Bonus č. 7 pro 25. 4. 2014. Téma: Vejce - crossover

Jakub se vzbudil v krajině ,kterou nepoznával. Kolem běhalo spoustu tvorů z nichž ani jednoho neznal. Až po chvíli mu přišlo, že vidí něco známého. Vypadalo to jako vejce. "To-to-togepi," prohlásilo vejce. Jakubův mozek to bystře přeložil jako:" o-o-omelety." Jakub se zamyslel, došlo mu, že taková omeleta po dlouhé a náročné noci by nebyla k zahození, ale z jednoho vejce?
O chvíli později zahlídl malou skupinu těchto tvorů. Jakub zkusil sebrat nejbližší, ale vajíčko se mu odkulilo. Jakub ale rychle vymyslel, jak na ně.
Zul si svoje holínky, které zažily ještě cara. Hodil svoje ponožky do hnízda.
Omeleta byla skvělá.

Proč vždycky spadnu na hlavu?! No, hlavně, že jsem tady a mám vejce. V Kauflandu byla sleva, tak jsem koupila dvě plata. Neubránila jsem se uchechtnutí a zastrčila jsem časostroj do kapsy.
"Janku! Pojď si s náma hrát."
"Nemůžu. Prohlížím si bibli!"
"Bibli? Tys ji ukradl?"
"Né! Jenom jsem si ji... vypůjčil."
Tak vypůjčil? A vejce přistálo budoucímu kazateli, reformátorovi a kacíři na hlavě.
-
"Vaše Veličenstvo, následuje hodina zpěvu."
"Né!"
"Budoucí císařovna musí umět zpívat!"
Hm, nic moc proti vám nemám, ale zavedla jste povinnou školní docházku. Vajíčko se nádherně rozprsklo po Mariině obličeji.
-
"Adolfku! Večeře!"
Budu potřebovat víc vajec.

Milovala jsem cestování časem. I když jsem neměla Doctora. A můj stroj si dělal to, co chtěl, takže mě na Velikonoční pondělí, kdy jsem v ruce svírala košík vajec, vzal na projížďku.
Augustus mě s vejci poslal někam, že on chce legie a ne vejce.
V Pompejích jsem nikoho nezastihla. Netuším proč.
Na Husa jsem křičela, ale bez úspěchu. Na té hranici mě neslyšel.
V Praze (myslím, že tam teď stojí Karlům most) si vzali rovný tucet.
Hitler se na mě naštvaně podíval.
"Ta mrcha Wendyses už je tady zas!"
Utekla jsem dřív, než dorazilo Gestapo. Zlaté dvacáté první století...

Milý deníčku,
Peelo něco zmamlasil.
Prošel jsem portálem a místo cukrárny tam byl rodinnej domek.
Měl jsem hlad a na verandě leželo takový fakt velký vejce.
Tak jsem ho snědl, to mi jde.
Chutnalo jako když Jessica dělá palačinky.
Jenže pak na mě vlítlo pět malejch holek.
Jedna mě majzla knížkou.
Jásaly, že jsem se z toho vejce vylíh.
Říkám jim, že to je blbost, ale nerozuměly mi.
Dostaly ho od nějakýho potulnýho doktora a to je pak prej možný všechno.
Maj mě za nějakýho vedměda či co.
A musím dělat různý kousky.
Ale dostávám za ně pamlsky, takže cajk.

Po hodině vysvětlování, jak jsem se ocitla v Británii bez pasu a navíc se stihla v umývárně při smývání vajec rozmnožit, se mi povedlo ukecat inspektora Lestrada, že si skočím ven na čouda. Opřela jsem se o příhodně stojící modrou policejní budku, když z ní vylezl chlapík v dlouhém kabátě a converskách.
„Tardis zaznamenala několik multidimenzionálních přesunů neslučitelných s touto časovou linií,“ pronesl přísně. Pak mi přistrčil syna. „Tento chlapec stačil během pár minut zničit vesmírnou loď Antares. Naštěstí to svedou na nějakého Charlieho. Vlezte dovnitř, skočím pro vaši dceru a dáme vše do pořádku.“
Za chvíli jsme byli doma.

