DMD č. 20. pro 20. 4. 2019. Téma: Osamocen v davu

Hudba je tak krasna. Nadherna a zaroven logicka. Umi vyjadrit smutek a radost a nerozhodnost a souzneni. Je magicka. Ti, jimz bylo dano hudbu skladat, by svuj dar meli prijimat s ohromenou pokorou a nevericnou vdecnosti. Dekovat Bohu vsemohoucimu, z jehoz vule se obrazy meni na tony libe sluchu i dusi. Tak by to melo byt. Ale neni. On to tak neciti. Pro nej je hudba jen dalsim jazykem, kterym se plynne dohovori s Bohem i s poslednim zebrakem u cesty. Nezbyva mi, nez ho nenavidet. Jsem posledni hraz branici se kacirskemu proudu hudby pro vsechny. Musim skladatelskou vaznost ubranit.

Plížil - ne, neplížil se, prostě šel - noční ulicí Jeruzaléma.
Členové Sanhedrinu se ostatně městem mohli pohybovat kdykoli bez omezení a bez obav.
Přesto se rozhlédl, než zahnul za poslední roh.
Chvíli váhal se zaklepáním.
Ne, že by se bál, to rozhodně ne... ale.
Konečně, s odhodlanou tváří, vstoupil.

Někteří z kolegů si možná ráno všimli kruhů pod očima, ale většina z nich spíš zaznamenala, že ty oči svítí novým odhodláním.
Někteří snad viděli novou ustaranou vrásku na čele, ale většina spatřila nové odhodlání v jeho tváři.
Své odpovědi měl.
Co na tom, že nikdo z nich o nich nechtěl slyšet.

Je ráno. Čekám na autobus. Zase asi přijede pozdě.. Měl bych si přístě přivstat. Jenže ten dřívější jezdí moc brzy..

Ha, jede. Platím za lístek. Pár míst ještě zbývá. Sedám si dozadu k oknu. Rozjíždíme se a jedeme na dálnici.

Pozoruji spolucestující. Několik jich pospává. Starší paní si čte. Muž v obleku nahlas telefonuje. Řidič poslouchá z rádia dopravní zprávy.

Cítím únavu. Zkouším zavřít oči. Kafe ale stále působí. Mohl bych si projít poznámky. Dnes bude na hodině ústní zkoušení.

Autobus nakonec dohnal cestou všechno zpoždění. Do třídy vcházím přesně včas. Ostatní jsou již připraveni. Sedám do lavice. Jdu zapadnout.

Mezitím, co srdce zvonu uhodí nahoře ve věži, jako orel spustí se dolů. Jako kočka dopadne na zem a jako tygr přibližuje se mrštně ke své kořisti. Zneviditelněný tupým davem plíží se jako stín k noční můře. Na šibenici visí na provaze nevinní a Křižák dřímajíc meč v ruce vede své ďábelské řeči. Stráž ho uvidí až příliš pozdě. Raz, dva, tři - dopadá na hruď posledního z rytířů smrti. Vyndá mu ze srdce vysouvací čepel a opět ji skrývá pod rukáv. Utíká, šplhá a skáče. A najednou zmizí. Stejně jako se objevil. Skryt v davu. Osamocený bojovník za svobodu. Asasín.

Zatímco dav byl ochromen šokem, že narozeniny slaví až více jak za měsíc, osamoceně se skrz něj prodíral k východu. Za dveřmi narazil na Hermionu.
“Snažím se dostat už hodinu dovnitř, ale ta mrch-“
Honem ji přerušil.
“Pojďte, musíme zmizet.”
Skončili v bezpečí jejího kabinetu.
“Čaj?”
“Milerád.”
Upíjeli ze šálků a on si vychutnával ticho její přítomnosti.
“Co se dělo?” zeptala se po chvíli.
“O tom... snad raději někdy jindy.” Nechtěl si tak otřesný zážitek připomínat znovu, když měl v paměti ještě mnoho živých detailů. Příliš mnoho živých detailů.
“Nechtěl byste přes noc zůstat tady?”
Chtěl. A nakonec moc rád.

