Bonus č. 7 pro 25. 4. 2014. Téma: Vejce - crossover

Ty plány nevypadaly úplně tak, jak jsem zvyklá, ale budiž. Když jsem je podrobněji prostudovala, nervózně jsem polkla.
“No,” řekla jsem, “Je to všechno úžasně vymyšlené, všechny ty poměry budou z estetického hlediska lahodit oku, ale mám trochu obavu ze statiky.”
“Ze statiky?” podíval se na mě zamyšleně.
“Myslím, že jste přehnaně ambiciózní, bojím se, že to sice postavíte, ale při nečekaném zatížení to stejně spadne.”
Roztržitě začal do plánů načrtávat cosi, co se podobalo dutině, do které by se snad vešel zazdívaný člověk. Pak si mě zkoumavě prohlédl. Polkla jsem.
“A nechtěli byste raději zkusit přidat do malty vejce?”

Časoprostor vytvořil kličku a zakulatil se do hrany.
Zrovna jsem se vracela z tréninku šermu, samozřejmě v plášti a s železným mečem.
Po cestě jsem ještě vzala takový kámen, který by se skvěle vyjímal na zahrádce.
Když tu najednou vidím nějakého chlápka na vychrtlém koni ve zbroji. Říkám si, bezva, další magor...
Jenže on prudce zastavil, namířil na mě kopí a prý: "Stůj, proradný pacholku!"
Nemělo smysl mu vysvětlovat, že jsem holka...
Když pokračoval v podobném duchu "... A tímto ďábelským vejcem čaroděje jsi na mě lest bídně připravoval..." rozhodla jsem se probudit.
Na kámen do zahrádky mi nikdo šahat nebude!

Když jsem na svém prvním výletě do USA vystoupila z letadla, všechno najednou vypadalo divně.
„Proč maj všichni tak hnusný kravaty?“ zeptala jsem se sama sebe.
„To se teď nosí, Scullyová,“ odpověděl mi povědomý hlas.
Oněměla jsem. Byl to Mudler. Opravdový Fox Mulder s vyfoukanou hřívou a psychedelickou kravatou.
„Pardon, ale... já nejsem Scullyová,“ vysoukala jsem ze sebe.
„Prosimtě, neblbni a pojď, nebo nám s tím zlatým vejcem pláchnou,“ pobídl mě.
„Ale já fakt,“ namítla jsem, ale pak jsem si to uvědomila. Účes. Vždyť si mě musel splést.
Nezbývalo mi, než na to přistoupit. A zjistit, co se sakra stalo.

Zaklepání na dveře. Otevřu.
,,Měl bych na vás pár otázek," řekne.
Vyděsím se. Sherlock Holmes má otázky. Jistě pozná, že jsem se ráno neučesala a že ten makeup je laciný jako moje ponožky.
,,Jste v pořádku? Sherlocku vyděsil jsi jí," vyčte mu John Watson.
,,N-ne. To je dobrý. Jste tu kvůli-."
,,Vraždě vašeho spolubydlícího," přeruší mě Sherlock. ,,Co nám o něm řeknete?"
,,Měl hlavu jako vejce, ale paradoxně je neměl rád," řeknu.
,,Zajímavé. Víte, že než ho zabili, házeli po něm vejce?" zeptá se.
Zavrtím hlavou.
,,Vypadá to na vaječný případ," řekne John.
,,Spíš jako pěkně zamíchanou omeletu," podotkne Sherlock.

Byl jsem pozván do domu pána Jonese. Za velké pochybení svého hostitele považuji, že jsem nebyl varován před nástrahami anglického venkova.
Jen co jsem na dvoře seskočil z koně, vnořila se má bota do měkkého a smradlavého. Očistit jsem si ji musel sám kusem slámy. O koně se mi taky nikdo nepostaral. Než jsem se dostal ke dveřím domu, křuplo mi něco pod nohama a z bot mi odkapával žlutý sliz. Zaklepal jsem. Nepřišla mi otevřít služebná, jak jsem očekával, ale mladá dáma a hned se mi pověsila kolem krku. Myslím, že nemám rád venkov, tuto dobu a slečnu Kitty.

