DMD č. 20. pro 20. 4. 2019. Téma: Osamocen v davu

Paní Galadriel byla k obyvatelům "svého" kousku Středozemě laskavá a pozorná. Vždycky si však držela odstup, jako panovnice a jedna z nejstarších a nejváženějších vůbec. Jediný, kdo snad směl nahlédnout do její mysli, byl její manžel.
Teď to ale bylo jiné. Chodila jako ve snách. Na pozdravy nereagovala. Na otázky odpovídala nepřítomným pohledem. Dokonce i pan Celeborn kolem ní našlapoval po špičkách, nebo se držel dál.
Někteří se začali bát, že snad uvažuje o návratu za moře.

"To je jen šestinedělí, to přejde," ujišťoval trochu melancholicky vládce Lothlorienu o celý věk později vyděšeného zetě, když se stejně začala chovat Celebrían.

Cestování s doprovodem, který kromě dvou žen v modrém tvořili ještě tři rytíři sloužící citadinskému Kamennému domu, mělo své nezanedbatelné výhody. Až do Hrabyšiny se Rotolf vlastně nemusel starat skoro o nic. Yllanit jela spolu s ženami v uzavřených nosítkách, naprosto nenápadná, výborně schovaná jak uvnitř dopravního prostředku, tak mezi modří svých dvou spolucestujících. Během cesty s ní Rotolf vlastně skoro nepromluvil.
Mezi muže tvořící spolu jejich ozbrojený doprovod se navenek sice snažil zapadnout (ctil knížecí přání, že nesmí být viděn a hlavně poznán), společná témata k hovoru s nimi však nenalezl. Ostatně, ani se o to nějak zvlášť nesnažil.

Další den, další zápas.
Jiří už je přestal počítat. A hlavně se po nich přestal cítit vinný. Nebyla to jeho chyba, že se stal vraždící stvůrou.

Přesto když vstoupil do arény a za zády uslyšel zapadnutí mříží, zaváhal.
Vlčí pohled měl upřený na malé štěně krčící se v koutě a ostražitě se rozhlížející, zda nenajde místo, kde by bylo v bezpečí.

Ne! Tohle nedopustím! pomyslel si.

S vědomím, že tento zápas je zřejmě jeho posledním, se rozhodl. Klidně obětuje svůj život, ale to vystrašené štěně bude chránit do posledního dechu.

Gong oznámil začátek zápasu.
Jiří se rozběhl bránit nevinné mládě.

Eskadrona lehké jízdy popohnala koně k trysku. S burácením plechů, křikem mrzačených vojáků a ržáním vyděšených koní se zabořili hluboko do bloku nilfgaardké pěchoty. Jezdci se jako hrot šípu zakousli hlouběji a hlouběji do nepřátelské pozice. A začali umírat.
Coën záhy zjistil, že je sám. Nikdo další se takhle daleko nedostal a hlavní voj eskadrony se odpoutal od protivníka a obchvatem mířil k dalšímu útoku.
Ze všech stran na něj doráželi černí, on se však nedal a dál odrážel úder za úderem. Zrovna když uslyšel burácení nového útoku, hrudí mu prošla palčivá bolest, když mu pěšák s korsekou probodnul srdce.

Cesta jediného mravenčího krasobruslaře k úspěchu nebyla jednoduchá. Mezi samými sprintery a vzpěrači působil jako zjevení.
Problémem byla i výroba kostýmů v jeho velikosti – šlo doslova o mravenčí práci. Naštěstí našel pomoc u kamaráda, který právě rozjížděl podnikání s heslem „Práce všeho druhu“.

Zpočátku krasobruslař mezi mravenci mnoho podporovatelů neměl, svým talentem jim však brzy učaroval. Jeho první vážnější zranění s ním prožívala celá kolonie.
Přestože získal mnoho medailí, na svého prvního lékaře nedal dopustit. Jen on totiž věděl, že nejlepším lékem je prášek cukru a pofoukání na bolístku.
Škoda, že na zranění způsobená mravkolvem byla i tahle medicína krátká.

