Autorův výběr 2015

Toho dne se kapitán rozhodl, že ve strojovně Na Vlastní Nebezpečí provede kontrolu bezpečnosti práce.
„A tady máme velín,“ ukázal šéfinženýr kapitánovi a prvnímu důstojníkovi řídící centrum strojovny.
„Na co je tohle?“ ukázal Caledri na soustavu páček, kladek a táhel.
„No... to mám na tlačítka, který jsou mimo dosah, abych nemusel obcházet celej pult,“ vysvětloval šéfinženýr.
„Je to bezpečné?“ zeptal se Bossack přísně.
„Jasně!“ hájil se šéfinženýr. „Já vám to předvedu – třeba když zatáhnu za tuhle páčku, snížím tah motorů...“ šéfinženýr zahýbal s ovládacími prvky.
Následně na celé lodi vypadla gravitace.
„Ale ještě to má nějaký mouchy,“ řekl šéfinženýr omluvně.

For the longest time, I didn't know his limits, didn't know how hard I could push him before breaking him. I told him this was irresponsible. Like you ever cared about rules and responsibility, Potter, he spat back.
We agreed on a safeword, but he never used it, no matter how rough our play. Whenever I stopped, he just sneered: I’ve had worse, Potter. Don’t worry. I wondered what he’d been through in Voldemort’s service and in Azkaban. The thought made me sick.
When I told him I loved him, he turned away and whispered the safeword. I ignored it.

Probral se schoulený a nahý na mokrém jehličí. Bolest, zima, vyčerpání, přesně v tomhle pořadí. Zmrzlými kostmi prostupuje třas, víčka jsou pevně semknutá.
A potom vzpomínky. Na uplynulou noc: na to, jak ta troška bláznivé naděje, kterou měli, pohasla kvůli němu.
Schoulil se ještě víc.
Neslyšel měkký šustot tlapek.
Něco lehounkého na něj spadlo a celého ho přikrylo. K vlastnímu údivu se nepolekal, nebyl to nepříjemný pocit: plášť? Otevřel oči.
Nad ním se skláněla důvěrně známá postava, jiskřičky v očích, na tváři úšklebek. Tichý, štěkavý smích.
"Nemyslel sis, že bych tě tu nechal po úplňku jen tak ležet, že ne?"

"Hagride!!! Domluvili jsme se na šestou!" Razantně zabuším, zacloumám klikou a dveře povolí. Vstoupím dovnitř, ale nikde nikdo.
Vtom se pohne modrobílá naducaná peřina na obrovské posteli. Vydechnu úlevou, je doma.
"Hagride, vstávej! Nejpozději v sedm musíme mít hotovo. Slíbili jsme to čtenářům!"
"U Merlinovej nečesanej brady, Regi, nech mě eště spát, dyť je neděle, né? Vod Prasečí hlavy sem se vrátil hnedle před chvilečkou." Hagrid poloslepě zamžourá, otočí se na druhý bok a v příští vteřině se ozve hlasité chrápání.
Podívám se na hodinky a rezignovaně potřesu hlavou. Naděje na včasné napsání dnešního drabblíku umřela přesně v šest padesát.

Slečno z útesů, navštivte mne.
Bohužel, pane, nemohu odhodit rozervanost.
Mohu vám pomoci? Oddělte touhu a nutnost. Představte si zátiší – mísu s jablky a vedle pistoli. Rozumíte?
Ano.
Tedy také pochopíte, že tikot hodin rozděluje odlišování.
Co když je dočasné?
Nikoli, je neustálé. Přijdete?
Promiňte, rozbolela mne hlava. O půlnoci se těžko přemýšlí na nepřemýšlení ráno, kdy se budeme snažit....nó přemýšlet.
Slečno?
Nenaléhejte, prosím. Nyní si poslechněte posun představ: perníkové srdce, kožené rukavice, dýmka, ticho,
Mlčte!
zatáčka, příkrý sráz…
Mlčte konečně!
stopy, co se zalekly…
HAVÁRIE, HAVÁÁÁRIE, slyšíííte slečno?!
Ano. A proč tolik křičíte?
Protože jste mne chtěla zabít!-----------------------Bestie!

