Space opera

Nadporučík Filmor přišel požádat navigátora Narsise o pomoc s rozluštěním zprávy, kterou obdržel od neznámého odesílatele z admirality. „Je zašifrovaná,“ podal mu papír se zprávou, „poslali mi k ní akorát identifikátor ‚Škrábej se‘, ale nemám k němu klíč.“

Narsis zprávu převzal, přiložil čistý papír a oboje vhodil do terária, kde choval zlaté mravence. Ti nejprve prolezli papír se zprávou, a pak začali vyškrabávat dešifrovaný text na druhý papír.

Když byli hotoví, Narsis vytáhl dešifrovanou zprávu z terária. Oba důstojníci na ni užasle zírali. „Hele,“ prolomil Narsis ticho jako první, „proč se tady píše, že máš sabotovat loď a odstranit admirála?“

Na lodi se počal šířit Vetřelec královský, a mariňáci plukovníka Rixeiraové dostali za úkol se o ně postarat.

Družstvo seržanta Verdathiho teď procházelo podpalubí a vyhledávalo nevylíhnutá vejce. Po chvíli pátrání objevili velké hnízdo a mariňáci se pustili do práce: sbírali vejce a ukládali je do speciálních boxů, které měly být potom odeslány do vetřelčí rezervace.

„Mhhhmmhmmhhh!“ přidušeně vykřikl jeden z mariňáků, když se mu na obličej přilepil čerstvě vylíhnutý vetřelec.

„Jerry, říkal jsem, že máte mít pořád nasazené obličejové štíty!“ vyčítal mu seržant Verdathi, zatímco mu vetřelce opatrně sundaval. „Zajdi si potom na ošetřovnu, ať ti ten zárodek vyndají.“

„Řekli nám, že se prostě zaregistrovali na naší lodní správě a nabídli se jako náš doprovod,“ objasňoval Bossack kapitánovi Caledrimu, jak probíhalo jednání s kapitánem Hlavy v Oblacích – ve skutečnosti přestrojené lodi Svobodných Soustav.

Caledri jen nevěřícně zavrtěl hlavou. „Proč nás vlastně sledovali?“

„Prý nás chtěli mít na očích, protože jsme zmařili ten útok, co chystala naše admiralita – a taky je zajímalo naše spojenectví s kalnamychidirotaniriány.“

Caledri se pousmál. „Tak jste jim vysvětlil, že s nimi směňujeme obilí za vzácné kovy, které vznikají jako odpadní produkt jejich metabolismu při zpracování asteroidů?“

„Samozřejmě,“ přitakal Bossack, „na tom přece není nic tajného.“

Hlava v Oblacích dosud nebyla provozuschopná a pořád neodpovídala na audiokanálu, a tak se admirál Bossack rozhodl, že toho má akorát dost, v doprovodu svého pobočníka, plukovníka Rixeiraové a doktora Filipa sedl do raketoplánu a vydal se k nim na palubu.

Po přistání v hlavním doku je přivítal obraz zkázy. Všude se válely trosky, velký nakládací robot za nimi měl povážlivě nalomenou levou botu. Kolem létaly jiskry.

Nejvíc je ale šokoval kapitán lodi, který jim vyšel naproti – v uniformě námořnictva Svobodných Soustav.

„Já vám to vysvětlím,“ řekl kapitán. Bota za jeho zády se ulomila a s třesknutím dopadla na palubu.

TIV: Tati, něco bych od tebe potřeboval.

FIX: Ano, synu?

TIV: Dostal jsem info, že Vlčí smečka chystá zase nějaký podraz, a tentokrát mají v hledáčku i tebe… Neříkal jsi, že máš teď nastoupit někam do praxe?

FIX: No ano… o co jde?

TIV: To zatím nedokážu říct… Ale myslíš, že bys mohl nastoupit na jednu loď? Poslal jsem ji teď na jednu misi, kde bude trochu v závětří, a shodou okolností potřebují šéflékaře.

FIX: To bych mohl, ale jsi si jistý, že je to dobrý nápad?

TIV: Jsem. Možná to bude trochu riskantní, ale téhle posádce můžu absolutně věřit.