„Je nás tolik na jednom místě. Říká se, že každý je jiný. Že je díky těm drobným odlišnostem život zajímavější. Že se alespoň nezblázníme a navíc má každý šanci narazit na někoho, s kým si bude rozumět… a to i když ho všichni ostatní vnímají jako tvora z jiné planety.
Něco na tom bude. A občas se tak skutečně dívají. Ale pořád jsme spolu – oni
a já. Už pro mě nejsou všichni stejní, ačkoliv na první pohled jsou jeden jako druhý. Ale lidé nás stejně hodili do jednoho pytle. Nebo pytlíku?
Šmankote! Něco se děje…!“
pomyslelo si kolínko mezi penne.

Od správce odcházela se slibem, že pro některé z jejích bývalých sousedů najde práci. I když určitě ne prestižní.
Znovu si zopakovala, že každá práce musí být lepší, než žebrota a zločin.
"Pozdrav Pámbu," ozvala se automaticky, když ji míjela vysoká, rozložitá postava jednoho z místních.
"...dejžto?" zaznělo poněkud nejistě v odpověď.
Zastavila se a pořádně se podívala, kdo proti ní stojí.
Popravčí Hermann trhl koutky úst, skoro jako by se chtěl usmát, ale nepamatoval si, jak na to.
Odpověděla mu podstatně jistějším úsměvem.
"Kampak míříte, sousede?"
"Do hospody na rynek, dneska potřebuju korbel."
"A co trochu společnosti?" překvapila ho.

Už na soutěži hasičů tušíte, že něco není, tak úplně v pořádku. Při utíkání s proudnicí k terči přemýšlíte nad tím, jak vypočítat dynamiku kapalin v nyní už historickém odstředivém čerpadle PS12.

O to víc vás překvapí, že voda, kvůli chybějící proměnné ve formě neschopného strojníka, vůbec nepřitekla. S hrůzou ze sociálního kontaktu se nějak odhodláte jít zapít to zasloužené poslední místo.

Koukáte na ten půllitr piva jako zjevení a udivují vás bublinky unikajícího oxidu uhličitého. Přemýšlíte nad tím, jakou rovnicí by se dal popsat nepravidelný rádius právě upečené klobásky. Cítíte se sám mezi lidmi, kteří váš stav nedokážou pochopit.

Bystrozor Nott si pohvizduje. Je na rutinní misi v mudlovském Londýně. Spíš taková procházka za odměnu. Naslouchá davu, sleduje obrazovky přetékající bezvýznamnými zprávami, brodí se spodními proudy mudlovského vědomí, vyhodnocuje podivnosti a… baví se.
Protože na tom, být obklopen mudly, je něco fascinujícího. Ten omamný pocit, když široko daleko jsou jen nižší bytosti a vy jste mezi nimi jediný, kdo má moc. Jediné mávnutí hůlky by stačilo, aby se všichni ti spěchající mravenci zastavili a s blaženým úsměvem se nechali zašlápnout.
Někdy je až k zešílení těžké to neudělat.

(Na ministerstvo se vrátí bez peněženky. Pocit moci praskne jako bublina.)

Maminka tu se mnou byla celou dobu, ale Matějská je zrádná. Na chvíli jsem se zdržel u velkého modrého domu ve tvaru slona a najednou tu nebyla.

A nebyl tu ani táta, který mi vždy říkal, že se mám vrátit na místo, kde jsme se viděli naposledy.

A to nejspíš byl vchod, aspoň tam si je pamatuju úplně přesně.

Pán mi na parkovišti před vchodem dal bonbon, a zavolal něco jako ostrahu. Já jsemm už nebrečel a nebál se. Nakonec mne přivedli k Chýši čarodějnice, kde mi vyčinili, že jsem si nějaký bonbon vzal.

Doma mi dali nakonec bonbony tři.