Něžná realita

Sotva pohnul hlavou, ruce ztuhlé.
Neuhlazen, neoholen a hladový. Na holeních modřiny.
Hodinu přehazoval uhlí.
Nepřikvačila, na kavalci s kávičkou.
"Ty jsi skvělá!"
"Co ti zase nevyhovuje?"
Hlavně že rovnoprávnost!
Utkvěla pohledem na nehtech.
"Hele, nebuď hloupý! Nejsi žádná květinka, to já!"
A já?
Slyšela nevyslovené.
"Ty jsi hlína."
"Jasně," nahlas.
"Mé slzy tě kropí, můj smích kypří! Má krása je tvou úrodou, já jsem tvá akvizice."
Nechápal. Odkud to vzala?
"Chtěl bys, abych nakvašená?" přerušila hluk akvária.
Nechtěl. Není kráva a on holobrádek v kvádru. Oba vědí.
Čím více rozkvete, tím k němu ohleduplnější.
Pohladil okvětní lístky.
"Nekvaltuj," hlesla.

Na obzoru svítá.
Ohlávky. Vodítka. Cvakání dvířek boxů. Klapot kopyt. Vyvádíme je ven.
Srst se třpytí v prvních paprscích.
Otevírám výběh. Vypouštíme je. Oblak prachu, cválající stádo.
Odlesky slunce v nadšených očích.
Vidle. Lopaty. Hromady špinavé slámy z boxů obloukem vyletují do přistaveného kolečka.
Prázdné, vyčištěné boxy.
Balík slámy. Nový, musí se roztrhnout. Vrážím do něj zprudka vidle a zaberu.
Slunce už stojí vysoko, oslňuje nás.
Boxy nastlané vrstvou čisté voňavé slámy, v každém navíc přichystaná hromádka sena na večer.
Už je jen potřeba zamést chodbu ve stáji a kolem seníku. Košťata. Zvířený prach.
A ptáte se PROČ? Prostě... proto. ;)

Spinkej, můj drahý snílku,
květnová noc už promlouvá.
Zavři teď oči na chvilku,
jarní vzduch hvězdy rozhoupá...
Spát se mi nechce,
chci si hrát,
laškovat lehce,
nahlas se smát.
Laškování bylo už dost.
Teď koukej spát, dobrou noc.
Vidíš, měsíc bude teď končit,
lehni si a přestaň už jančit.
O jednu starost zítra ti ubude -
- bláznivý duben, ten už tu nebude!
Já nechci spát, nápadů mám stále pár,
více dnů pro duben, to bych si přál.
Něco ti povím, bez veršů. Vím, že je ti z toho smutno, ale víš jakou radost budeš mít příště? Neboj se, život jde dál.

Přispěchá obejmout.
"Hrůza?"
"Hrůzoucí! Dopoledne instaluju výstavu dětských obrázků, aby pak zavolal starosta, ať všechno sundáme a na hodinu to sakumprdum přeneseme do parku, kde má setkání s voliči! Když se doplazím do práce, čeká mě pan inženýr, kterého sledují mimozemšťani, CIA, FBI, Mossad a KGB dohromady, a co s tím budeme dělat. Tady mám důkaz, ukazuje na plombu v horní čtyřce. Dorazila mě paní, co chce od obce proplatit zápisné do Guinessovy knihy rekordů, že absolvovala nejvíc kurzů na světě!"
"Mohu pro tebe něco udělat?"
"Vystřel mě do vesmíru, prosím."
"Aspoň na konec světa to snad dám," usměje se.

Měl takové zlobivé období.
„Ty seš fakt na hlavu, že si to necháš líbit!“
„Ono to kolouška přejde, holky, vždyť ho znám!“
Pak přišel její zlobivý čas.
„Myslíš si, že seš jako dobrej vůl? Ne, jenom vůl seš! Korunovanej!“
„Neblbněte, kluci, já jsem rád, že se chce ještě líbit! Jen ať se cítí co nejdýl krásná a žádoucí!“
Rádci se rozváděli, oni, po všech eskapádách a karambolech, stále spolu.
Nakonec už jenom spolu.
V jejich širokých srdcích vždy spousta místa, nemohla se cele zaplnit pouze tím druhým.
Jak se zmenšovali, stahovala se i srdíčka.
Místa ubylo.
Zbyli si pro sebe.