Velící důstojníci Na Vlastní Nebezpečí se sešli v zasedací místnosti; na stole před nimi ležela zkamenělina blíže neurčené formy života, kterou na lodi objevili během oprav.

„To musí mít obrovskou hodnotu,“ vydechl Linkatta.

„Přímo nezměrnou,“ poznamenal podplukovník Filip. „Možná je to pozůstatek úplně prvního života v této galaxii.“

„Ale kde se to tu vůbec vzalo?“ tázal se kapitán Caledri.

Dovnitř vtrhnul navigátor Narsis. „Promiňte, že jdu pozdě-“ Zrak mu padl na zkamenělinu a celý se rozzářil. „Jé, moje těžítko, co jsem dostal k promoci – myslel jsem, že jsem ho nadobro ztratil...“ Dal si fosílii do kapsy. „Kde jste ho našli?“

Doktor Filip si s fyzioterapeutem Jinnym povídal o kalnamychidirotaniriánské sňatkové politice.

„Počkej, ty patříš do královské rodiny?“ podivoval se císař-otec.

Jinny souhlasně pískl. Během služby na palubě Na Vlastní Nebezpečí se naučil rozumět imperiální řeči, a císař uměl kalnamychidirotaniriansky, takže se snadno domluvili.

„Říkáš, že za tebe rodina nevěsty nabídla sto miliónů tun obilí? A vaši na to nechtějí přistoupit?“

Jinny vydal táhlé žalostné zapísknutí. „Já na tom byl kdysi podobně...“ zasnil se císař. „Víš co – zavolám ženě, její rodina vlastní několik agropodniků, třeba by rodině tvé nevěsty mohli prodat víc obilí se slevou, aby vám ta svatba klapla.“

Piráty se nakonec podařilo porazit, ale obě lodi utrpěly škody, a tak se admirál Bossack rozhodl stáhnout do nedaleké soustavy, která nesla název Bezmeznost, a provést nejnutnější opravy.

Kapitán Caledri se ujal zjišťování rozsahu škod. „Jaký je stav integrity trupu?“

„Trup je na devadesát pět procent, pane, v mezích operability,“ odpověděl komandér Linkatta.

„Energie?“

„Hlavní generátor běží na sedmdesát procent, taktéž v mezích.“

Postupně spolu procházeli další položky a určovali, co dokážou opravit teď, až došlo na jejich doprovodnou loď. „Jak je na tom Hlava v Oblacích?“ zeptal se Caledri.

Linkatta se zachmuřil. „Ta je na tom podstatně hůř, pane.“

Na Vlastní Nebezpečí se vydala na lov pirátů, a admirál Bossack chtěl vyzkoušet manévr ‚Manipulační jízda‘. Ten spočíval v tom, že slabší loď na sebe naláká lodě protivníka a zavleče je do pasti, kde na ně udeří větší síla.

Hlava v Oblacích tedy převzala roli návnady, a hlavní loď čekala schovaná za planetkou, až se jejich kořist dostane na dostřel.

„Letí nějak moc rychle,“ poznamenal komandér Linkatta, který sledoval jejich přibližování na radaru.

Pak se vyhoupli zpoza obzoru planetky do zorného pole. Pomoc! signalizovala doprovodná loď.

„A sakra,“ ujelo Bossackovi, když spatřil, že pirátských lodí je třikrát tolik, než očekával.

Hlavnímu lékaři Na Vlastní Nebezpečí nečekaně zavolala matka jeho ženy. „Filipe, kdy přijedeš na návštěvu?“ vyzvídala.

„Máti, teď nemůžu,“ odpověděl císař-otec, „jsem ve službě a ještě tu pár měsíců zůstanu.“

„Musíš přijet co nejdřív, stýská se nám po tobě,“ naléhala císařovna-tchýně.

Císař náhle pojal podezření. Takhle milá obvykle nebývá, pomyslel si. „Máti, a jak se má Pan Dorsley?“ zeptal se na tchýnina oblíbeného psího společníka, kterému celá rodina neřekla jinak než Chuchlík.

„Pan Dorsley se má výborně, moc tě pozdravuje,“ odpověděla tchýně. „Přijedeš za námi?“

„Uvidím,“ císař ukončil hovor a na tváři se mu rozhostil výraz plný obav.