Něžná realita

Zaškraloupen od hlavy k patě, proto na parketě.
"To jsi tam propašoval ty, Ríšo?"
Nemůže prášit.
Navíc viník premiant, tátu se šarží. Nepromluvil.
Rušný oddech všech, ať to odnese prašivý.
Jenže průšvih s alkoholem na výletě vyhodnocen jako šikana: žádná důtka, ale marš ze školy!
Najednou záda všech, jen jedna tvář. Přišla za ředitelem a zalhala, že se v inkriminovaný čas líbala s Ríšou. Kryl ji, proto vzal vinu na sebe.
Proč, Šárko, široce stavěná, přehlížená?
"Pamatuješ, tenkrát ve třetí třídě, pofoukals mi koleno, když jsem upadla..."
Cože? Kdy?
"Já jsem korýš, víš? Rak pamatuje dobré i zlé, každou stopu."

"Představ si, že bys byl okem. Jedním okem napojeným na mozek! Bez čehokoli dalšího!"
"Kdyby bylo navíc slepý..."
"Nech na hlavě, vidoucí myslím! Ale stejně by to bylo naprosto strašný. Roald Dahl má o tom jednu povídku, brr!"
"Chtěl bys být snad jenom uchem?"
"Asi radši, čéče. Všechno vidět a nemoci zasáhnout...!"
"I slyšet je někdy vejvar."
"Na nás!"
"Ať nám hučí!"
"Mě to fakt žere ta představa!"
"Nedíváš se na věci z lepší stránky! My voajéři to máme snazší."
"Jak to myslíš?"
"Klidně bych moh´ bejt okem zabudovaným do dámských sprch..."
"Si děláš kozy!"
"O tom to je, vole."

Pohrouženi do sebe mlčeli o křivdách.
"Víš," protrhl sebekruhy, "asi jsme si dost ublížili navzájem."
"Ty mně!" vyhrkla.
Nikdy mi nikdo neublížil tolik, co ty mně!, polykal sliny na jazyku.
"Třeba je očistec jen takovou bolestnou procházkou kůžemi těch, na kterých jsme se provinili," zkusil ještě.
"Třeba. Třeba ne."
Věří sám svému obrazu?
Chceš-li otevřít světu oči, otevři ty svoje.
Na chvilinku pohlédl zvenčí.
Stačily záblesky, jen doteky vlastních trámů v oku.
"Fujtabl!" řekl.
"Fujtabl!" řekla.
"Odpusť," děl.
"Odpusť," děla.
"A na to se napijem!"
"Lej to tam pod tlakem!"
Pohrouženi do sebe oddychovali.
Uvnitř se zablýsklo na lepší časy.

Sotva pohnul hlavou, ruce ztuhlé.
Neuhlazen, neoholen a hladový. Na holeních modřiny.
Hodinu přehazoval uhlí.
Nepřikvačila, na kavalci s kávičkou.
"Ty jsi skvělá!"
"Co ti zase nevyhovuje?"
Hlavně že rovnoprávnost!
Utkvěla pohledem na nehtech.
"Hele, nebuď hloupý! Nejsi žádná květinka, to já!"
A já?
Slyšela nevyslovené.
"Ty jsi hlína."
"Jasně," nahlas.
"Mé slzy tě kropí, můj smích kypří! Má krása je tvou úrodou, já jsem tvá akvizice."
Nechápal. Odkud to vzala?
"Chtěl bys, abych nakvašená?" přerušila hluk akvária.
Nechtěl. Není kráva a on holobrádek v kvádru. Oba vědí.
Čím více rozkvete, tím k němu ohleduplnější.
Pohladil okvětní lístky.
"Nekvaltuj," hlesla.

"Jeden hlídá, kdyby šel nějaký fotr!" prohlásil Ten, který nejdál doplivne.
"Žádný rozpočítávání, Plivko," ohradil se Remcal. Náčelník má spočítané slabiky a rychle nakombinuje, kdo musí jít z kola ven.
"Dobře, sirky, ale já netahám, vedu vás!"
Uvaděči jsme se složili, na šou nás propašuje zadem, v sále se někam zašijeme.
Ale fotři jsou fotři, jestřábí zraky.
Samozřejmě jsem vybral zlomenou. Tahal první, takže možná byly zlomený všechny.
"Tady máš vysílačku, SOS a my padáme!"
"Co ty tady?"
Přes vnady na mě skoro neviděla.
"Hlídám. Parta je vevnitř."
"Pojď, něco ti ukážu."
Moje tajemství. Kluci nikdy neviděli tolik, co já.

Ona kanárek, on zvon.
Karamelově hnědé oči jak semínka slunečnice. Okvětní paprsky rozverně rozvrkočené.
Modrošedé duhovky ladí se smokingem Lancelota. Takový celý z oceli.
"Tkám. Raději kanastu než karban. Vím kam, nelkám nad odkud."
On zajatcem samocely, sám sebe rozparcelovav na cynickou obrannou slupku a zranitelný ohryzek. Vpřed cestou necestou, bez cíle, zrak upřený do zadního zrcátka.
"Na cetky a celebrity nejsem," procedil mezi zuby.
Netušená kantáta jejím uším.
Kotníky na kanapi, pod sebou kanafas.
Pod dekoltem krajka.
Poceloval.
Pampelišku a mrak ani duha nespojí.
Bez odění najednou blízcí, žlutorůžově hnědí. Kyprá, skvrnitý. Ocelot dlouhoocasý, louka úrodná.
Nakonec barevný soulad.