Variace na Ajvaze

Každý rok v tento den přesně o půlnoci táhli přes Prahu. Byla to velkolepá podívaná. Poprvé jsem se tam ocitl víceméně náhodou, šel jsem vyvenčit svého varana a on mě sem zavedl. V ulicích byly shromážděné celé davy a s napjatým očekáváním vzhlížely k obloze. Byla to nádhera, opravdu. Jako by nad námi prolétal celý noční oceán. Malé rybky, odsud sotva viditelné, se hemžily mezi obrovskými těly velryb, které z tohoto pohledu působily jako takové menší planety. Žraloci sebou graciézně mrskaly. Z ploutví toho zástupu na nás pršela slaná voda. Okolo mě pobíhaly děti, olizovaly si ruce a smály se.

Měl se skrývat někde pod Prahou. Snad kdyby se začalo vrtat pod Petřínem směrem do středu Země, přímo pod kořeny největších stromů té džungle, co bují v knihovních skladech. Ale nikdy to nikdo nechtěl zkoušet doopravdy. Krtci toho namluví..
Samozřejmě že někde hluboko pod námi všemi je jakýsi dokonalý tvar, ten, který připlul se sirénami a před kterým i démoni pokleknou. Jenže to je jako s křesťanským Bohem. Takový diamant si prostě na krk nepověsíte. Kdyby ano, jaký by to všechno mělo smysl? Vždyť by s vysvětlením úplně zanikla tvůrčí síla koutku oka a chaosu. A to my přece nechceme.

Když jsi mě opět vzala za ruku, následoval jsem tě bez otázek. Zavázala jsi mi oči, ale to mi nevzalo požitek z cesty. Slyšel jsem cinkot závor a projíždějící vlak. Zvedl kolem sebe vír vzduchu, ve kterém ti vlály vlasy. Otřely se mi o tvář. Musela jsi být nadpozemská, všiml jsem si už mnohokrát, s jakou lehkostí ti vlasy poletují kolem hlavy. Cítil jsem, jak země pod mýma nohama měkne a začínalo mi být zima. Natáhl jsem ruku a nahmatal jsem jehličí zatížené čerstvým sněhem. Miloval jsme tě za to. Ještě před deseti minutami jsem byl v červenci uprostřed Prahy.

Pustil to na chodník nějaký pták, velký a bílý. Vypadalo to tak zvláštně potrhaně a zmuchlaně, že mi toho bylo líto. Nedalo se na to pořádně sáhnout, tak jsem vyklepal drobky ze sáčku od svačiny a opatrně to do něj nabral. Doma jsem to vyklepal do akvária po těch rybičkách, co se zakuklily a odletěly.
Po pár dnech už se tomu dařilo o něco líp, i ta modrá barva už se zdála být zdravější. Ten holub, co ke mně občas létává, mi řekl, že je to kus nebe.
Teď jenom přemýšlím, jestli ho mám pustit na svobodu, až se zotaví.