Space opera

“Pane, už letí!“ Linkatta ukázal přes průzor na hejno vesmírných volavek, které ladně proplouvalo kolem lodi.

Bossack s úžasem sledoval ta nádherná stvoření. Vesmírné volavky byly chráněný druh a kolem hranice s Divokým prostorem vedl jeden z jejich hlavních tahů. Rozkazy z velitelství sice ochranu ptáků vysloveně nezmiňovaly, ale když už jsou tady...

„Pane,“ ozval se komunikační, „Hlava v Oblacích vysílá, že zaznamenali několik lodí ukrytých v poli asteroidů před námi.“

„Že by pytláci?“ Linkatta opovržlivě nakrčil obočí.

„No tak si taky trochu zalovíme,“ Bossack zamnul rukama. „Operátore – označte ty lodě jako Kořist Jedna až N, a jdeme na věc.“

„Pane, přišel rozkaz z velitelství,“ komunikační důstojník předal Caledrimu výtisk.

„na vlastní nebezpečí má s hlavou v oblacích převzít hlídku na hranici divokého prostoru...“ četl Caledri zmateně. „Mám jim poslat žádost o upřesnění?“

Bossack si vzpomněl na poslední případ, kdy chtěl po velitelství něco upřesnit, a zavrtěl hlavou. „Ne, budeme dělat, že tomu rozumíme, a nějak se zařídíme... Navigace –“

Než to stačil doříct, ozval se operátor senzorů. „Pane, zachytávám výstup lodi z hyperprostoru. Vysílá imperiální kód. Identifikace – Hlava v Oblacích.“

Admirál a kapitán si vyměnili pohledy. „Tím se to vysvětluje,“ uzavřel Bossack. „Komunikační – pošlete Hlavě v Oblacích souřadnice a vyrážíme!“

Po náročném dni si chtěl kapitán Caledri dát relaxační masáž.

„Máme nového fyzioterapeuta, pane,“ nabízel palubní lékař, „chcete ho vyzkoušet?“

Caledri vytřeštil oči. „Vždyť to je kalnamychidirotanirián – jak to, že je tak malý?“ divil se. Vskutku, namísto obvyklého kilometru na délku měl tento jen něco přes dva metry.

Lékař pokrčil rameny. „Ve skutečnosti toho o nich pořád mnoho nevíme... ale jako masér je naprosto skvělý, neveřil byste, co všechno s těmi chapadly dokáže.“

„Dobrá, tak já to teda zkusím,“ řekl Caledri poněkud nejistě. „Doufám, že mě potom nesežere...“

Lékař se pousmál. „Ne, pane, pokud si to nebudete přát, tak ne.“

Na Vlastní Nebezpečí byla na cestě třetí den, a komandér Linkatta už pročítal první hlášení o škodách.

„Zničená podlaha ve společenském sále,“ předčítal polohlasně, „co se tam proboha dělo?“

„Mariňáci si udělali taneční večírek, pane,“ odpověděl lodní správce. „A plukovník Rixeiraová má zjevně ráda disco.“ Podal mu tablet.

Linkatta pustil video na tabletu a vyvalil oči. „Ona má na sobě... bojový exoskelet?“ Nevěřícně zíral na obrněnou tančící plukovnici a odletující trosky podlahy v rytmu šlágru skupiny BABA.

„Asi se chtěla předvést před velitelem pilotů, pane,“ poznamenal správce.

„Tak jen doufám, že plukovníka Higgse nenapadne jako odvetu uspořádat technopárty,“ odvětil Linkatta.

Admirál Bossack za proskleným průzorem své vlajkové lodi sklíčeně pozoroval císařskou sídelní planetu, kterou měli zanedlouho opustit.

„Netrapte se tím, pane,“ utěšoval ho kapitán Caledri, „císař nás přece neposílá do vyhnanství – jenom potřebuje zahladit ten trapas z narozeninové oslavy.“

Bossack si povzdechl. Pozvat jejich nové kalnamychidirotaniriánské spojence na oslavu císařových třináctých narozenin se zprvu zdálo jako dobrý nápad, ale u ostatních dvořanů nevyvolalo kilometrové vesmírné monstrum pražádné nadšení.

„Snad máte pravdu – ale proč mám pocit, že se řítíme do další katastrofy?“

Caledri se pousmál. „Máme čerstvě modernizovanou loď a posádku těch nejlepších lidí Imperiálního námořnictva – co by se mohlo stát?“

Admirál Bossack zavřel program s povinnými školeními pro nadřízené důstojíky a zamyslel se.

