DMD č. 9. pro 9. 4. 2012. Téma: Nezvedení mladí svišti

Věnováno Kleio a Dangie. Díky za pomoc. Větu jsem bohužel nestačila rozebrat.
---
„Zločin a trest, nic jiného,“ vydechl Marek P. a klesl na pohovku.
„Copak? Čteš Dostojevského?“ ptal se Jaroslav L.
„Ne. Učím. Tercii,“ odpověděl Marek zničeně.
„Ráno jsem tam suploval, to ještě byli hodní. Co se stalo?“ divil se Daniel von Drak.
„Probudili se,“ konstatoval Marek kysele. „První, co mi přistálo na hlavě, byla Příručka mladých svištů. Kluci si házeli.“
„Měli špatnou mušku,“ bručel Daniel.
„Jak dopadl Dostojevský?“ vrátil se Jaroslav k probírané látce.
„Na podlahu. Napsal Bratry kalamáry a běsnou Marmeládovou šlapku,“ vzdychl Marek, ale koutky mu cukaly. Daniel vyprskl smíchy.
„Cože?!“
Marek pokrčil rameny. „Ještěže větný rozbor jsem nestihl.“

Na cvičišti čtyři svišti piští:
„Kolik římští křečci mají hřiští?“
První svišť se svistu biče leká,
druhý říká, že míč v síti čeká.
Třetí třímá v křeči křivé dříví,
čtvrtý vrtí ocasem a kvílí:
„Posel sysla syčet slyšel,
pštros nám sešel – dostal kašel.
Scvrnkla Kačka cvrčka z řízy,
dřevorubec řeže břízy.
Kolouch, kohout s mouchou mnohou
plavou dlouhou ouzkou strouhou.
Přitom přeřekl se Řek,
kdo by to byl jenom řek?
Křeček křikl na křečka:
„Řekni třikrát vařečka!“
Žaluje žába žabáku,
že ji čáp drží v zobáku.
Jelen letěl jetelem,
laň ho bila pometlem.
Neúnavně vlci vyli,
nejvíc vyl však Džugašvili.“
Poznámka: Asi jste si všimli, že to nejsou všechno moje nápady. Za vykrádání se omlouvám především této stránce.

„Copak je normální, aby si samci hrabali nory?“ zabručel Hlavoun a dramaticky se zakuckal, když vdechl trochu prachu.
„Ale jde ti to krásně,“ pochválil ho Lískáč.
„To bych řekl. Vždyť taky…,“ zarazil se. Za ním se ozvalo šepotání. Vztekle se otočil. Rezekvítek se Šťovíkem, kteří scéně pobaveně přihlíželi, tak tak stačili uhnout. Za chvíli už pelášili o život a Hlavoun je s křikem hnal ze svahu.
„Co zase vyvádějí?“ vykoukl z hotové nory Ostružník.
„Vidíš,“ povzdychl si Lískáč. „Občas mám dojem, že jsme s sebou místo králíků vzali sviští mateřskou školku.“
„Kéž by. I svišti umí hrabat líp než Hlavoun.“

Dvojčata cupitala po chodbě tichounce jako dvě myšky. Zkušeně přeskakovala vrzající prkna podlahy a tak se jim podařilo dostat se až do knihovny, kde zabořené v pohodlném ušáku spalo strašidlo. První dvojče s tlumeným chichotáním přisunulo před strašidlo malou stoličku. Druhé dvojče si připravilo kyblík s vodou.
„Už?“
„Ještě ne.“
„Už?“
„Už!“
Sprška vody zasáhla strašidlo přímo do obličeje. Přízrak vyskočil – jen aby se vzápětí se strašlivým zaklením rozplácl na naleštěných parketách. Jeho vzteklý řev se smísil se zvonivým smíchem dvou hlásků, které se rychle vzdalovaly chodbou.
„Tenhle starý dům vydává ale příšerné zvuky,“ poznamenala v salonu udivená paní Otisová.

Bylo slunečné letní odpoledne. Paní Weasleyová si prozpěvovala jakousi veselou melodii, když odnášela nádobí na zahradu Doupěte. Výjimečně se doma zase sešli všichni, a proto se rozhodla, že tentokrát posvačí na zahradě.
Měli domácí meruňkovou bublaninu. Vypadala opravdu lákavě. Molly každému naložila dílek.
„Mami, mně to nechutná,“ stěžovala si Ginny.
„Ale jdi…“ Sama se do bublaniny zakousla s chutí.
Sousto málem vyplivla. Buchta byla úplně slaná.
Jak se to jen mohlo stát?
Napila se čaje. Taky byl slaný.
Fred s Georgem se na sebe poťouchle podívali. Ani jeden z nich si bublaniny nekousl.
Snad je v Bradavicích přivedou k rozumu…
(A/N: Odehrává se ještě před nástupem Freda s Georgem do Bradavic.)