Oddělení popálenin. Hluboká noc. Za oknem vřeští cikády. Vito si prohlíží světelné tapiserie na protější stěně. Utlumovák pomalu najíždí. Vnadná sestra s láskyplným úsměvem mu zrovna vyměnila kapačku. V ruce to škube, rána pálí a svědí zároveň.
Vitova mysl se toulá. Vždycky sám uprostřed davu. Jako by ostatní uměli zaostřit na něco konkrétního a vydat se za tím. Ale on jen vyčkával, pozoroval, neschopen se rozhodnout pro správnou cestu. Nyní už ale nemusím stát opodál, blesklo mu hlavou. Moje drahá Giulietta! Už jsem ve hře, ne jenom divák. Je to hra tak krásná, až to zabolí a víčka ztěžknou slzami.

Cestou domů z práce mě přepadla chuť na slané brambůrky, které mám moc rád. Doktor mi je ale zakázal: mám prý špatná játra. Měl bych ho poslechnout.

Najednou jakoby se proti mně spikly všechny myšlenky.

"Kup si je. Bude ti po nich líp."
"Ale -" začal jsem se bránit.
"Sedneš si s nimi k filmu, to bude bájo."
"Jenže -"
"Dneska to bude naposledy."
"Já -"
"Není žádný fakt vážný důvod si je nedat. Měl jsi těžký den, zasloužíš si je."
"To sice -"
"Pěkně si s nimi odpočineš."
"No -"
"Proč by sis nedal?"
"..."

Chroup, chroup, chroup.

Tak třeba zejtra.

Jsem holt starej závislák.

To bylo špatné. Úplně ztracený čas. A čím víc to zkouším, tím víc času ztrácím. Každým dnem jsem neschopnější a vysílenější.

Měl bych zkusit něco nového, ne jen opakovat pořád dokola ten stejný vzorec. Možná bych to mohl zkusit příště.

Ale houby, koho se snažím přesvědčit? Vždyť dobře vím, že příště to udělám zase úplně stejně. A stejně je to jedno. Každý druhý je nakonec lepší než já.

A co když přijde nemoc a já nebudu moci pracovat? Peníze dojdou za pár měsíců a další už nemám jak vydělat. Co si pomyslí... kdo vlastně? Vždyť ve skutečnosti už nikoho nezajímám.

Pohřby a déšť patří k sobě. Na ten její ale svítilo slunce. Nebe bylo bez mráčku. Bezchybné počasí. Jak příznačné. Molly byla jako světlo v životech všech kolem. Někdy možná příliš silné, ale vždy vítané.
Artur Weasley šel s dětmi v čele pohřebního průvodu a v duši se brodil tmou.
„Upřímnou soustrast.“
Nevnímal nikoho kolem sebe, děti, tetičky, bratrance, přátele, známé, těch několik bývalých kolegů, kteří se odvážili přijít.
„Upřímnou soustrast.“
Viděl jejich tváře, cítil jejich objetí a slyšel slova, která neměla žádný význam.
„Upřímnou soustrast. Kdybyste cokoli potřebovali...“
Prožil den jako v mlze.
„Upřímnou soustrast.“
A další a další.

Pracujeme v týmu. Pro romantiku tu není místo. Ode dne, kdy nás koupil. Moderní otroctví.
Svou drahou jsem viděl naposled v ten první den, kdy jsme začali sloužit. Naše pouta byla zpřetrhána, přesto nejsme svobodní. Myslím, že už ji nikdy nenajdu. Věčný koloběh práce odírá duše, někdy si nebývám jist svým vlastní já. Nic na něm nezávisí, není podstatné.
Jsme k nerozeznání. Individualita by byla na obtíž. Stejnost je naším účelem, zjednodušuje život. Je tím, co vůbec odůvodňuje naši existenci a dává nám hodnotu.
Společně jsme silnější. Do roztrhání. Do posledního náhodného páru.
Čtyřiadvacet černých fuseklí.
Přesto se cítím sám.