Každé zlo je k něčemu dobré, říkala jsem si v umývárně Scotland Yardu, když jsem se převlékala do čistého, na náklady britské vlády dodaného oblečení, aby mohli na forenzním prozkoumat zbytky vajec z mého původního, jediné to důkazy v závažné kauze.
„Ehm,“ ozvalo se za mnou. Už v průběhu obrátky jsem začínala nadávat, že to je ženský záchod, ale při pohledu na důstojného starce v hábitu jsem zmlkla.
„Mohu vám prosím vrátit dceru?“ zeptal se unaveně a postrčil ke mně zubící se puberťačku. „Ty desítky otázek typu Proč Harry neviděl testrály už nás lehce obtěžují.“
Fajn. Jedno dítě skoro doma.

Na zdi se přede mnou tyčí obří vejce v obleku. Zkouším se štípnout, ale vidím ho pořád.
„A do prdele,“ ujede mi nahlas.
„Jsem přítel srdcového krále, měla bys pokleknout.“
„Víte, tohle bude zatraceně veliký omyl, já tady přece nemůžu být,“ zkouším to, ale je mi jasné, že v tomhle světě je to zbytečná poznámka.
„Povím ti básničku, potom poklekneš,“ pokračuje bez ohledu na mou otázku.
„Jo, jasně, je svačvečer. Lysperní jezeleni se vírně vrtáčejí v mokřavě,“ protočím naštvaně oči.
„Ty znáš mou báseň?“
Zazubím se tak, že by utekl i spící plch. „Věř mi, vejce, tenhle svět mám přečtenej.“

Rudá lázeň začínala nepříjemně pálit. Barva mi ulpívala na vlasech a já došel hrozného uvědomění si - můj účes ztratil veškerý objem. Rozplakal jsem se.
Náhle mě z hrnce vylovila obří ruka.
"Co se to tu děje, proboha?," zeptal jsem se.
"Jsem pan Vajíčko a ty jsi tady, abys zaplatil za zvěrstva, jež vy, lidé, pácháte na mých bratrech! Nyní budeš rozklepnut!," zahřměl pan Vajíčko a já pocítil, jak se ruka, v níž mě držel, dala do pohybu.
Než byla má lebka roztříštěna o desku stolu, všiml jsem si ještě, že ve vedlejší místnosti postávají dva rytíři Jedi a čile diskutují.

Rozlepil jsem oči a to jsem fakt neměl dělat. Všude bylo světlo. Strašně moc světla. Byl jsem si jistej, že takhle odpornou kocovinu jsem v životě neměl. V hubě jsem měl jako v polepšovně.
A pak jsem si uvědomil, že neležim ve svý posteli.
„Coiva na vedui! Gi suilon!“ ozvalo se.
„Do prdele,“ odpověděl jsem.
Nade mnou stál krásnej vysokej blonďák a zubil se od jednoho špičatýho ucha k druhýmu.
„Im Lindir. Pedil edhellen?“
Do hajzlu, tohle se mi zdá. To musí bejt sen! Jak se to sakra řekne? Olta? Olthe?
„Ohte!“ vykřikl jsem.
A pak mi přinesli vařený vajíčko.

Skvělé, stojím přímo vedle hrdiny svého dětství!
„Pane Jones, můžu si půjčit váš bič?“
„Mladej, říkej mi Indy. A na bič nešahej!“
Je to machr! A my se společně vydáváme získat 800 let starý artefakt. Zlaté Chyropssovo vejce. Stojíme uprostřed hrobky a vejce se leskne na kamenném podstavci. Mám zatajený dech a pan Jones – tedy Indy, pomalými krůčky přistupuje k oltáři.
Rychlým pohybem vyměnil vejce za pytlík naplněný pískem.
Chvilku se nic nedělo, vzápětí se však podstavec začal propadat a stěny chrámu třást.
„Mladej, zdrháme!“
Paráda! Společně s Indym prchám prastarou chodbou před valícím se balvanem!
Sen se stal skutečností.