Lord Vetinari s panem Korouhvičkou se na vrcholku schodiště baví s panem Korouhvičkou. Nejsem si jistý, který z nich mě děsí víc, a tak se radši vracím k práci, kontroluji jednotlivé faktury. V křídovém kruhu, který jsem dostal ráno přidělený, jich mám slušný štos.
Pila Šofta Kramáče, Dubníkova 12, dřevo, 500 AMT
Jíla Živec - hl, Nad kamenolomem 3, cihly, 750 AMT
Malý, Zajíc & Vyskočil, Na tvrdém bobku 15, zeměměřičské pomůcky, 5400 AMT
Všechny tři jsou psané stejným rukopisem. Stejná drobná libůstka v písmeni m, tečka uprostřed o, úhel škrtnutí nuly.
Další prasklinky na skořápce Velké linky. Už to brzy bude.

"Lyto, skoč ještě do skladu pro vejce!"
S povzdechem jsem opustila vytírání a vydala se pro ty ďábelské věci, celou dobu přemítajíc jak moc nenávidím vajíčka, ranní směny a vůbec KFC. Vztekle jsem trhla za dveře od chladicího boxu a zůstala stát na místě jako přibitá, čelist mi klesla. Vzpamatovala jsem se až při vzpomínce na Kelišovou a probrala se z transu.
Přešla jsem k ní a dotkla se pevného povrchu. Opravdu tam byla, nezdála se mi, ani jsem se nezbláznila. Modrá policejní budka. Vzala jsem za dveře. Otevřely se. Byla skutečná. Ty vajíčka ať přinese někdo jiný. Já letím.

Skrze stromy se prodraly první paprsky slunce, les opět ovládl den, snad jen kousek mlhy připomínal
Co že to má připomínat? Asi něco o noci nebo tak. Každé druhé drabble začínám popisem počasí. Opravdu vrchol literatury. Radši se podívám, co kačenky.
Jedna, někdo mě má rád. Komentíky nic... Ach jo, jsem neschopná. Aspoň, že se mi podařilo znovu urvat pár minut na psaní. Telefon nezvoní a je ticho. Sakra, nějaké podezřelé. Neměla tady už – Známé cinknutí výtahu.
„I don't see my breakfast here. Are my eggs here? Where are my eggs?“
Trhnu sebou a mám chuť plakat. PANIKA, pane bože!

"Ehm, já to nemyslela doslovně!" snažím se uklidnit naštvaného opič... teda, lidoopa, leč nevypadá to na úspěch, tak radši zanechávám zvířecí terminologie a beru do zaječích.
Mezi regálama svého pronásledovatele (i sebe) úspěšně po chvíli ztrácím. Hned potom uklouznu po další skořápce a provedu let plavmo ze schodů.
Hezky od podlahy tak můžu sledovat v metrové vzdálenosti kožené mokasíny, manšestrové kalhoty, tvídové sako a motýlka a nakonec tázavě rezervovaný pohled za skly brýlí, ztělesněná Britskost sama.
"Si dělá někdo prdel," ucedím, páč je místo mého současného spočinutí jistý jako že tekutina v Gilesově hrnku I

„A ani ta vejce od strejce už nikdo nechce,“ povzdechl si Jakub Vandrovec
„A co je to vlastně za plemeno, tyhle vaše slepičky? Černé, hubené, taková mají pichlavá očka. Takhle jsem si vždycky představovala plivníky“.
Můj společník si odkašlal a změnil téma hovoru.
„Stany si postavte támhle vzadu u maliní. Já se teď navečír ještě musím někam vypravit, mám nějaké důležité vyřizování. A kdyby vám to nevadilo, poprosil bych vás teď o malou zálohu na ubytování.“
„Stačilo by zatím 180,- zlotých?“
Náš dočasný domácí popadl rychle peníze, vzal ze stodoly čtyři demižony a s hlasitým povrzáváním vozíku zamířil do vesnice.