DMD č. 20. pro 20. 4. 2019. Téma: Osamocen v davu

Šel rázným krokem. Měl chuť se rozeběhnout, ale bylo by to nápadné.
Klid! přikazoval si. Neúspěšně. Pryč! Zmizet ve skupince. Ztratit se v anonymitě davu! Jako na zavolanou spatřil skrz jednu z postranních uliček hordu lidí. Kráčela Francouzskou směrem k Míráku. Demonstrace? Jo, říkali, že bude něco zavřenýho... Prudce zatočil a ještě přidal do kroku. Proč jde ta osoba furt za mnou? Začínáš být paranoidní, uklidni se! Konečně. Připojil se k zástupu. Ztěžka vydechl. Nepolevuj! Měl by se přidat ke skandování, musí zapadnout! Až teď se do něj zaposlouchal. A připadal si náhle tak sám.

Dávat si pozor na jazyk, bavit se s ostatními o všedních záležitostech, nemyslet na to, že nikdo z nich netuší, s kým doopravdy mluví...
Věčně jen předstírat, pamatovat si pečlivě vykonstruovanou historii svého náhradního já, nezapomenout na Mnoholičný lektvar...
Nikdy, za žádných okolností nezapomenout na Mnoholičný lektvar!

Draca to zmáhalo. Den po dni víc a víc nesnášel všechny ty lži.
Den po dni si připadal osamělejší, i když měl kolem sebe spoustu lidí.

Draco ale tušil, že už se blíží konec. Protože už věděl, kdo je stejně opuštěný a kdo přišel o všechno.
Draco už totiž věděl, kdo je vrah.

Jesť, piť, plodiť potomstvo, spať.

Obklopená poslušným, rýchlo hynúcim a hlúpym potomstvom, niet sa s kým poriadne porozprávať. Myslia len na robotu. Preto zajtra znesiem špeciálne vajíčko.

***

Vajíčko sa liahne! Už sa teším na ušľachtilú konverzáciu u večerného cukru.

***

Moja nová spoločníčka utešene narastá. Kŕmia ju tými najlepšími potravinami. Už vie aj trocha rozprávať.

***

Som mierne nesvoja z toho, čo tá nová vraví. Že je kráľovná? Nezmysel! Kráľovná je len jedna! Rozčuľuje ma do nepríčetnosti!

***

Dnes sa odsťahovala z mojej komnaty. Robotníci jej vykopali novú. To je dobre, ešte chvíľu a odtrhla by som jej hryzadlami hlavu!

***

Som tak sama...

Jeden. Dva. Tři. Deset. Sto. Tisíc.

Ani jeden pohled. Ani jeden dotek.
Ani jedno objetí. Ani jedno pohlazení.

Stojím uprostřed námestí, velkého jako díra v mém srdci.
Osamocen v davu. Počítám lidi. Vnímám lidi.
Cítí to samé, co já. Jsou osamocení v davu.
Jenom to ignorují. Kéž bych to uměl také.

Kdybych těd zmizel, všimnul by si to někdo?
Kdybych těd zmizel, pamatoval by si mě někdo?

Osamocen v davu. Lidi plují. Já stojím. Mám strach...

Křičím o pomoc. Nikdo neslyší. Možná proto, že křičím jenom v duchu.
Volám, vysílám signály. Doufám. Nikdo nepřichází...

Jdu domů. Tohle stejně nemá cenu.

Vážení hosté,

vítám vás na dnešní ochotnávce nejnovějšího ročníku našeho speciálního vína Temný farizej.
Dovoluji si přepokládat, že většina z vás alespoň tuší, jak a z čeho se toto víno vyrábí: z duší fanatických heretiků. Pravděpodobně ale nevíte, proč mu právě toto dodává obzvláštní jiskru. Je to prosté.
Hereze je, když se uždíbne kousíček pravdy a prohlásí za pravdu celou a úplnou. Fanatičtí heretici se vyznačují neuvěřitelnou nesnášenlivostí ke všemu, co není jejich kousíček pravdy.
Dokážete si představit ten neskutečný odpor, když takové duše slisujete dohromady? Převyšuje jej snad jen vzájemná přitažlivost – fanatik totiž nemůže existovat bez objektu své nenávisti.