„Když si necháš celou noc svítit lampičku, budou ti po stěně běhat obludy!“
„Jaké obludy, tati?“
„Třeba liška, vidíš? Klape mordou!“
„Vždyť nemá žádné zuby! Lišky se nebojím!“
„Nebo havran, černý pták! Koukej, jak mává křídly!“
„Havran je manžel vrány, tati. Vrány děti nežerou!“
„Hrůza! Kdo to tu tancuje? Ušatá stvůra!“
„To je přeci zajíček!“
„A co tohle? Dvouhlavá saň!“
„Táto! Dvě sovy, co se tulí! Jako ty s mámou!“
„Zhasínám, broučku, stíny jsou stíny!“
Stíny jsou stíny.
Na šedivém pozadí tmavější šmouhy.
Žádná liška, havran, zajíček, drak! Strašná strašidla jsou beztvará!
Zavřít oči a pod peřinu.
Ale slyším je.

Doma lomoz, že by hejkal nepřehlušil.
Mezi nimi ticho, že bys pavouka slyšel tkát.
Těhotné ticho. V tělech křivda, výčitka, výbuch, tato trojčata. Ale největší z nich byla křivda.
Se třemi užnasvětě dětmi na čtvrté koleji. Průsvitný pro něhu, Zeď nářků pro musíš.
Kam zase jdeš, ty sráči?, bezhlesně proklela očima.
Do hospody, za děvkama!, zavrčel zpátky z lesa.
„To musí být obdivuhodný,“ řekla, „jak takhle kutáš ve starých dokumentech.“
„Ty fakt posloucháš The Doors?“ řekla. „Já taky!“
„Nechceš mě doprovodit?“ řekla. „Dáme si u mě ještě kávu.“
Najednou zase muž, s prací, zálibami, tělem.
„Nahoru nepůjdu,“ řekl. „Jsem těhotný.“

Když vešla, zatajil se mu dech. Zapotácel se, ruku na srdci.
Kaštanový vodopád na ramena, jedna vlna stíhá druhou.
Ňadra archetypálně odkazovala na praotce Čecha a jeho výhled.
Zadeček pevný, souměrný a dívče ladný, jako by Michelangelo osekával Věstonickou Venuši do svého Davida a v půli práce se zastavil.
Vosí pas podtrhoval ženskou oblost nad i pod.
Nohy gazelí, dlouhé až do studny.
V andělských očích čertovy plamínky.
Rty popraskané, nesmyslně smyslné. Rty šeptající, rty líbající.
Ani nemusela promluvit. Hned při prvním pohledu zasažen sedmi ranami. Přímo do srdce.
Kdyby kulky, po první mrtev.
Amor na něj vystřílel celý toulec.

„Dva rumy, ať nám mají z čeho slzy týct!“
„Až tak zlý?“
„Jsme od sebe. Definitivně. Odmítá se scházet s mou rozdrbanou bundičkou!“
„Tak ji sundej!“
„Neexistuje! Jak říká Sailor ve Zběsilosti v srdci, tenhle kabát z hadí kůže je výrazem mé osobnosti!“
„To mně popr! Nejsi námořník a tohle není… Neplač, vole!“
„Neřvi, holka! Ty ho fakt snad miluješ!“
„Buď já, nebo…“
„No Bóže, tak vypadá jak trhan! Nechceš přece nějakýho seladona!“
„Jestli mu nestojím ani…“
„Ale stojíš, stojí mu furt, jen si nestav hlavu, když si stojí za svým!“
Přišel ve smokingu, ona v potrhané džínsce.
Objali se.

Když už ve vesnici, stavil se. Esúvéčko, elegantní sáčko, interesantně prostříbřené skráně.
Piškot vlastně už od střední stejný, plešatý, pomalý, s bříškem, neohrabaný.
Kolem něj Piškoti různých velikostí a pohlaví, přes rozdílnosti podobní. Jako by s sebou tahal petřínská zrcadla.
"Dobrý den!" sborově.
"Koliks jich už naflákal, pardále?"
"Čtyři máme," skoro se omlouval.
"A máma? Jenom jedna?"
"Já nikdy nebyl hrr, vždyť víš. Stále ta jediná, nejmilejší, co věneček mi vzala!"
Ohníček, buřty, mami, tati, hemžení, neklid, nenuda.
Přespat nechtěl, vlastně mu šla hlava kolem.
Praštil do volantu.
On byl hrr. Bral po hrstích. Těch pohybů!
Odjížděl sám do noci.