Bonus č. 7 pro 25. 4. 2014. Téma: Vejce - crossover

Přecházím na rohu jedné z přístavních uliček. Ve žlutém pyžamu s medvědem si tu připadám... Nepatřičně je slabé slovo. To byl taky nápad sem lézt rovnou z postele. Na druhou stranu mám jistotu, že mě nepřehlédne.
A taky že ne. Už ke mně rázuje. Výdech a nádech. On tě nesežere.
„Takže to jste vy.“
Přikývnu.
„Prý máte pro mne nějaké informace.“
„Loď. Náklad vajec. Je jich tolik, že omeletou nakrmíte celou posádku a ještě vám zbude,“ pokusím o vychytralý kukuč.
***
„Vyveďte ji z přístavu, slečno Doyleová!“ zavelel.
„Rozkaz. A jaký kurz, pane?“ zeptala se.
„Přeci přímo za nosem, slečno Doyleová.“

Konečně mám možnost splnit si svůj dávný sen. Na pódiu exibuje ten vygumovanej pozér, žongluje s vajíčkama a zblbý pionýři na to z hlediště hypnotizovaně čuměj. Vstanu a zařvu z plných plic: „Nebude to dlouho trvat a celá tahle obří říše půjde do kopru! Strana půjde do kopru! A váš novej prezident bude ožralej jak Dán dirigovat berlínskou filharmonii!“ A pak už si jen vychutnávám, jak se tomu trapákovi začínaj chvět tlapičky a vajíčka mu padaj na hlavu, jedno za druhym, až je celej zapatlanej od bílků a žloutků. Vlk vedle mně jen obdivně hlesne: „Tomu říkám Artěk, ty vole.“

„Tak už je to definitivní“, oznámil mi vedoucí práce. „Seznam oponentů je vyvěšený na katedře.“
„Hmm, tak schválně. Teda, ne že bych snad někoho znal, ale třeba– COŽE!!! On? Ale vždyť přece... je to úplně mimo jeho obor...“
***
„Tak, a to by tedy bylo k morfologii zpracování obrazu zhruba všechno.“
„Děkuji vám, pane kolego.“
„Má někdo nějaké otázky? Kolego Divjakove?“
„Měl bych jen takový skromný dotaz. Není mi úplně jasné, jak při praktickém použití zohledníte nesouměrnost strukturního elementu. Mohl byste nám odvodit Minkowského rozdíl, řekněme třeba pro dva do sebe vnořené rotační elipsoidy? A nemusí to být úplně pro laika.“

Buším na ulitu.
"Spím!" "Vstávej, šneku, musíme vyprávět Tyfónkovi ..."
"Spím!"
Hlavní postava mých pohádek je náladový až běda, musím hledat pomoc jinde.
Jsem v zahradě, hele, támhle jsou Adam s Evou, mávají, jasně, vždyť se známe, ale ne, Adam hrozí pěstí, raději mizím.
Uprostřed davu, "Ježíše či Barabáše?", volám "oba", ale to asi těžko změním.
Voda, voda, spousta vody ... Noé mi podává pádlo, ale o něm jsme povídali už včera.
Kolem pluje Odysseus, to je ale dlouhé, to bych uspávala hodinu.
Pořád uprostřed vod, přilétá pták a klade vejce ... už to mám!
"Tyfónku, chtěl bys něco slyšet o egyptské kosmogonii?"

Na tu noc nezapomenu. Vnitřní neklid mě vytáhl ze stanu k nedalekému jezeru.
Ona tam seděla a podala mi vajíčko.
„Koupané v měsíčním svitu, ochrání tě před zlými vílami.“
„Děkuju…“
„Je krásná noc,“ šeptala.
„Z měsíce dneska zbyla díra do jiných světů.“ Dospělí to ode mě slyšeli neradi. Jí jsem to říct mohla. Světlé vlasy neskryly hůlku za uchem.
„Ano. To někdy říkala i maminka. Zemřela.“
„Já maminku pořád mám…“
Já za ní tušila siluetu hradu, ona za mnou možná tábořiště.
Nevím, kde jsme skutečně byly.
Na všechna slova i mlčení jsme dostaly jen tu jednu noc.
Stála za to.

