Bonus č. 7 pro 25. 4. 2014. Téma: Vejce - crossover

Courám po lese, a najednou bum ho, pohádkovej dědeček. Že jestli se nechci podívat do pohádky. Inu, proč ne.
Podá mi pytlík, v něm tři vajíčka, prý se mi budou hodit. Udělá nějaký čárymáry a jsem tady.
Hezký. Zelený lesy, na obzoru nějakej zámek, po rekonstrukci, spousta oken a věžiček.
V trávě zurčí potůček a na kameni sedí žabák.
"Jsem zakletý princ," povídá. "Když mě políbíš, proměním se. Budeme spolu žít tamhle na zámku, s mojí matkou. Budeš mi spravovat košile a mýt okna. Budeme velmi šťastni."
*
K večeři mám žabí stehýnka s holandskou omáčkou. Ty vajíčka se fakt hodily.

- Dobrý deň, občan, kto ste a čo tu hľadáte, takto zavčas ráno o pol tretej na obed?
- Dobrý deň. Ja som Stevko a som turista. Toho času z Prahy.
- Z Prahy hovorí? Ale však po našom rozpráva. Neklame nás? Nechce tu niekto po papuli?
- Nechytaj hneď valašku, Pištík. Však hovorí, že iba toho času. A čo tu hľadáš, biedna duša?
- Nakúpiť som prišiel. Oštiepky, žinčicu, parenice…
- Joj, ale to si neskoro prišiel. Ovcí už dobré dva roky nemáme. Predseda vymyslel, že budeme pštrosy chovať. Ale pštrosie vajce si môžeš zadarmo zobrať, ak ho teda pštrosovi ukradneš a on ťa neuďobe.

Seděla na mém stole! Na místě, kam si běžně dávám talíř. Dívala se z okna. Řekla jsem si, že bych měla přestat brát svoje antidepresiva, protože mám halucinace. Jenže ona se otočila a řekla: „Dobré ráno, Bilkis!“
Protřela jsem si oči, zamrkala, ale Malvína nezmizela. Seděla si tam ve svém tričku s žábou a mrkala na mě.
„Ty nejsi skutečná!“ řekla jsem jí a šťouchla do ní prstem. Byla tam, hmotná jako já.
„Nakrm mě!“ řekla a seskočila ze stolu.
„Ale já nic nemám!“ Určitě zmizí! Teď!
„Kecáš, máš vejce! Miluju vejce!“ řeklo to travičské stvoření a zkazilo mi den.

Stála jsem před dveřmi bytu v Košířích, v prvním patře malého činžáku, a hypnotizovala jsem jmenovku. Daniel K---, Ondřej D---. Zaklepala jsem. Otevřel Daniel.
„Ahoj…“ Doufala jsem, že mu nemusím vykat. „Chtěla jsem se jenom zeptat… jestli nemáte nějaký vejce. Mám rozdělané těsto a… nemám žádný použitelný. Prosím.“ Rozpačitý úsměv jsem nemusela hrát.
„Jo, jasně.“ Usmál se, zmizel v kuchyni a za chvíli mi podával tři.
Pevně jsem ho objala.
„Promiň!“
Utekla jsem dřív, než stačil cokoliv říct. Na schodech jsem málem vrazila do Ondry. Strčila jsem mu ta vejce.
„Děkuju moc!“
Ani jeden nemohl chápat, co se vlastně stalo.

I spurred Libra into a trot.
After a moment I heard raised voices.
My bow was drawn, arrow nocked, in seconds.
"...idea to go through that egg-shaped glowing thing," a woman was saying.
Two figures appeared on the path ahead.
"Not my fault it closed behind us," a male countered.
They saw me and stopped.
"Who are you?" I asked.
"I'm Peregrin, this is Laureen."
"Bad joke," I said, then realized they look exactly like them.
I eased my bow and pulled out CAD.
Confirmed.
Another egg-shaped portal blinked into existence and I returned my characters safely to their world.