Stojím nad nimi a oni to vědí.
Podřizují se mi. Je to pro ně bezpečnější. A bezpečí je láká.
Přicházejí. Sami nebo ve skupinách. Pokorně stanou u mých nohou.
Čekají. Jeden vedle druhého v pevně semknutém šiku.
Hledím vpřed a jejich masa temně hučí za mými zády. Padají slova zlostná. Padají slova odevzdaná. Ale sami se neodváží vyrazit.
Zmizím. Na chvíli. Na docela malou chvíli. Nedokážu to ovlivnit. Když se vrátím, jsem sám. Všichni, kdo za mnou stáli, jsou náhle na druhé straně ulice. Ale já zůstávám, věčně zaklet ve své nehybnosti.
My, červení panáčci na semaforu, máme těžký život.

Přivedla ji tam náhoda. V duchu si říkala, jak je hloupá, mohla tušit, že přes Václavské náměstí dnes nejspíš neprojde. Jenže zpátky skrz lidské moře cesta nevedla.
„Takys přišla podpořit naši věc?“ otočil se k ní bodře jakýsi čtyřicátník v šedém kabátě. „Z jakýho jsi závodu?“
„Pracuji na poště,“ sykla skrz zuby a měla chuť mu šlápnout na nohu.
„Slyšíš, Lojzíku,“ drcnul šedokabátník do souseda. „Dokonce i ouřednictvo z pošty de s náma. To bude dobrý!“
Měla chuť křičet, že dobré nebude vůbec nic.
„Právě jsem se vrátil z Hradu,“ ozvalo se v tu chvíli dole na náměstí.
Dav zajásal.

Když se řekne sám, představíme si většinou jen částečnou samotu - možná bez kamarádů, možná bez partnera, možná bez příbuzných. Jenže… co když jste úplně sami?

Fatu takovou samotu zná, vždyť jediný, kdo jí na světě zbyl, je stárnoucí matka Nájin. Nikdy neměla kamarády, ale ani nepotkávala cizince.
Kdysi jí vyprávěli úžasné příběhy - o lásce, o partnerství, o Sudánovi. Jenže pak najednou přestali.
V davu chovatelů se cítí osamoceně, ale ještě pořád má své sny. Věří, že jednou ho potká.

Nikdo jí neřekl, že Sudán, poslední žijící samec severního bílého nosorožce, byl po prudkém zhoršení zdravotního stavu utracen 19. března 2018.

Klec tři krát tři metry. Jak dlouho v ní byl? Pět let, nebo šest? Už dávno přestal počítat.
Davy okolo proudily bez ustání, jen v noci měl na osm hodin klid - brány se zavřely a on byl sám.
Samotu nenáviděl snad ještě víc než hromady návštěvníků. Připomínala mu, že není sám jen v tomhle městě - je sám na celém světě. Byly to dva roky od chvíle, kdy definitivně osaměl.
V noci míval sny - o válce, o boji, o nápadu, který se vymkl z rukou.
Ráno byli návštěvníci zpět.
Kusy plechů a elektrických obvodů si prohlíželi posledního žijícího Homo sapiens sapiens.

"Mám ráda menší muže," říkává Simone přítelkyním, "jsou mnohem úhlednější."
TIuX5, na Zemi známý jako Carl, se úhledně usmívá. Ve skutečnosti je velký přesně jako Simonin jehlový podpatek (12 centimetrů). Občas má chuť jí říct, že jeho lehce podprůměrně vysoké (ačkoliv dostatečně výkonné) tělo je celé umělé.
Ale mlčí. Mlčí často.
"Co jsi za člověka," vyčítá Simone.
"Nejsem člověk," neřekne TIuX5. "Jsem mimozemšťan na tajné misi".
Nechce Simone ztratit. Poskytla mu útočiště. Ulice, plné obrů (a psů s ohromnými mordami plnými zubů) ho děsí. Navzdory krytí se cítí malý a zranitelný.
Občas hledí TIuX5 ke hvězdám, plný stesku a touhy.