Bonus č. 7 pro 25. 4. 2014. Téma: Vejce - crossover

Vánoce, krám a několik plat vajec... To bude fuška. Jdu a najednou vidím... M.A.S.H! To musí být nějací fanoušci, říkám si. V tom se ke mě začnou hrnout lidé.
"Vejce!"
"Ona má vejce! Čerstvá vejce!"
"Vejce sem už neviděl..."
"Dej mi, dej mi."
Copak je Apríl?
Najednou ze stanu vyběhne Hawkeye a vrhne se ke mě.
"Vejce, ty máš vejce! Dej mi, dej mi dvě. Dám ti 40 dolarů, Dám ti cokoli, jen ty dvě vejce!"
Koukám na něj jak na zjevení.
"Ty..."
"Vemte si je, koupím jiný."
Hawkeye se ke mě přitočí: "Co splátka v naturáliích?"

V jedné vísce řvalo dítě,
to se narodilo Skřítě - moje maličkost.
Prošla jsem se po příbězích ve světě i vlasti,
na hrdiny připravila roztodivné pasti.
Kolumbovi nakukala jak dát vejce na špičku,
Honzík už má jen skořápky po družstevním vajíčku.
Hrubínovi vyprávěla o vajíčku pohádku,
na vandr šlo s kamarády - znáte ji i pozpátku.
Na tradici Velikonoc nemám ovšem podíl,
byť by se mi malý zásah někdy vážně hodil.
Holky kluky mrskali by a jak řekl Potter,
tatarem by díky tomu dostal každý lotr.
Nebudu tu vychloubačně skládat sobě holdy,
na holou a včas by dík mě dostal bídák Voldy.

Když jsem se vydal na výlet poprvé, byl to krok do neznáma. Netušil jsem, kam spočinu svou vyhublou nohou a jak na mě bude působit prostředí, ve kterém se objevím. Nijak moc jsem o tom niterně nepřemýšlel a odevzdal se překvapení okamžiku, a i když se považuji za docela otrlého člověka, to, kam jsem se dostal, mě ohromilo.
Zelená selátka byla všude a ačkoliv bych zelenou slaninu vyzkoušel tuze rád, bylo mi znemožněno postoupit jakékoliv progresivní kroky, kvůli všudypřítomným, nebezpečně nízko letícím, ptákům s hněvivými výrazy. Prej se zlobí kvůli ukradeným vajíčkům. Ještě, aby mi je tu taky někdo ukrad!

Všichni se od táboráku spakovali pryč a na mě zůstalo přitáhnout kýble s vodou a uhasit oheň.
"Zatracenej křáp, že já to vůbec s tou motorkou riskoval..." ozvalo se zpovzdálí já ve tmě uviděla siluetu opravdu obrovského chlapa co táhl vysokou trávou tříkolku. Chudák. Kde se tu vzal neřeším.
"Děvče, nevadilo by kdybych si k vám do ohniště na chvilku odložil dračí vejce? Měl jsem ho u motoru, ale motorka mi chcípla a za chvilku schládne."
Místo vody jde do ohniště dřevo.
"Neni problém. Pokud se vylíhne, můžu si s ním pohrát?"
Vždycky jsem chtěla draka nebo fénixe jako mazlíčka.

Po útoku Krebainů ustrnulo Společenstvo v dohadách o další cestě.
"Pojďme Rohanskou branou," dožadoval se Boromir.
"Ne," odporoval Gandalf, "přejdeme Caradhras."
"A proč nejdeme Morií?"
A pořád dokola.
Ještě hodinu jsem je nechala hašteřit, než jsem se do toho vložila: "Tak už dost. Stejně půjdeme přes Caradhras, kde nás zasype závěj, a pak Morií, kde na nás zaútočí skřeti, a tuhle Gandalf... No, to je jedno."
Dívali se na mě šokovaně, tak jsem radši přešla k Vilíkovi. "Ta vajíčka budete chtít míchaná nebo natvrdo?" Hobiti nadšeně zavyli a mně zamrzl úsměv.
Proč jsem se jen přidala ke Společenstvu jako kuchař?

