DMD č. 1. pro 1. 4. 2019. Téma: Desátá hodina odbila lampa ještě svítila

Sociální zařízení v modřanské smyčce bylo všeobecně známo svou kolísavou úrovní.
Navštívili jste ho ve čtyři odpoledne a veškeré součásti inventáře a hygienické potřeby byly na svém místě.
Když jste dorazili o kolo později, s podivem jste shledali, že někdo ze zásobníku vytrhal všechny utěrky, nádobce s mýdlem pustil žilou až do úplného vykrvácení a ze záchodu odstranil závěsnou vůni. (I s prkýnkem.)
V osm večer už vás pohled na díru po mušli nikterak nepřekvapil.
Půlnoční překvapení se ovšem konalo.
Žárovka, kterou v deset čerstvě vyměnili, jízlivě zaprskala, načež zhasla.
Tak holt potmě no. Beztak už tu není co počůrat.

Kouzelníci mají rádi své jistoty. Proto od dob zakladatelů Bradavic chodí v hábitech nemoderních střihů a barev. A v početnější domácnosti je nutné vydržovat menší sovinec a krb.

V Bradavicích jsou rovněž pořádky, které jsou porušovány méně, než školní řád. Například Hagridovy večerní návyky. Lampa za oknem se zhasíná těsně před desátou hodinou. Avšak v poslední den března tohoto roku to bylo jinak. Bylo už po desáté a Hagrid ještě svítil.

Další den ráno nevstal na svou první hodinu péče o kouzelné tvory. Kdyby neměl zrovna havraspárské, pravděpodobně by se nikdo nedozvěděl, že si zapomněl přeřídit budík při změně času.

Toho večera bylo šero. Slunce už dávno zapadlo a Michelle si šla zkontrolovat celý svůj kufr. Přidala tam pár věcí a zaklapla ho. Všechno bylo připravené. Do batůžku dala brýle a školní hábit. Všechno bylo připraveno.
Zalezla do postele pod deku a přitiskla si plyšového medvídka na prsa.
“Zítra už bude všechno jinak, Brumíku, už jsem velká holka víš? Jenom tebe budu mít pořád stejně ráda,” promlouvala možná více k sobě než k medvídkovi.
Než se nadála, odbila desátá.
“Madeline, měla bys spinkat,” popoháněla mladší sestru, ačkoliv sama usnout nemohla. Tohle bude dlouhá noc, ale zítřek bude ještě mnohem delší.

„Co chceš snídat?“
Batolecí úsměv. „Dout!“
Vyndávám z lednice dort ze včerejší oslavy.
„Mami! Já nemám pití!“ připomíná se prostřední.
„Mám dvě ruce.“ Děti by to snad konečně mohly pochopit… „Máš nachystanou svačinu?“ obracím se na česající se dceru.
„Ještě né.“ Má to pubertálně na háku.
„Tak pospěš, za chvíli ti to jede.“ Podávám prostřednímu hrnek.
„Jaodu néci!“ hlásí nejmladší.
„Dej!“ bere dcera. „Mami, co je dneska za téma?“
„Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.“ Konečně si zalévám kafe.
„Hm, aha.“
„Téma?“ ptá se zaraženě prostřední, v očích mírný zmatek smíšený se znepokojením. „Jako myslíš program u nás ve školce?“

The sight of two books furiously humping induced a fit of laughter so strong that it catapulted me from dreams into a bleak morning.
Well, that's the last time I binge something she recommends all night.
Spoiler alert: it wasn't. At least I had the mind to walk Leo before crashing at five. A quick check of the phone told me it was exactly ten. The desk lamp was still on, and the computer soothingly hummed. Suddenly, the majority of my dog's weight painfully concentrated on my chest and stated that Saturday or not, I don't get to sleep in.

Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila - což bylo tím, že šetřivý soudruh Žabotinskij nejevil známky života; nemohl tedy jít a zhasnout. Jeho nadřízeného, soudruha Golicyna, plýtvání elektřinou rovněž netrápilo. Byl sice ze správy ekonomické kontrarozvědky, to však nyní, kdy mu naráz selhávala játra i obě ledviny, nehrálo žádnou roli.
“Uhhhhh…”
Jak jen se smál Žabotinskému, když odpadl!
Ale nemůže skončit. To poslední, co má, je hrdost.
Ovšem mohl by se zkusit domluvit.
“Soudružko..?”
Soudružka Octobriana však načíná další láhev a vyzývavě - a téměř střízlivě, sakra! - hledí na rozvědčíka.
Nemá šanci.
Snad to aspoň bude rychlé.
Pozvedne stakan.
“Sázka… je… sázka.”

Žijeme ve zvláštním mezisvětí, někdy na Vinohradech, někdy tak úplně ne. Naši se teda tváří, že jsme občané Prahy 2, ale fakt je, že celou zimu topíme v kamnech a největší mrazy trávíme u babičky. Že ledničku jsme odpojili, protože aspoň pětkrát do měsíce zkratovala celej byt. A že když lampa dole na ulici zhasne, nepřijdou ji opravit.
Když se někdy vydám ulicí na druhou stranu než normálně, jako by mě to vtahovalo do temnoty. Volání Prašiny.
Otevřu okno. Zvon na věži kostela, kterej nikdo z nás nikdy neviděl, odbíjí desátou.
Lampa venku vrhá kruh měkkýho světla.
Dneska máme štěstí.

Bim bam. Hodiny kdesi v dálce odbily desátou. Anglické počasí neodpočívá ani v poslední prázdninový den a tak na okno hlasitě, melodicky bubnovaly kapky deště. Grimmauldovo náměstí spalo ponořeno do tmy. Jenom v jednom jediném okénku se mihotal plamínek svíčky.

Vedle postele stál kufr a na stole několik pečlivě složených dopisů. Tmavovlasý chlapec si je se zájmem prohlížel.
„Těšíš se?“ zeptal se staršího bratra.
„Jak bych se mohl netěšit?“ zněla veselá odpověď. Regulus se zasmál.
„To je to tam vážně tak úžasný?“

Sirius svíčku zhasnul, ale její plamínky mu pohrávaly v očích s novou nadějí.
„Kouzelný.“ Zítra se vrací domů.

Lance byl rád, že lodní systém na noc ztlumil osvětlení na přijatelnou míru. I když, termín noc ve vesmíru poněkud postrádal význam. Povzdechl si. Ach, jak mu chyběla Země. Světlo slunce, široký oceán, dokonce i déšť. Děsilo ho, jak jsou jeho vzpomínky s každou uplynulou minutou stále matnější.
Konečně došel ke svému cíli.
„Pidge! Víš, že po večerce máš laboratoř zapovězenou, že? Nemám dojít pro Shira?“
Dívka polekaně vyskočila na nohy, které pod ní po mnohahodinovém sezení povolily. Vypadala, jako by nespala celé roky.
Lance jí zvedl do náruče a jal se jí odnést do pokoje.
Alespoň rodinu stále měl.

Světlo vrhalo oranžovou záři proti oknu, cihlám a s malou mírou úspěchu i proti noční městské obloze. Gaby nejspíš usnula nad knihou - zatímco klimbala, v záři pouliční lampy pod jejím oknem se zády o zeď opírali Napoleon a Illya.
"Kámen, nůžky, papír!"
"Co to má být?"
"Chvat frustrovaného úředníka. Ty máš neprůstřelnou vestu?"
"Ne, to jen ty máš slabé zápěstí, Kovboji. Vzdej to, dnešní večeře je na tebe."
"To už je třetí večer! Moc toho sníš."
"Gaby taky není svatoušek. Počkat, chceš říct, že jsem tlustý?"
"Gaby je dáma. Ano, poněkud jsi přibral..."
"Kámen, cihly, stožár!" obnovil Illya zuřivě rozstřel.