Mach a Šebestová

Fandom: Mach a Šebestová (a narážky na několik dalších)
Žlababa zamávala a šla si po svých žlababích záležitostech. Zkoušení mohlo pokračovat.
„Minule jsme probírali život měst, k tabuli půjde žák Leža. Tak nám řekni něco o rozmnožování, prosím.“
„Prosím, města se množí vegetativně, pučením.“
„Správně, Ležo. Co jsou to Civitas parasiticus?“
„Prosím, to jsou cizopasnická města. Napadají cizí planety, na kterých se rozmnožují.“
„Výborně. Vyjmenuj, prosím, parazitická města, která znáš.“
„Prosím, největší je pramáti, Tatíček stověžatý ve vesmíru Unk. Má potomky ve všech známých vesmírech a taky ve třech neznámých. Například Řím, Ťop-ťum, Luna City, Minas Tirith, Prasinky a Ankh-Morpork.“
„Výborně,“ řekla paní učitelka, „píšu ti jedničku s hvězdičkou.“

„Ale paní učitelko, tohle po mě nemůžete chtít, co když to tu žábu bude bolet?“ „Ta žába je mrtvá, Horáčku. Vezmi si příklad z Macha a Šebestové, jak se se skalpelem činí.“ Horáčkovi se při tom pohledu zvedl žaludek. Také Pažoutův obličej zezelenal. „Vy asi nechodíte do kostela, nezabiješ vám nic neříká, viďte?“ „Nebuď drzý, Horáčku! Je to jednoduché. Takhle vezmeš skalpel a uděláš přímý řez. V tu chvíli se stalo hned několik věcí. Žábě definitivně odzvonilo, Horáček se v mdlobách svezl k zemi a paní učitelka měla jisté, že v příští kapitole skončí v dutině korouhvičky na střeše kostela.

„Ale paní učitelko, tohle po mě nemůžete chtít, co když to tu žábu bude bolet?“ „Ta žába je mrtvá, Horáčku. Vezmi si příklad z Macha a Šebestové, jak se se skalpelem činí.“ Horáčkovi se při tom pohledu zvedl žaludek. Také Pažoutův obličej zezelenal. „Vy asi nechodíte do kostela, nezabiješ vám nic neříká, viďte?“ „Nebuď drzý, Horáčku! Je to jednoduché. Takhle vezmeš skalpel a uděláš přímý řez. V tu chvíli se stalo hned několik věcí. Žábě definitivně odzvonilo, Horáček se v mdlobách svezl k zemi a paní učitelka měla jisté, že v příští kapitole skončí v dutině korouhvičky na střeše kostela.

„Neprodlužuj to, kamaráde. Ať už to máš za sebou…,“ domlouval Pepovi otcovským tónem prosektor a schoval za zády nůž, aby si to jeho společník tak nebral. Držel mu hlavu, když v agónii běsnil na krví pokrytém nerezovém stole…
„Teď to trošku štípne. Raději zavři oči. …No jo, ty vlastně nemůžeš,“ uchechtl se.
A přidržel si ho pěkně za zátylek, aby dokončil svůj zákrok.
Pepa se cukal – tušil totiž, co ho čeká – ale nebylo mu to nic platné.
„…No vidíš, ani to nebolelo,“ zkonstatoval pan Šebesta a utřel si ruce do utěrky. „Maminko, můžeš začít obalovat, Pepa už je u ledu!“

poznámka: tak trochu AU a úplně BJB
„Kolik je čtrnáctkrát deset?“
„Padesát tři,“ odpověděl sebevědomě, ale třída se zachichotala.
„Sedmdesát dva děleno devíti?“
„Sto dvacet pět.“
Třída se znovu zasmála.
„Zkusíme to se sčítáním: Kolik je patnáct plus osmnáct?“
„Dvacet dva,“ řekl, i když ho odvaha zjevně opouštěla.
„Kolik je dva plus dva?“ zkoušela nejlehčí příklad, na který si vzpomněla.
„Dva plus dva…“ lovil v paměti, „šest!“
Třída doslova vybuchla smíchy.
„Tak to by stačilo, Pažoute,“ řekla soudružka učitelka. „Jsi tupý jak poleno, neumíš ani základní počty! Ty prostě střílíš naslepo. Ale tohle bylo naposledy. Ze mě si už šoufky dělat nebudeš. Zítra nastupuješ do zvláštní školy.“

Jednou takhle odpoledne vyzvali Horáček s Pažoutem Macha a Šebestovou, že si zahrajou zaháněnou. Šebestová řekla: „Proč ne," jenomže Horáček s Pažoutem pokaždé popošli s míčem dopředu, až už to Mach nevydržel a řekl do sluchátka: „Prosím, nemohli by se Horáček s Pažoutem poučit, že švindlovat se nevyplácí?"
A ze sluchátka se ozvalo: „Ale beze všeho."
Takže kdykoliv Horáček nebo Pažout popošli dopředu, odneslo je to místo toho dozadu. Horáček spílal Pažoutovi, že je to jeho vina, a Pažout se bránil, že to tedy ne, „podívej se na sebe, ty nemehlo."
A Mach s Šebestovou nad tím jen kroutili hlavou.