Pan Grenadin

Toho dne bude slečna Inkognita číst básně ve staré hale Jižního nádraží v Západním Městě.
Zatímco se připravuje, pan Grenadin se toulá.
Uprostřed města náměstí, uprostřed náměstí katedrála, u katedrály zábradlíčko zdobené hlavami andílků. Rysy jednoho jsou vyhlazeny do bezvýrazna.
Pan Grenadin vztáhne ruku. Když se v ní unavený anděl zahnízdí, zaujme jeho místo.
Lidé hladí pana Grenadina, pro štěstí.
Cítí strach, tíseň, smutek, radost, naději.
Ze všech sil vysílá do střídajících se dlaní povzbuzení.
Pak ucítí dlouhé prsty slečny Inkognity.
Anděl nemá oči, ale pan Grenadin ano. Křídla rozepjatá k obejmutí, dívá se, jak odchází, šťastná a plná básní.

Toho dne se pan Grenadin proměnil v klubko vlny, aby si měla Mína s čím hrát.
Přišla slečna Inkognita, našla spící kočku a klubko vlny, soumračně modré. Uvařila kávu, pustila na starém gramofonu Milese Davise a začala plést šálu pro pana Grenadina.
Pan Grenadin, ve slastné bolesti štíhlými prsty napínán, povolován a proplétán, neubýval. Ze šály šál, z šálu přikrývka. Slečna Inkognita se do ní zabalila, vtiskla do vlny rty.
Z vlny je pan Grenadin, omotaný kolem slečny Inkognity. Věděla jsem to, zasmála se tichounce.
Mína vyklouzla na terasu, měkkou tlapkou zavřela okenici.
Chtěla jim popřát soukromí.
My učiníme totéž.

Pan Smrk zamrkal. Promnul si čelo. Zasmrkal, kýchl.

Zůstal stát v podchodu vpravdě jak opuštěný strom na pasece, v bouří zvětralém lese.

Hleděl na Staroměstské náměstí a oko mu slzelo.

Znovu mrkl.

Smrkl. Do kapesníku.

A co uviděl, když si dal sklenku vína, v hospodě na rohu?

Pána, líbajícího slečnu s nánosem krup na klobouku.

Inkoust, stékající z očí jako slzy z poetických slov.

Šedý ocásek, koukající ven z kapsičky na vestě onoho pána. Tikal do rytmu orloje.

Slečna vytvořila rukou mlhu. Duhu.

****

Pan Smrk se vlastně nejmenoval Smrk. Říkali mu tak proto, že trpěl chronickou rýmou.

****

Jmenoval se Archanděl.

Pan Grenadin stál pod Chodícími hodinami.
Hleděl zaplněným náměstím ke Dvouvěžovému kostelu, kde čekala slečna Inkognita.
Neměl chuť prodírat se davem.
Fouknul.
Houf lesklých bublin vyletěl k nebi, následován pestrobarevnými deštníky průvodců.
Fouknul víc.
Vzhůru se vznesly děti, aby měkce přistály na ramenou otců.
Přidal déšť, a lidé utíkali do kaváren v podloubí.
Opozdilce zahnal hrstí krup.
Zamlženými dveřmi kavárny U zlatého plíšku vyhlížel nejmladší číšník.
„Už je líp, Vincku?“ houkl pan kavárník.
„Není,“ odvětil Vincek.
„Ajajajaj!“ děsili se hosté a chtěli víc kávy a horké čokolády.
Jen Vincek viděl, jak uprostřed náhle ztichlého náměstí líbá pan Grenadin slečnu Inkognitu.

Toho dne postaví pan Grenadin vzdušný zámek. Sám sebe změní v most, půvabným obloukem se klene mezi zemí a podnebím. Nemá již stehna, hruď, břicho, obličej, přesto cítí váhavé kroky. První přeběhne zvědavá kočka, pan Grenadin si vzpomene na Mínu. Pak hlouček školáků, smíchem si navzájem dodávají odvahy. Dvě staré dámy a jejich staří psi přejdou pomalu a důstojně, neboť na místo, kterému se blíží, již nepotřebují spěchat. Poslední, v půlnoci, mladí milenci, ani k zámku nedojdou, touha je přemůže uprostřed mostu.
Ráno jde pan Grenadin domů, ramena ho bolí, ale usmívá se.
Na jeho těle byl počat nový život.

