak pláč, ostrý křik vyděšeného dítěte. Zatočila se jí hlava a byla by se zhroutila, kdyby ji Fanred nezachytil. Opřela se o něj, vnímala jeho teplo a jeho silné paže, a zpod klížících se víček sledovala, jak král tiskne dcerku v náručí. Fanred ji napůl odvedl, napůl odnesl stranou a posadil ji do křesla. „Jsi v pořádku? Potřebuješ něco?“ „Vodu,“ hlesla. Ruce a nohy měla jako hadrové a chvěla se zimou. Před obličejem se jí objevil pohár, který vzala raději do obou rukou, a opatrně polkla pár doušků. „Byla mrtvá,“ ozvalo se náhle. Malá princezna už se uklidňovala, ale král ji ještě nepustil. Přes její hlavu zíral na Lycvu. „Byla mrtvá a není. To mají všichni z tvého lidu takovou moc?“ „Ještě neodešla úplně,“ odpověděla Lycva. „Potřebovala jen přitáhnout zpátky.“ Nevaia seděla na posteli a hladila holčičku po zádech. „Tohle ti nikdy nedokážeme splatit, paní.“ „Na mém místě by to udělal každý. Jsou hranice, které se nepřekračují.“ „To máš naprostou pravdu, a jsou zločiny, které nesmí zůstat bez trestu,“ přisvědčil Briwal a vstal. Šťastná úleva se z jeho tváře vytratila a nahradil ji temný mrak. Najednou nebylo zatěžko uvěřit, že ten hubený mladý muž je synem Krutovládce. „Teď se vrať do Švestkového sadu, paní. Zítra večer se koná hostina na Fanredovu počest, máš mé slovo, že tam si promluvíme. Fanrede, zavolej mi velitele stráží. Mám pro něj práci.“