Toto je volání o pomoc těžařské lodi Červený trpaslík. Posádka je mrtvá, zahynula v důsledku ozáření. Blá blá blá.
Tuhle zprávu obvykle vysílá lodní počítač, ale momentálně se věnuje konstrukci paralelního praku, aby mě mohl vystřelit zpátky do mého vesmíru, tak jsem to jednou vzal za něj.
Dnes ráno jsme objevili únikový modul konkurenční těžební společnosti, který převážel několik vážně divných vajec neznámého živočišného druhu.
Z většiny udělal Lister špicovou omeletu po indicku, to poslední jsme přenesli do izolace na palubě šest a zavřeli tam s ním Rimmera.
Z čehož si můžete udělat představu, kolik srandy si tady někdy užijeme...

„Ty to vlastně ještě nevíš, ale píšeš pro mě román,“ řekl nakladatel.
Nejhorší je, že mě už napadl námět.
Já vím.
Tos mi udělal schválně, otče opate.
Pousmál se. Rozsvětlilo se mi za očima.
Copak můžu trefit, jak přemýšlí kněz? Potřebovala bych... někoho, kdo to zažil. Ale když nakráčím k nějakému mnichovi, že píšu fantasy – víš, jak to dopadne. „Magie je od ďábla!“ A prásk a koukej navalit svůj kůl a benzín.
Zkus to naťuknout odjinud, jako Kolumbus to vejce.
Odkud – odjinud? ― Hele, u Jakuba se svítí, asi je tam mše...
Zase se pousmál.
Tu mši sloužil můj budoucí konzultant.

Draco se pomalu oblékal. Nechtěl spícího Harryho tak opustit, ale...
Najednou nevím, jak bych měla pokračovat. Pseudo erotická scéna za mnou, ale co dál?
Někdo zakašle. Vyděšeně se otočím a koukám na blonďáka, který jako kdyby vypadl z mých představ. Počkat...
„Ehm, Draco?“
„Přesně tak. Jsem na vás naštvaný. Pište si, že mám sex s muži, jak chcete, ale pište to prosím pořádně. Viděla jste někdy nahého chlapa, Brygmi?“
„Co je vám do toho?“
„Vždycky na ně zapomenete!“
„Na co?“
Jenom naštvaně zírá. A mně to dojde.
„Jo, vy myslíte kou...“
Draco zmizí.
A já mu je teda připíšu.

Vím, že nejsem vzhůru. Pamatuju si, že jsem si vzala půlku stilnoxu, abych vůbec usnula. Teď stojím bosa na podlaze obludně velké stanice metra, ruce sevřené v pěst. Do dlaní se mi zarývají úlomky skořápek. Bezcenný roztříštěný dar.
Jdu hrozně pomalu, mramor studí do chodidel. Kdesi v dáli stojí jeho trůn, ztrácí se ve stínech tunelu, s každým krokem se vzdaluje. Marnost dne se vlévá do marnosti noci.
Pak ze tmy zazáří dvě hvězdy. Jde mi naproti. Z mých dlaní bere roztříštěné sny, jako by to byl ten nejcennější dar. Cosi mi říká, cosi dává zpět. Malou hvězdu. Jiskru naděje.

Ten svět mne pohltil.
Pravý život není tady, ale tam.
V předaleké galaxii.
Oni mají vyspělé technologie, já sleduji jejich příběhy z olítané videokazety.
Čas kompaktních disků u nás ještě nenastal.
Kruh se uzavírá.
Temný Jedi se vrací k Světlé straně Síly.
Přináší oběť nejvyšší.
Příběh vrcholí. Namísto velkolepého finále, jen oni dva.
Otec a syn.
Luke i já poprvé spatříme tvář Darth Vadera.
Luke pomalu stáhne otci masku z hlavy.
Naše oči se setkají. Pohled, který si s Lukem vyměníme, je víc než výmluvný.
Tak toto je Darth Vader?!
„Proboha!“ vydechnu zklamaně. „Proč ten chlap vypadá jako nakřáplý vejce?“