Onoho dopoledne mé smysly selhaly. Zaměnit zvuk TARDIS za příchozí zprávu lze omluvit. Těžko však vysvětlit přehlédnutí modré budky levitující vedle koše balónu. Nakonec jsem si všiml.
Zaujat celerem na doktorově saku jsem převzal neznámou věc: “Právě ti cizí člověk dává vejce…” TARDIS zmizela.
Pohlédl jsem na vejce, pak na Karlštejn pode mnou. Muselo být cenné. Doktor ho potřeboval na chvíli schovat.
“Cože?” zhrozil se, když jsem mu objekt druhý den pyšně vracel. “Otázka ‘Co byste dělal, kdyby Vám někdo dal vejce.’ možná není tak nesmyslná. Proč si vejce ode mě každý nechá, ale od mé společnice ho všichni sní...?"

Zaklepal jsem na černé lakované dveře a po chvíli otevřela starší dáma.
„Přejete si?“ zeptala se.
„Jdu za panem Holmesem.“
„Není tu, ale pojďte dál,“ zavedla mě do bytu.
„Bude tu každou chvíli. Dáte si čaj?“
Než jsem stihl cokoliv říct, nalila mi z konvice.
„Odkud jste, mladíku?“
„Z Česka, přiletěl jsem před hodinou.“
„Drahoušku! To je dálka. Určitě musíte mít hlad! Udělám vám něco malého.“
Otevřela lednici a sáhla pro pár vajec. Na jedné z polic ležela pistole.
„To nic, Sherlock tvrdí, že potřebuji ochranu,“ řekla ležérně, když zachytila můj tázavý pohled. „Dáte si je míchaná nebo na hniličku?“

Skotsko. Turistika. Super.
V sukni a podpatcích? Ne tolik.
Bez jídla a pití? Zapomeň.
Asfaltka zažila lepší časy. Nikde nikdo.
Hlad, žízeň.
Vejce, v hnízdě, na dosah. Syrová?
Hlad velí. Pár kroků.
Chytají mne silné ruce.
Peru se. Nepustí.
„Neublížím ti, maličká,“ mluví tiše.
Koušu. Trhnutím mě otočí k sobě a zatřese.
„Jsi dva kroky od hranice Zóny, ženská,“ pustí.
Ztuhnu.
Zóna?!
Světlé vlasy a oči… barvy jantaru?
Racek?
„Měls ji nechat,“ ušklíbne se druhý – černovlasý. „Byla by z ní pěkná Lvice.“
Vran?
Podává mi čutoru. Racek nabízí jablko.
„Z těch by stejně omeleta nebyla,“ odvádí mě pryč od hnízda.

Jóó, to bylo řečí, prý klidná, nenáročná práce, kontakt se zvířaty, chodit spát se slepicemi.
Teď nevím, kde mi hlava stojí a kam dřív skočit. Pot ze mě stříká na všechny strany, za krkem mi luplo, když jsem moc rychle otočila hlavou, záda mám jak zpřerážená z toho věčného ohýbání a nohy už ani necítím.
Jen jsem si trochu zvykla na to šílený tempo, utáhli mi normu. Zase.
A ty potvory slepice se mi vysmívají. Copak je to normální, aby vejce vypouštěly jak na běžícím pásu?!
Kdepak, ať si vlk příště sežene na záskok někoho jiného, já už digihru nehraju!

Z okna maringotky vyletěla papírová koule.
Zaklepal jsem na dveře. "Mášrechte? Kolego? Nechceš se na chvilku vykašlat na tvůrčí krizi? Víš, jdu z pomlázky, no, to ti vysvětlovat radši nebudu. Dáš si vajíčko?"
Z okna maringotky vyletěla další papírová koule.
"Hele, já našemu principálovi taky píšu. Jednou jel na jakousi konferenci a prý, všechno pochytám od satirika z nápovědní budky. Požíral si tam chlebíčky, s vajíčkem a kaviárem, a mě nechal sušit hubu. Ta nápověda..." Uchechtl jsem se.
"Bohové! Ticho! Už jsem to skoro měl..."
Pokrčil jsem rameny, nechal mu půlku výslužky na schůdcích a odpotácel se, jak jsem přišel.