Dráteničky

"Mám další!" zavolal Honza a zamával něčím třpytivým nad hlavou. Celotáborová pirátská hra byla v plném proudu.
Každý oddíl musel správně zodpovědět úvodní hádanku, která je přivedla na první stanoviště. Tam pak museli vyřešit šifru, která jim ukázala, kde je uložená první truhlička s pokladem. Každý oddíl měl povoleno si vzít jen jeden malý kousek kočičího zlata. Těch ale nebylo dost na to, aby vystačily na všechny oddíly. Záleželo tedy i na rychlosti.
Markův oddíl si zatím vedl dobře.
"A pamatujte děcka, není důležité vyhrát-" začal říkat Marek.
"Ale je důležité porazit Petrův tým!" dokončil za něj jednohlasně jeho oddíl.

"Takže, vzhledem k tomu, že pořád ještě příšerně prší, tak jsme pro vás na dnešní večer připravili hned několik aktivit," pronesl dramaticky Marek. "První možností je diskotéka! Všichni milujeme diskotéku. Další variantou je herní večer. Klasika, tím se nedá nic zkazit. Pak tady máme karaoke, módní přehlídku a pak jsme ještě nachystali táborovou soutěž, která je ale zatím tajná," Marek se odmlčel. "Takže, co byste chtěli nejvíc?"
Jídelna ztichla. Někteří se na sebe podívali s otazníkem v očích. Jiní jen seděli a koukali.
"Tý jo, tak to jsem netušil, že vám těma možnostma úplně vyrazím dech," zasmál se nervózně Marek.

"Já!"
"Ne, já!"
"Já první!"
"Na všechny se dostane," řekl Marek, zatímco na talíř nandával kus bublaniny.
Táborová olympiáda skončila teprve před chvílí. Markův oddíl získal nejvíc bodů a to taky znamenalo sladkou odměnu. Takže teď se všichni strkali a snažili se ukořistit alespoň kousek, i když je Marek ujistil, že tu buchtu rozkrájel tak, aby vyšlo na každého. Někdo do něho strčil. Někdo ho kopnul. Někdo jiný mu stoupl na nohu. Petr postával poblíž a pozoroval tu divou zvěř.
"Bacha, ať tě taky nespořádají!" zavolal se smíchem a Marek po něm hodil vražedným pohledem.
Aby Marek nakonec nespořádal jeho.

Dobře, jedna věc je, že kdovíkdo, kdovíkde vyhrabal starou trumpetu. A úplně jiná, že se rozhodnou tím budit celej tábor na rozcvičku.
„To si dělají prdel,“ zavrčel Petr a přetočil se na druhý bok. Radek už byl dávno převlečený a zrovna si „stlal“ spacák. Všude kolem nich bylo slyšet dupání, šustění stanů a smích.
„Víš, žes měl bejt už dávno vzhůru,“ řekl Radek a Petr jen podrážděně zaskučel. „Tvůj problém,“ pokračoval jeho spolubydlící. „Já dělat za trest kolečka kolem tábora nebudu.“
Odpovědí mu bylo nespokojené mručení. Následoval hod polštářem směr Radek. Minul.
Teda, jezdit sem, to byl fakt nápad století.

"Aby uspěli, museli naše hrdinové projít magickým lesem."
Čtveřice dětí v kostýmech se objevila na pódiu.
"Strach neznali, když byl jejich kamarád v nebezpečí."
Hrdinové předstírali, že vyrazili do lesa. Skupinka dětí vpravo od pódia zašuměla jako listí. Pár dětí prasklo větvičky a jedna holčička zahoukala jako sova.
"Hrdinové postupovali odvážně vpřed, ale cítili, jak se v pozadí shromažďují temné síly-"
Petr vyjekl do mikrofonu, když mu Marek za oponou zmáčknul zadek.
"Ty máš taky silný pozadí," zašeptal a uculil se, když se ho Petr pokusil nakopnout.
"A co dál?" nakouklo jedno z dětí za oponu. Ale vypravěč tam chyběl.

"Probůh, co se stalo?" Maruška spráskla rukama, když viděla tu spoušť. Andulka stála v koupelně před zrcadlem. Všude kolem byly roztroušené prameny světlých vlasů. Andulka plakala.
"Chtěla jsem mít krátký vlasy. Jako Vojta," odpověděla. Každé slovo bylo proložené vzlykem.
"Takhle se to přece nedělá," řekla Maruška laskavým hlasem a vzala Andulce z ruky červené dětské nůžky. "Proč jsi neřekla mamince nebo tatínkovi?"
"Maminka chce, abych měla dlouhý vlasy."
Maruška si povzdechla. Andulka ostříhala to, co viděla v zrcadle, takže vepředu byla ostříhaná nakrátko, zatímco vzadu měla dlouhou rozcuchanou hřívu.
"Neboj, spravíme to," usmála se Maruška. "Ale budeme potřebovat pořádný nůžky."

Bylo už po večerce. Všechny čtyři se posadily na podlahu do kruhu. Zapálily bílou svíčku, na papír napsaly ANO a NE a Klára si sundala řetízek. Prý byl po babičce. S ní budou komunikovat.
"Jsi tady, babi?" zeptala se.
Nejdřív se nic nedělo. Pak kyvadlo ukázalo na ANO. Vzájemně se na sebe podívaly. A ptaly se dál.
Najednou se však kyvadlo samo začalo zběsile točit. Pak se v zavřené chatce zvedl prudký vítr a svíčka zhasla. S křikem vyběhly do noci.

***

"A na zádech měly krvavé škrábance, které se už nikdy nevyhojily," dodala Erika dramatickým tónem. U tábořiště zavládlo ticho.

"Včera jsem mluvila s Laďkou," řekla a významně se podívala na Petra. "Jejich Honza čeká s tou svojí dvojčata!"
Petr mlčel. Věděl, kam tím míří.
"Ty víš, že tě nechceme do ničeho nutit," pokračovala. "Ale bydlíte teď spolu. Už jste mluvili o svatbě?"
"Mami, já studuju," odvětil Petr. Snažil se nezvyšovat hlas.
"To snad něčemu vadí?" zeptal se jeho otec.
"Petříku," pokračovala matka. "Mluvili jsme o tom s tatínkem. Tu svatbu vám můžeme zaplatit. A když by Andrejka byla pak na mateřské, tak vám to malý ráda někdy pohlídám," dodala s úsměvem.
Andrea se na Petra taky usmála. Petr mlčel.

Seděli společně u břehu rybníka. Petr líně házel kamínky do temné hladiny, osvícené dorůstajícím měsícem. Nemluvili a ticho tak přerušovalo jen občasné šplouchnutí nebo zabzučení komára. Vzduch kolem nich byl těžký tím, o čem mlčeli.
"Pojď si zaplavat," navrhl najednou Marek.
"Cože?" odvětil zděšeně Petr. "Vždyť je noc! A nemáme plavky."
Marek však neposlouchal. Místo toho vstal a svlékl si tričko i kraťasy.
"Nebuď suchar," lehce Petra kopl do stehna a odešel k vodě. Petr pozoroval, jak se v měsíčním světle pomalu odhalují poslední kousky nahé kůže.
"Tak jdeš?" zeptal se Marek.
Petr mlčel. Ale pak se ho rozhodl následovat.