Šlapu k domovu pěšky. Kdybych se nestavoval na té pštrosí farmě, třeba bych vlak stihl. Ale nesu si vejce. Aspoň budu moci udělat doma pořádnou omeletu.
Vida, hospoda! U Médi. Doplním tekutiny i živiny. Přisedám k jednomu stolu, batůžek s vejcem pokládám na lavici vedle sebe. Jimram a Tadeáš mne zatahují do hovoru. Takže si ani nepovšimnu, že se z pisoáru vrací třetí kumpán. Ozve se křupavý zvuk.
"Ty vole, Lve, pán tam má vejce!"
Mírně podroušený štamgast má zadnici promočenou od obsahu vejce. Já mám vejce v prdeli, on má vejce v prdeli. Kdo je na tom relativně lépe?

Zblízka vypadá ještě líp. Dokonce i v zástěře je dokonale uhlazený. Pohybuje se jako tanečník. Možná si teď myslí, že halucinuje, ale nevyvádí ho to z míry. Dokonce se trochu usměje.
"Předpokládám, že mě nejdete zatknout."
Jeho přízvuk mi rychle pokrývá předloktí husí kůží. Na sporáku klokotá voda. Taky tu něco krásně voní. Nejsem si jistá, že chci vědět co.
"Jste jen zvědavá," pokračuje laskavě. "Protože obvykle imaginární postavy otravují vás. Můžu hádat, co chcete vidět?"
"Schválně, jestli mě odhadnete správně."
Doktor Lecter přistoupí blíž. Sáhne na pult pro vejce. Než ho rozsekne v letu, tiše zavrtí hlavou.
"Tihle gastrosexuálové..."

Z jeskyně se ozval burácivý řev, až se skály drolily.
To znamenalo jediné – dračice právě snesla vejce. Teď jsem už musela jen trpělivě počkat, než dostane hlad a opustí sluj.
Konečně jsem zaslechla plácání křídel. Dračice odletěla na lov.
Vběhla jsem do doupěte a popadla vejce. Pořád hřálo.
Zaváhala jsem, když jsem pomyslela na smutné výrazy dětí, až zjistí, že jim v knížce chybí pohádka o Bajajovi. Jeho soupeř se totiž nikdy nenarodí. Pak jsem si ale přes ramena přehodila hnědý plášť a zapnula knoflík.
Protože pro vědu musíme přinášet oběti všichni.
Já se teď také přeci vzdám chutné omelety.

Celou noc mě budí pouliční lampy, blikají jak pominuté. Konečně je ráno, čas snídaně.
Připravím si pánev, pokřtím ji trochou oleje a vrhám se k ledničce. Záhy vytahuji plato vajec. Ať se z kuchyně třeba odvalím, ale dneska si dám anglickou snídani.
Rozkřápnu vejce. K mému údivu z něj vypadne zmuchlaná obálka. Co to k čertu? Než ji stačím vyhodit z pánve, slyším hlasité křaaach. Vyběhnu do pokoje a na parapetu mi leží sova, pravděpodobně v kómatu. Nevěřícně otevřu okno. Pod ním stojí stařec a s kočkou se dělí o citrónovou zmrzlinu.
Ranní kocovina je s věkem horší a horší.

Žlutý dům v Arles má barvu vaječných žloutků. Pořád září, ale už dávno není původní.
Jsem šťastná, že jsem konečně tady, ale je mi zároveň trochu smutno. Jak zasněně hledím do zahrady, vytrhne mě najednou hlas muže.
„Líbí se vám, mademoiselle?“ zeptá se mě. Překvapeně vzhlédnu. Přikývnu.
„Dal bych vám skutečnou, ale ta rychle uvadne. Když počkáte, přinesu vám namalované. Dopoledne jsem je dokončil, ale už budou suché.“
„Já...“ začnu, ale Vincent už odchází. Roztřesou se mi kolena.
Že slunečnice v mé ložnici jsou od něj, jsem nikdy nikomu neřekla. Mají pro mě hodnotu, kterou nedokáže vyčíslit nic na světě.