„Poslyšte,“ obrátil se na svého pobočníka, „nevšiml jste si, že by měl kapitán Caledri nějaké nevhodné sexuální narážky směrem k podřízeným?“

Pobočník pokrčil rameny. „Nic takového jsem nezaznamenal, pane.“

„A co Linkatta,“ vyzvídal Bossack dál, „neobtěžuje tu novou operátorku systémů elektronické obrany?“

„Kdepak, vždyť víte, že komandér Linkatta není na holky, pane.“

„Takže nemáme na lodi žádné nepřátelské pracovní prostředí?“ ujišťoval se Bossack.

„Ne, pane,“ pobočník zavrtěl hlavou. „Celá posádka je úplně normální.“

„Tak nevím, jestli mi to školení prevence sexuálního obtěžování k něčemu bude,“ odtušil Bossack.

Toho dne se kapitán rozhodl, že ve strojovně Na Vlastní Nebezpečí provede kontrolu bezpečnosti práce.
„A tady máme velín,“ ukázal šéfinženýr kapitánovi a prvnímu důstojníkovi řídící centrum strojovny.
„Na co je tohle?“ ukázal Caledri na soustavu páček, kladek a táhel.
„No... to mám na tlačítka, který jsou mimo dosah, abych nemusel obcházet celej pult,“ vysvětloval šéfinženýr.
„Je to bezpečné?“ zeptal se Bossack přísně.
„Jasně!“ hájil se šéfinženýr. „Já vám to předvedu – třeba když zatáhnu za tuhle páčku, snížím tah motorů...“ šéfinženýr zahýbal s ovládacími prvky.
Následně na celé lodi vypadla gravitace.
„Ale ještě to má nějaký mouchy,“ řekl šéfinženýr omluvně.

Caledri sledoval, jak císař při slavnostní ceremonii povyšuje Bossacka na admirála.
„Pane, tady je poslední pošta,“ naklonil se k němu komandér Linkatta a předal mu svazek pohlednic.
Caledri je zběžně prolistoval. „Admirál Zener nic neposlal?“
Linkatta zavrtěl hlavou. „Odmítl napsat jakékoli blahopřání a přísahal, že se admirálu Bossackovi a Na Vlastní Nebezpečí pomstí.“
Caledri se zachmuřil. Císař sice poslal admirála Morthyho do penze a odstřihl Kaavitovu kliku od moci, ale Bossackův odvážný kousek, za který si vysloužil povýšení, jim získal vlivného nepřítele.
„Co uděláme, pane?“ zeptal se Linkatta.
Kapitán Caledri se na svého prvního důstojníka usmál. „Nějak už si poradíme.“

Na Vlastní Nebezpečí konečně dorazila na seřadiště, kde už se houfovaly válečné lodě.
„Bossacku!“ ozval se z komunikátoru hlas admirála Morthyho. „Tady nemáte co dělat! Okamžitě se mi kliďte z cesty!“
„Admirále, z rozkazu císaře máte ihned přerušit operaci První úroda,“ odpověděl Bossack.
„Na císaře vám kašlu!“ křičel dál Morthy. „Vy asi nechápete, že tady mám čtyřicet lodí a můžu vás rozstřílet na cucky!“
„A vy asi nechápete,“ Bossack teď už křičel taky, „že za sebou táhnu stovku Kalnamychidirotaniriánů!“
Na to se Kalnamychidirotaniriáni vrhli na císařské křižníky a bušili do nich tak dlouho, až je donutili vzít nohy na ramena.

Na Vlastní Nebezpečí se vynořila ze shluku červích děr v místě, kde se měla nacházet vesmírná stanice Třináctý Život.
Jenže žádná stanice nebyla nikde v dohledu.
„Vy jste zase nezapočítal nějakou proměnnou!“ obořil se kapitán na Narsise.
„Pane!“ Swerv ukázal ven, „asi uletěla před tímhle!“
Venku se hemžily desítky Kalnamychidirotaniriánů a stahovaly se k lodi. Na můstku vypukla panika. Jediný císař zachoval chladnou hlavu, s Linkattovou pomocí vyladil komunikátor a začal s nimi plynule hovořit.
Kalnamychidirotaniriáni se poslušně zařadili za loď.
„Slíbil jsem jim další obilí, když nám pomůžou,“ vysvětlil císař. „Teď už se jenom musíme dostat na to seřadiště.“