Pan Grenadin

Ten den se pan Grenadin proměnil v dívku nevídané krásy. Jde po ulici, pohledy se lepí jako kočičí chlupy na samet. V lidském chumlu chlípník se zezadu přichlípne, na krku cítí dívka horký dech, otočí se do drzého úsměvu, na zlomek okamžiku ukáže svou pravou tvář, planoucí oči a mohutný knír pana Grenadina. Chlap padá dozadu, ona vznosně kráčí dál. Proti mladý muž, úžasem bledý, v očích zraněný pohled náhle zamilovaného. Pan Grenadin hbitě zahne do uličky a proměněn v sebe spěchá domů. Až do tmy chová Mínu na klíně, konejší tlukoucí srdce a stydí se za bolest, kterou způsobil.

Ten den byl pan Grenadin kocourem. Proměnil se po snídani, prohlédl se v zrcadle, pak vyskočil na prádelník; ta nově nabytá pružnost, síla svalů, čirá slast! Pečlivě si upravil kožich, s přimhouřenýma očima se ponořil do kočičí meditace, dokud hluboce neusnul. Osvěžen vzbudil se v půli dne, proběhl se, pohrál si s ponožkou nalezenou pod gaučem. Dokonalý pocit soběstačnosti; ale s večerem přišel hlad, samota, touha po pohlazení.
Proměnil se zpátky, pojedl tuňáka a přitom přemýšlel.
Nazítří si přinesl z městského útulku kočku Mínu.
Dosud ani netušil, že na mapě svého srdce chová prázdný kout; teď se cítí radostně zabydlen.