Košín a Želvík

"Koší, dneska se mi zdálo, že mě honil pes."
"Ten od sousedů?"
"Jo. Znamená to něco?"
"Želvíku, jak víš, sny jsou buď znovuprožíváním situací, které nemáš v hlavě dostatečně utříděné, nebo sublimací obav z nepojmenovaného nebo sice pojmenovaného...
"Tak znamená to něco?"
"Ne. Za dveřma jseš před ním úplně v bezpečí."
"Taky se mi zdá, jak honím myši."
"Nenaplněná touha, která podvědomě..."
"Nech toho. Nejhorší na tom je, že nikdy žádnou nechytím."
"Hele, a když se probudíš, bolí tě nožičky jako bys je honila doopravdy?"
"To ne..."
"Tak si to užívej. Ve snu si hezky zalovíš a ani se nezapotíš."

Týden po příchodu malého tvora svolal Košín naléhavou poradu. Flipchart i powerpoint byly v pohotovosti.
“Podmazlenost je kritická,” začal u prvního grafu. “Malý tvor okupuje náruče a klíny zhruba osmdesát procent denního času a dvacet procent nočního. Hrozí citová deprivace. Návrhy?”
Želvík otočil list na flipchartu. “Navrhuji pracovat s tím, co máme, a rozdělit itinerář intenzivního domazlování na zbývající čas. Tobě přenechám kolena a klíny. Sám obsadím krmení. Je experimentálně vypozorováno, že je při něm jedna ruka volná na hlazení.”
“Co když na to nepřistoupí?”
“Budu intenzivně kníkat.”
“Zabere to?”
“Jsou rozrušení a nevyspalí. Jejich obraně dávám tak třicet vteřin.”

"Kitekat," prskala Košín. "Včera kitekat, dneska kitekat a ajť sem trajcén, jestli zejtra zas ne kitekat."
"Ještě máš bonbónky," uklidňovala Želva.
"Jasně. S nápisem "Pro sterilizované mazlíčky." Ponižující!"
"A čistou vodičku."
"Aspoň občas kdyby bylo mlíčko."
"Měly bychom průjem. Po syrovém masíčku zase zvracíme."
"Občas zapomenou na zemi tašku s párkama. Jsou vynikající a nezvrací se po nich."
"Jsou slané. Ničí nám ledviny. Většina koček umře na selhání ledvin, samas to říkala."
"Takže," vyprskla Košín, "ty věříš, že páníčci nám opravdu dávají to nejlepší?"
Želva se hrdě vypjala. "Věřím!"
Košín povzdechla. "Vždyť já taky. Ale hádka to byla pěkná, ne?"

Ve dvoupokojovém bytě žijí tři malí tvorové, jeden však větší než zbývající, a dva tvorové obrovští.
Tři malí tvorové chodívají večer spát do ložnice. Největší z nich však začne časem vyluzovat nespokojené zvuky. Dva menší tvorové odejdou spát do obýváku.
V pět ráno si jeden z menších tvorů začne připadat podmazlený. Jde zpět do ložnice, vloupe se pod peřinu jednoho z obřích tvorů a promazlí se k dalšímu spánku. Obří tvor již neusne.
Ráno dva velcí a největší z malých tvorů opustí ložnici. Dva nejmenší pak zaberou rozestlané postele a hledí se konečně vyspat trochu pořádně.
Opakuje se stále dokola.

Dneska v noci se mi zdálo o Košínovi. Potřebovala s někým probrat své předsevzetí být na Želvíka hodnější.
"Jsem na to stará nebo ne?"
"Je ti dvanáct."
"Čtyřiaosmdesát."
"Prosím?"
"U koček se to přece násobí sedmi, ne?"
"Spíš pěti. Domácí kočka žije šestnáct až osmnáct let."
"Tak šedesát. Pořád o deset víc než tobě."
"Každopádně jsi dospělá. Za to se sluší platit jistou zodpovědností."
"Na druhou stranu... Říkáš, že do čtyř až šesti let umřu?"
"Tedy..."
"Tak proč si zbytek života kazit snahou o něco, co stejně nesvedu?"
Sen skončil, ale Košínův úlevný smích mi zněl v hlavě ještě dlouho.

