Autorův výběr 2015

„Co to doprdele je?“ Billyho otec vytáhl z vaku na cvičení bílé legíny.
Chlapec se zachvěl. „To je na cvičení.“
„Jak jako na cvičení? Dyť na box nosíš tepláky! Kde se to tam zatraceně vzalo?“
Billy si povzdechl. Pravda bude muset vyjít na světlo. „Ty nejsou na box. Cvičím v nich na hodinách baletu.“
„Baletu?! Seš snad nějaká debilní buzna, že chodíš na balet? To přestane, rozumíš? Budeš boxovat jako správnej chlap.“ Otec s ním zatřásl.
Po tváři Billymu steklo několik slz. Tiše přikývl.
Napříště úbor na balet lépe schoval. Nenáviděl násilnický box. Nikdy na svoje lekce tance nepřestal chodit.

Už jsme o tom mluvili ale já se tenkrát vykroutil. Měl jsem říct jasně, hned
Chtěl bych ti povědět, že nikdy s nikým
Je mi jedno, co si budou myslet příbuzní a máme prášky
S tebou se cítím tak
Na psaní jsem nikdy moc nebyl nevím jak vyjádřit
Ne, to tedy nevím, bouchl pěstí do stolu, to je k zbláznění, praštil do tlačítka DELETE, vydupal do bytu v patře, vrazil do obývacího pokoje, v televizi běžel hokej, naši zrovna dali gól, hrála hudba, fanoušci ječeli jako šílení, ale on se nedal odradit, nadechl se a zařval, Horáčku, vezmeš si mě?

„Bez změny beznaděj,“ houklo pivo po pravici.
„Pravdu díš,“ mžoural, „fakt že jo! Ráno jí všechno vytmavim.“
„Tos říkal už včera,“ zahučel fernet.
„Tento-tentokrát je to jiný…! Ráno!“
„Co to kecáš, voe…“ probral se mokročtvrťácký kámo. „Jaký rááno? Noc je ještě mladá…!“
„To už bych si nenechala líbit!“
„Já nevím…“
„Jaký nevim?! Do latě s nim, jestli se mu něco nezdá, ať táhne!“ popichovala další.
Když přišel, spala. Chvíli na ni hleděl.
„Do háje, ty seš tak krásná!“
Prostřel, vypravil děti. Po ránu její pleť ještě hebčí.
K vajíčku nahniličko a rajčatům sypaným kozím sýrem přikusovala topinku.
„Děkuji za snídani.“

Lada počtvrté netrpělivě zabušila na odřené dveře.
Konečně se otevřely a teprve v tu chvíli jí došlo, že návštěva po půlnoci přichází velmi nevhod.
Evžen Vulpes se tvářil tak, že slabší povaha by okamžitě vzala nohy na ramena.
Lada se odradit nenechala.
„Fakt to spěchá.“
„Hoří?“ zavrčel, ale pustil ji dovnitř. Křísnutím rozsvítil lampu.
„Jetřich Pohorský,“ vychrlila.
Okamžitě ztuhl. Rozmrzelost vystřídala soustředěná ostražitost.
Dovtípila se hned, že je na správné adrese. Ačkoliv jí však už dvakrát pomohl, tentokrát to snadné nebude.
Chce-li zjistit co nejvíc, ale prozradit co nejméně, musí našlapovat zlehýnka. Po špetkách naklánět rameno vah na svou stranu.

Když jsem smolil svoji sočku,
omylem jsem vypral kočku.
Svěřen byl mi tehdy úkol hlídat malé koťátko,
má dívka šla na nákupy, tvrdila, že nakrátko.
Mikrovlnka nepomohla, kočka byla v pánu,
nevinu jsem neobhájil, vzdor skvělému plánu.
Vyčetl jsem přítelkyni, že byla pryč hodinu,
plísnila mě, že jsem vrahoun, lapila mě při činu.
Marně jsem jí vysvětloval, že tam číča vlezla sama,
že v nebíčku je šťastnější, s fešáckýma kocourama.
Ženy nikdy nepochopím - jinotaje, vytáčky,
tehdy Máňa prohlásila, že mi dává kopačky.
Fotbalu jsem neholdoval, dodnes mi to není jasné,
proč mi na to pověděla, nad cynismem mým, že žasne.

