Bylo nás pět (Karel Poláček)

Můj druhý nejlepší přítel se nazývá Jirsák Čeněk.
Jeho tatínek je čepičář a papučář, ale ve volných chvílích cvičí u dobrovolných hasičů, co mají za patrona svatého Floriána v brnění, což se mi velice líbí.
Pročež stojí na poličce u Jirsáků v kuchyni a dohlíží, aby nikdo nezaložil požár neb jinou pohromu.
A pan Jirsák pravil, že se mu poslední dobou zdá nějaký zašlý, pročež tu část brnění, která se v cizím nářečí nazývá kyrys, začal kousek po kousku polepovat pozlátky od čekulády.
My s klucima ochotně vypomáháme, děláme, že taky pilně polepujeme, a přitom všechnu tu čekuládu pokaždé sežereme.
***

My hoši, co spolu chodíme, rádi posloucháme řeči, co dospělí občas vedou.
Pročež jsme zaslechli Kozí Kuncku, která prodává na náměstí ovoce, cukrlata, jakož i kokosky, jak povídá paní lékárníkové, že starý Zilvar by dozajista kus práce ještě zastal, kdyby ho do ruky dostala řádná ženská. Ale že o tom nesmí vědět, jelikož by děsně řval, že se mu pokouší tajně strčit hlavu do chomoutu.
Jenže Pepek všecko vykecal a pan Zilvar děsně řval a pravil: Zlatý vočadla! Jelikož na vojně dostal šrapnelem do nohy, nikoli do hlavy.
Pročež to vypadá, že s ním Kozí Kuncka nepromluví do smrti smrťoucí.
***

Můj nejmilejší přítel se nazývá Bejval Antonín, kterýž jest veliký vynálezce.
Zrovna nedávno vynalezl hru na stopovanou, pročež jsme cestou lesíkem sledovali pana Pivodu, toho sodovkáře z Habrové, když se tam zničehonic objevila naše služka Kristýna.
Pan Pivoda nízkým hlasem pravil: „To je ale náhodička, slečno, nechtěla byste kousek svézt, jelikož s sebou mám prázdný vozejk.“
A Kristýna se chihotala a vedli se spolu za ruce až k vrbičkám, kdež jsme každý obdrželi herdu do zad a malinovou sodovku, abychom doma mlčeli.
Zilvar z chudobince se zamyslel a pravil, abychom příště stopovali cukráře pana Svobodu, jelikož on jest velice mlsný.
***

„Míno, nejste na to už trochu staří?“ pravila teta Vařeková, když si k nám do kvelbu přišla pro půl liberky kávy. A strejda Alois, který přišel s ní, opakoval pořád dokola: „Takový nerozum; krize na krku, dítě na cestě…“
Maminka hluboce vzdychla a tatínek mi dal deset korun, že abych došel k panu Šafkovi vyzvednout spravené boty.
Pročež jsem si vzal peníze, ale z druhé strany přitiskl ucho na dveře, aby mi nic neušlo.
Tudíž vím, že nýčko po prázdninách k nám kromě maminky, tatínka, mne a bráchy Ládi přibude ještě jedno úplně nové miminko.
A tak nás bude pět.
***

V místnosti voní jehličí a purpura. Na bílém naškrobeném ubrusu se v mističce ze sváteční porcelánové soupravy krčí pár ubohých kousků perníku, tvrdého jako beton. Je Hod Boží vánoční, krátce po poledni. V parádním pokoji sklesle sedí rodina, návštěva usrkává slabou kávu bez cukru. „A co jste vařili k obědu?“ zeptá se tělnatá dáma. „Ale,“ odpoví paní domu, „udělala jsem brambor. Kucmoch.“ „Doba je zlá,“ smutně pokývá hlavou hlava rodiny, „krize. Nezbylo ani k večeři, budeme hlady.“ To je zjevné, kuchyň je jako vymetená, nikde nic.
Tady se husa k svátečnímu obědu nepodává.
Rozhodně ne, když jsou Vařekovi ještě přítomni.

O masopustě jsem nesl od řezníka salám. Šli kolem Bejval Antonín a Jirsák Čeněk a Zilvar z chudobince a Bejval poudal, že vynalezl hru na polární výpravu, tak jsem salám položil na zídku a hráli jsme, že objevujeme severní pól. Ale salám zatím zmizel. Bylo mi do bréče a napadlo mě, jestli to snad neuďál Zilvar, jelikož jest z chudobince. Ale pak jsem uviděl šlápoty, honem jsme běželi za nimi a chytli jsme Ješiňáka Kovaříka, co ten salám ukrad, pročež jsme mu pořádně natloukli. Salám jsem donesl našim, ale tatínek potom prál, že nýčko ani ty salámy nejsou, co bývaly.

Seznam hříchů Jirsáka Čeňka ze dne 16. dubna
1. Záviděl jsem Bajzovi Petrovi, že dostal od Evy salám.
2. Ukradl jsem Bajzovi Petrovi kolečko salámu. (třikrát, jelikož čtvrté honem snědl.)
3. Nabančil jsem Bajzovi Petrovi, neboť si začal.
4. Byl jsem drzý ke starým lidem.
5. Posmíval jsem se panu Fajstovi, že mě nedohoní.
6. Lhal jsem panu řídícímu, že mi Azor sežral žákovskou knížku.
7. Bral jsem jména božího zadarmo. (osumkrát)
8. Lhal jsem otci, že mi Azor sežral žákovskou knížku.
9. Lhal jsem otci, že mě to nebolí. Ani trochu.
Dneska devět, senzace. Zítra ještě sehnat to smilstvo.

"Píši vám pět, žáku Bajzo, a pro příště si hleďte raději úloh, než bezcílných toulek a rvaček s uličníky z okolí," pravil pan učitel, pročež jsem se velice zastyděl. Umínil jsem si, že se polepším, a nebudu už se kamarádit se Zilvarem Josefem, neboť to on to celé spunktoval, a nikdy bych se nepral, kdyby on zrádně nepřeběhl k Habrovákům, sketa skeťácká.
Cestou domů mně Kemlink Eda vysvětlil, jak ten příklad počítat. Eda jest na počty velice chytrý.
Pak jsem vymyslel důmyslný plán, jak doma říci o té pětce: zítra se nechám vyvolat, dostanu jedničku, a z pětky bude trojka.

Pan učitel nás vzal za město a pravil: „Rozhlédněte se, děti, jak jaro všechno probouzí. Každý z vás namaluje dnes nějakou květinku.“ Ale Svobodová Eva se bála, že jsou v hájku zmije, pročež jsem našel klacek a bušil jsem s ním do trávy, abych všechny hady vyplašil a Bejval Antonín pronesl polohlasem: „V březnu hadi, no jo, holka.“ A pan učitel mě viděl a pokáral mě: „Bajzo, Bajzo, takto se chováme k přírodě?“ Pročež Jirsák Čeněk pravil: „On za to nemůže, on je zamilovaný.“ Pročež jsem si řekl, že s ním do smrti smrťoucí nepromluvím, se šlejškou, protože je takový.