Želva zaběhla opravdu daleko. Stopy stinek jí místo k obvyklému východu zavedly do jakéhosi potrubí, v nemž po čichu poznala kuchyňský odpad.
"Košíííííí! Vytáhni měéééééé!"
Košín začal(a) kousat a škrábat, co zoubky a drápky stačily. Levný plast povolil a Želva byla venku.
Ve vedlejším pokoji vydal mrňousek neurčitý zvuk.
"Otáčí oko," informoval(a) Košín. "To aby líp viděl, jak jsi rozbila dřez... Želvo nelez zpátky! To byl jen vtip!"
Musím se nad sebou zamyslet, povzdechl(a) si Košín. Vystřelit si z Želvy je ještě lacinější zábava než žrádýlko od Kitekatu.
Půjdu do sebe, vydechla odhodlaně.
Snad na to nejsem už moc stará.

Želva na svou nemotornost podivuhodně obratně manipulovala s malým zrcátkem.
"Uhni, Koší!"
Záblesk.
Mrňousek, kterému odražené sluneční světlo zasvítilo na víčka, se zachrul.
"Želvo... ty ses úplně zbláznila! Tohle se lidským dětem nedělá!"
"Proč? Chtěla jsem ho potěšit. My přece máme rády, když spíme a sluníčko nám svítí do zavřených očiček."
"Naše víka jsou tužší! Na tohle jestli přijdou páníčci..."
Klapnutí klíče ve dveřích.
"Už jsou tady! Běž se schovat, já to nějak urovnám!"
"A jak, Koší?"
"Vyskočím jim na nožičky a nechám se drbat."
"To můžu přece taky..."
"Umím to líp. Schovej se. A to zrcátko vem s sebou."

Želvík má úkryt, ve kterém ji nenajde ani Košín, ani páníčci. Obecně se má za to, že je v ložnici. Pravda je, že z ložnice se do toho úkrytu leze.
Jenže.
Pak už je to vlhká jeskyně neurčitých rozměrů. Želva si její vstupní část zútulnila několika desítkami ponožek (což vysvětluje, proč jich páníčkům spousta chybí do páru). Jeskyně se nejrůznějším způsobem rozbíhá a větví a najít cestu z ní není snadné.
Když se Želva schovávala před mrňouskovým okem, doběhla opravdu hodně daleko. Ale nezpanikařila. Naučila se stopovat drobné korýše - stínky - které ji zatím vždy spolehlivě zavedly zpět do ložnice.
Jenže...

"Podívej se, Koší," kývla hlavou Želva směrem k lidskému mláděti.
"A co? "
"Spí s otevřeným okem."
"To my přece taky."
"Jenže my tak úplně nespíme. Monitorujeme nebezpečí. Tohle ono se vůbec nehýbe. Co vlastně dělá?"
"Hmmm... Třeba má v oku malinkou kameru, která natáčí všechno, co děláme. Páníčci si to večer přehrají a vyzvědí, co která z nás provedla. Strašné! Už nikdy neskryješ, žes to byla ty, co se vyzvracela do postele! Žes to byla ty, co učůrla v koupelně!"
"Bojííííím....."
"Ale no tak... Dělám si legraci. Kde jsi, Želví?"
Želva se schovala až tam, kde jí žádné oko nevypátrá.

Obě: "My bysme se s vámi rády víc seznámily."
Želvík: "Máme sice fandomový profil, ale psali ho páníčci."
Košín: "Pár věcí vám na sebe povíme."
Želvík: "Tak třeba Košín je ta statečnější..."
Košín: "A taky chytřejší!"
Želvík: "Ale drabble píšu já!"
Košín (po straně): "Musím jí je diktovat..."
Želvík: "Jsem nesmírně empatická, na rozdíl od Košína."
Košín: "Jsem praktická."
Želvík: "Taky jsem aktivnější. Pořád Košína do něčeho ponoukám."
Košín: "Ale sama se nezapojíš."
Jedna k druhé: "Mám pocit, že většinu toho už Sosáci vědí..."
Obě: "Ale my o nich skoro nic nevíme! Povídejte, jsme strašně zvědavé!"
Košín: "Jako všechny kočky."