Noc probděla odříkávajíc: Omluvím se a přestanu. Josef mě potřebuje.
Golovin stál před monastyrem. „Odpusťte,“ začala zdvořile. Jenže on ji chytil za límec a odtáhl stranou.
„Proč jste utekla?“ zeptal se naléhavě.
Alžběta... mlčela. Co mám říct? Že po pěti letech bez muže se mi při jeho polibku podlomila kolena?
„Co ode mě chcete?“ zkusila zoufale.
Překvapení. „Nic... jen... Alžběto, já vás mám rád.“
Josef... „Já vás také, Vladimire... ale nemůžu...“
Přerušil ji: „To stačí. Jestli mi není souzeno víc než vzpomínka na včerejšek, budiž. Stejně jsem šťastný.“
Alžběta byla náhle také šťastná. Než odešel, políbila ho, lehce, ale sama.

Nesnaž se, ukaž se? To je podle mě asi jeden z největších problémů dnešní doby a společnosti obecně. Proč musíme pořád někomu něco dokazovat?
Někomu stačí byteček, manžel a děti. Znamená to, že je něco méně, když se nehoní za kariérou?
Někdo chce velký dům a luxusní auto. Dělá to z něj hned povrchního snoba?
Někomu je všechno jedno. Nepřipadá nám jako flegmatickej ignorant?
Tak nějak mi přijde, že ve skutečnosti jsme všichni stejně ztracení, ale každý svým způsobem. Přesto všichni soudí všechny, přitom nikdo neví jak by to mělo být správně. V individualitě a odlišnosti je síla a kouzlo.

Gero řekl Wilhelmovi pěkně od plic, že je manipulativní zmetek.
Neomluvil se.
Nic se mu nestalo.
Ainur prohlásili, že se na nějaký pitomý karaoke můžou vykašlat. Na zpěv (ale ani na kašel) plíce zkrátka neměli.
Limonádový Joe se vloupal do Perníkové chaloupky a vylil pracovníkovi všechny zásoby alkoholu. I ty schované ve sklípku. Nikoli plicním.
Na trhu se objevil dodavatel třpytek. Z Transylvánie. Pokud jste třpytky nedopatřením vdechli, považovali jste upíry za blábolící romantiky. Jako oběť jste byli mnohem přístupnější.
Bitka mezi červenými tričky a stormtroopery vyrazila dech i samotnému vesmíru. Nevěděl si s tím rady, a tak prostě vybuchl.

Connor se nepoznával. Ještě nikdy necítil nic tak silného a krásného. Předtím nebyl jeho život téměř ničím jiným než osaměním, bolestí a zklamáním.
Cítil v celém těle vzrušení. Připadal si s ní zase jako kluk. Nevinně a svobodně.
Nemohl se dočkat sladké vůně jejích vlasů, jejích hlubokých, zelených očí, něžného hlasu a dokonalosti jejích rtů, které se tolik bál políbit.
Se sklopenou hlavou a marně potlačovaným úsměvem na tváři, mířil přes malé kruhové náměstí.
Vzhlédl. Zastavil se a spolu s ním i všechna jeho krev. Okno rozbité, dveře dokořán. Úsměv byl ten tam.
„Ne,“ zašeptal a rozběhl se ke dveřím.

Strach byl jedním z důvodů, proč Alec nenáviděl, když Seregil vyrazil na noční akci sám. Zbývalo jenom doufat, že jsou to zbytečné obavy a ne ozvy partnerského pouta, které se Seregilem sdíleli. Nakonec v teple krbu na chvíli usnul. Když se probudil, venku už se o slovo hlásilo ranní šero a Seregil se právě protahoval oknem.
Alecovi stačil jediný pohled, aby věděl, že tentokrát to bylo o fous.
„Kočka z Rhíminee dostala výprask?“
Seregil se ušklíbl místo odpovědi a nechal se zabalit do přikrývky. Spokojeně přimhouřil oči, když mu Alec zabořil nos do vlasů a pohladil ho po rozbitých zádech.