Ten den vane severák a na zahradě se třese stará vrána. Hejno odletělo, ji ale křídla nenesla a zdržovat své družky nechtěla.
Pan Grenadin vezme vránu domů. Vrána pohlédne na strop, na kočku Mínu, a zavrtí hlavou.
Pan Grenadin se neumí proměnit v šikovného a měnit se v ptačí budku nechce. Poprosí souseda, který vyřízne ve staré bedně otvor.
Večer vránu navštíví. Už nechce jíst, ale ráda se napije. Hledí vzhůru, na mraky, na měsíc.
Ráno je mrtvá.
Pan Grenadin ji pohřbí.
Je smutný, ale jen trošku.
Vrána zemřela svobodná a v bezpečí.
Kolik zvířat (a lidí) má takové štěstí?

Kdysi byl pan Grenadin malým chlapcem.
Nikoliv však vždy. Někdy byl malým děvčátkem. Jindy zas mouchou či motýlem nebo vůní květin.
Zpočátku se pokoušel svou proměnlivost před rodiči tajit, ale bylo to příliš nebezpečné. Neznámá holčička může skončit v sirotčinci, moucha může být rozplácnuta, motýl přišpendlen, vůně vyvětrána.
Řekl rodičům pravdu. Divili se i trápili, ale nepřestali ho milovat.
Kdysi snil o tom, že je stejný jako ostatní, že se ničím neliší, že zapadá jako dílek do skládanky.
Později se sám se sebou smířil. Ještě později se naučil mít sám sebe rád.
V tom je pan Grenadin stejný jako my.

Toho dne se pan Grenadin promění ve tmu. Vklouzne do pokojíku v podkroví, nic nevidí, je tmou ve tmě, jen slyší tichý dech. Zaplaší světlo pouličních lamp, které se chtělo vkrást. Vyjde měsíc, stříbří okenice, dovnitř ale nesmí. Objeví se hvězdy, touží nahlédnout, v okně se však tmí pan Grenadin. Ukáže se hvězda nejvíc zářivá, Slunce, jenže uvnitř vládne trpělivá tma.
Teprve před polednem se pan Grenadin vytratí klíčovou dírkou. Zvenčí tiše zaklepe.
„Ach, to jsem se nádherně vyspala,“ protahuje se slastně slečna Inkognita. „Pojďte, dáme si kávu na terase.“
Jde za ní, maličko ospalý, ale velmi spokojený pan Grenadin.

Ten den se pan Grenadin promění ve vítr, protože potkal slečnu Inkognitu. Slečna nosí červené boty a dlouhé prsty má modré od inkoustu, kterým píše básně. Grenadin se uhnízdí Inkognitě ve vlasech jako plachý pták. Slečna Inkognita kráčí ulicemi a vlasy za ní vlají, ačkoliv je bezvětří. Noviny v kavárnách a staré tisky v antikvariátech se zvedají k nebi, černobílé stránky plují na modré obloze, než se opět plavně snesou k zemi. Slečna Inkognita se usmívá, protože o panu Grenadinovi ví. Těší se na šálek čaje, na báseň o větru, kterou večer napíše, na to, že bude brzo bláznivě zamilovaná.

Toho dne postaví pan Grenadin vzdušný zámek. Sám sebe změní v most, půvabným obloukem se klene mezi zemí a podnebím. Nemá již stehna, hruď, břicho, obličej, přesto cítí váhavé kroky. První přeběhne zvědavá kočka, pan Grenadin si vzpomene na Mínu. Pak hlouček školáků, smíchem si navzájem dodávají odvahy. Dvě staré dámy a jejich staří psi přejdou pomalu a důstojně, neboť na místo, kterému se blíží, již nepotřebují spěchat. Poslední, v půlnoci, mladí milenci, ani k zámku nedojdou, touha je přemůže uprostřed mostu.
Ráno jde pan Grenadin domů, ramena ho bolí, ale usmívá se.
Na jeho těle byl počat nový život.