Dali jsme jí jméno Lahúda, Ptáče. Od rána do soumraku zněl dům jejím jasným hláskem.
Ženská jako ženská. Malá nebo velká. Jestli ti to vadí, chrapoune, nech příště doma starší dceru.
Byli tři. Když jsme přišli z pole, právě odjížděli. Smáli se. Lahúda ležela na podlaze, tichá, s vytřeštěnýma očima.
Malá nebo velká. Ženská jako ženská. Však se jí nic nestalo.
Lahúda už nezpívá. Ani nemluví.
Chceš si stěžovat na urozené pány, sedláku?
Starostovy oči jsou studené. Nepomůže.
Ženská jako ženská. Měli si vybrat jinou.
Jsem sedlák, ne bojovník. Zabil jsem je zbaběle. Ve spánku.
Ten den bylo Lahúdě sedm.

"Máte? To jsem rád. Nemohl jsem ho nikde najít."
"Válel se na prádelníku, pane řediteli."
"Dobře, dobře. Teď mi ho podržte, ano?"
"Jistě, pane."
"Tááák, ještě trošku výš... tam - to je přesně ono," zavrtěl se Kukaň a spustil svrchní hábit k zemi.
"Hřeje?"
"A jak!"
"Takže nemám budit vašeho léčitele...?" ujistil se sekretář.
"Ne, ne, ne! Kocour mi úplně postačí, děkuji vám."
"Nechal jsem vám ho vyprat. ...S odpuštěním, hrozně páchl," troufl si Šašecí.
"Jste laskav," odpověděl škrobeně ředitel, "ale už se nezdržujte..."
"...konvalinkovým mýdlem," dodal Olién Šašecí ještě ve dveřích, než ho ředitel, přes své stižení ischiasem, trefil pantoflí.

„Stáhněte vlajku,“ zavelela Frances bezbarvým hlasem.
Palba znaveně utichla za odevzdaného vrzání kladek. Překročila padlý stěžeň a zvolna se vydala vstříc svému protivníkovi.
„Pane, musím vás požádat, abyste mi odevzdal svůj meč,“ pronesl konverzačním tónem snědý muž, jakoby se setkali někde v krčmě a ne na palubě pokryté vrstvou zakrváceného písku. Stiskla rty. Ještě před chvílí by ji bez váhání zabil. A ona jeho. Se sebezapřením mu podala jílec své šavle.
„Bojovali jste statečně. Bylo mi ctí mít vás za protivníka.“
„Zdvořilosti si strčte za klobouk, pane, a radši přejděte k věci. O co vám jde?“
Ona se přetvařovat nedokázala.

Palpatinovo vyprávění o smrti Mistra Darth Plagueise, vzalo Anakinovi dech.
Pochopil, kdo vraždil.
Ovšem kancléř měl dnes sdílnou náladu.
„Jediové ti o něm nikdy nevyprávěli, že? Právě tak ti nebudou vyprávět příběh Hannibala Lectera.“
Už jméno samo – kdo ví proč – přivodilo Anakinovi třesavku.
„Pocházel z jiné Galaxie,“ pokračoval Palpatin. „Geniální zrůda. Jejich jazyk pro něj neměl výraz. Esence Temnoty. Ty, jimiž opovrhoval, snědl.“
Nepřítomně se zasnil: „Nechal jsem ho přivézt. Brzy se rozkoukal. Myslel, že jeho mozek předčí můj. Začal mnou opovrhovat.“
Anakin těžce polkl: „A dál?“
Ale Palpatin jen podvědomě mlaskl. Nemohl riskovat, že se Anakin v opeře pozvrací.

Na malém náměstí lehce povlával ve větru panák vycpaný senem. Všichni vesničané se přišli podívat na každoroční pálení Slaměného vdovce. Každé dítě dostalo od rodičů trochu sena a pak všechny společně vyrobily přibližnou postavu muže. Tradovalo se několik historek o tom, jak tradice vznikla. Třeba ta o muži, který zabil svou ženu i děti, nebo o bezcitném knížeti, kterého si vzal Ďábel. Ona měla nejradši tu o ohnivém skřítkovi, který se zamiloval do lidské dívky, a když po letech zemřela, byl tohle jediný způsob, jak se zase vrátit domů. Hranice vzplanula a na okamžik se mezi plameny zatřepotal lehký úsměv.