Mach a Šebestová

(Hluboký, mužný hlas):
„Upozorňujeme na širokou nabídku čerstvě uschlých květin v květináčích.
Zaručujeme 50 % zkaženost všech potravin po slevě. Pokud nebudou zkažené, náš zmučený personál vám je ochotně vymění.
Chcete pravou jahodu? Jděte jinam. Toužíte po zářivě červené, velké jahodě, která vypadá i chutná jako z plastu? Nabízíme široký výběr.
Využijte pravidelnou akci jen do konce měsíce – s kupónem zaručujeme 15 % přirážku.
Obrovský výběr éček!
Zaručujeme, že se vaší drobné reklamaci budeme věnovat nejméně půl hodiny.
Zanedbatelnou část našich dodavatelů tvoří místní zemědělci. Ke své práci přistupují s pravou nenávistí. Poslechněte si:
(Zemědělec): „K*va, zase musim na to zas*ný pole …“

Připojení? zeptal se děda, a sluchátko řeklo, připojeno, dobíjení?, zajištěno, a Mach povídal, dědo, vždyť tys nemusel mobily krást, stačilo o ně říct sluchátku, a děda odpověděl, nestačilo, ono nechtělo, tady ho máš, vrátil sluchátko Machovi, dal mu pusu a řekl, už půjdu děti, jsem unavenej, načež se zombie vydaly na Olšany. Proč nemohly dostat mobily rovnou? zeptal se Mach, a sluchátko řeklo, tyhle modernosti nepodporuju, jen ať zmizí pod zemí, kdo byl první mobilní? Já! Kdo je nejchytřejší? Já! Kdo probojoval cestu? Já! Celej jejich úspěch je v tom, že si lidi dávno zvykli, že sluchátko může být utržené!

Jednou paní učitelka povídá, půjdete s kolegou Hrachem na výstavu moderního umění. Jenže pan učitel Hrach onemocněl, nedá se nic dělat, řekla paní učitelka, půjde s vámi tělocvikář Mazanec.
Učitel Mazanec v galerii kroutil hlavou, co je to za mazanice, Šebestová se na to nemohla dívat, vytáhla sluchátko a povídá, prosím, nešlo by, aby pan učitel Mazanec tomu umění rozuměl? Jak je libo, ozvalo se, a Mazanec začal používat slova jako asambláž a kontrapunkt, všichni na něj užasle hleděli a nejvíc mladá brýlatá kustodka, ze které se pak stala paní Mazancová a Šebestová řekla, no vidíte, jak umění sbližuje lidi.

Když běžci dali zombiím své mobily, rychle odběhli, aby si koupili nové, modernější a chytřejší, a děda řekl Machovi, abys rozuměl, hochu, když jsem si bral tvoji babičku, neměla kdovíjaké věno, pár kousků nádobí, hlavní její devizou byla výmluvná až švitořivá povaha, když s tím člověk žije šedesát let, ono ho to ovlivní až za hrob, a Šebestová pochopila, vy si chcete jenom s někým povídat, že ano, a děda řekl, právě naopak, děvenko, já už si nikdy s nikým povídat nechci, tenhle aparát potřebuji jenom proto, abych ukázal těm zatraceným spiritistům, jaké to je, když vás imrvére někdo vyvolává!

Dědo prosimtebe, drmolil zoufale Mach, vždyť oni za nic nemůžou, vezmi si radši můj mozek, a Šebestová řekla, žádnej nemá, a Mach dodal, nebo mozek tady Šebestové, a Šebestová ho kopla do kotníku, ale jedna zombie řekla, tiše, děti, nechte dědu mluvit, a děda řekl běžcům, takže, plán á, sežereme vám mozky, plán bé, dáte nám, co většinou používáte místo mozku, a můžete jít, načež běžci chvíli nechápavě koukali, pak ten nejdůvtipnější váhavě natáhl k dědovi ruku s mobilním telefonem a děda povídal, chytrej, pochopil, a Mach řekl, ale dědo, pod zemí nejspíš nebude připojení, a Šebestová ho kopla podruhé.

Chození do 3.B ani ježdění po zábradlí nejsou kdovíjaký trénink, takže když Mach s Šebestovou vysupěli na Vítkov, zombie už tam obklíčily sevřený kroužek běžců, a nejmíň udýchaný běžec povídal, protáhli jsme se, pobavili jsme se, ale vy přece nejste žádné zombie, to bych poznal, jste normální lidi, co po nás chcete?, a děda se ušklíbl, že nejsme?, a řekl do sluchátka, krátkou demonstraci, prosím, tak na pět vteřin, a příštích pět vteřin vypadaly zombie jako předtím, jako když zrovna vylezly z hrobů, bylo to vážně strašlivě děsivé, běžci bledli a kvíleli, a děda řekl, chceme, samozřejmě, vaše mozky!

Běžci zamířili na Vítkov, jak byli zvyklí, a zombie nadšeně klusaly za nimi, jen děda se zdržel, protože potkal svou dávnou sousedku paní Kadrnožkovou, zrovna v parku venčila Jonatána, a paní Kadrnožková povídá, nazdar, Josefe, kam se ženeš, aby tě nekleplo, ale vypadáš dobře, dostal jsi do vínku pevný kořínek, jenže poslyš, nejsi ty vlastně po smrti?, a děda odpověděl, však víš, Cecilko, co se říká, člověk je jen tak mrtvý, jak se cítí, a paní Kadrnožková se podivila, to se říká?, to jsem jaktěživa neslyšela, a děda řekl, no právě, jaktěživa!, tak hezký den, už musím, a běžel dál.

Nevyšiluj, Šebestová, řekl Mach, vypadají normálně, ale myšlení mají pomalejší, na co obchoďák, mohl říct o šaty sluchátku, a děda zavrčel, pomalejší možná, hluchý ne, do sluchátka zařval, chceme šaty! a rychlejší myšlení!, načež se zombiím zajiskřilo v očích, jak se v jejich mozcích rozproudily elektrické výboje jako malé blesky, a Šebestová zoufale zaječela, utíkejte, zombie útočí!, jenže lidi na chodnících si akorát ťukali na čela, jakýpak zombie, jenom někteří se rozběhli, rychle a lehce, protože chytrý telefony je už léta učily utíkat před zombiemi, a děda se zachechtal, koukněte na ně, na chytráky, ti mají nejlepší mozky, za nima!