Vytáhli ho z postele uprostřed noci a ještě ospalého, s očima zalepenýma, ho přitáhli do líhně. Moreau si živě pamatoval, jak hlasitě v tu nekřesťanskou hodinu nadával, i když se v duchu tetelil štěstím.
Trochu ukvapeně.
Dráče, které se z přiděleného béžového, červeně kropenatého vejce vylíhlo, Moreaua za kapitána nepřijalo. Ve chvíli, kdy se nechalo pojmenovat od docela náhodou se přichomýtlého křídlaře, se Moreau loučil s nadějemi na povýšení.
A pak prasklo mléčně červené vejce roi-de-vitesse.
Ta nezvedená dráčata si vážně dělají, co chtějí, pomyslel si Moreau s úsměvem, když mu dračice, původně přidělená někomu docela jinému, dovolila ji pojmenovat.

John seděl nad fotografií, na které byli dva chlapci ve skautských krojích. Tomu mladšímu bylo sotva deset a tvářil se jako u zubaře.
K té fotce patřilo Mycroftovo vyprávění o Sherlockově lásce ke skautu.
Uzly, které na schůzkách cvičili, mu přišly příliš triviální, znalosti pro přežití primitivní, soutěž v prodávání sušenek naprosto pitomá a dělání malých dobrých skutků bezpředmětné.
A co teprve na táboře! Pointu celotáborovky i jednotlivé etapy prozradil všem dětem už první večer. Jakoukoli šifru dokázal vyluštit během pěti vteřin. A při noční etapě děsil poschovávané vedoucí.
Mycroft to dotáhl na vůdce oddílu. Sherlocka po prvním létě vyloučili.

Vlk dojedl tatranku a obal zahodil. Popadl batoh a rázně vykročil na túru.
Vtom spatřil o kus výš zajíce. Vyrazil nahoru jako smyslu zbavený, jenže cestička se zúžila a byla celá zaplněná turisty. Vlk se tedy vrhl rovnou mezi kosodřevinu, nechávaje za sebou menší spoušť.
Zajíc mezitím poklidně sestupoval po cestě do rokliny. Vzápětí se přihnal vlk. Dole právě začala parta mladých svišťů hrát nějakou divokou hru s míčem. Dost tvrdým, zjistil vlk, když schytal zásah do hlavy.
Když se vzpamatoval, svišti ho nutili, aby se k nim přidal, protože jim chyběl jeden hráč.
Z okénka kolemjedoucí lanovky mával zajíc.

Stál v pracovně nad kotlíkem, soustředil se. Potřeboval dokončit poměrně složitý lektvar vyžadující přesný počet míchání. "Padesát dva, padesát tři..." V tom se zezdola opět ozvalo zavýskání a křik, a po chvíli hlas jeho krásné ženy: "Nechte toho, tatínek potřebuje pracovat!" Ušklíbl se. Jako by to ti nezvedení malí svišti dokázali. Napočítal dalších pět zamíchání, když se dali znova do křiku. Ještě chvíli a místo lektvaru vybuchne vzteky on sám... Když v tom slyší: "Tak šup, je pozdě. Do postýlek," a potom její hlas zpívající ukolébavku. Všechna zloba jej přešla a on si uvědomil, jak je rád, že není sám.

Poznámka: Můžete hádat o koho jde. ;)
Byli to dokonalé Vánoce! Ticho a nikde ani noha. Já Vánoce moc neslavím. Žádný stromek, oslavy, pouze si něčím udělám radost. Třeba jako krásným neroztavitelným kotlíkem… Když tu najednou dveře zazvonily.
Za nimi stála moje udýchaná mudlovská sousedka.
„Prosím, mohl byste mi pohlídat odpoledne děti?“ prosila mě, že jí nešlo zavřít před nosem. Jak jsem udělal špatně, když jsem svolil.
V tu ránu byl můj dům naruby. Tři malý usmrkanci mi přeházeli knihovnu, rozlily všude mé přísady a hodily mi hůlku do okolo projíždějícího popelářského vozu. Když je večer odvedla, poznal jsem, že by snad i banda Smrtijedů byla lepší.