DMD č. 20. pro 20. 4. 2019. Téma: Osamocen v davu

Vždycky věděl, čeho chce dosáhnout. A co pro to bude muset obětovat. Neměl přátele, rodina se o něj nezajímala a on se nezajímal o ni. Kráčel sám, ať už byl mezi lidmi, nebo ne. Neměl stejné zájmy, jako jeho vrstevníci. Uchvacovaly ho hloubky magie, neznámé nebo zapomenuté obory kouzel, mýty a báje. Ale na každém mýtu, na každé báji je něco pravdivého. Hledal dlouho. Našel snad každý zdroj, který existoval. Roky se připravoval na ztrátu duše. Zaklel ji do jediného cenného kousku, který si ponechal. Neměl domov, hmotné statky, jen tuhle jednu věc, v níž dlela jeho duše. Kráčel sám.

Sedí na bobku a plácá bábovičku.
"Proč si nehraješ s ostatními?"
"Nechci. Oni se na mě divně koukají."
...
Postává bokem ostatních. Nejraději by někam utekla, ale musí tu být.
"Pojď sem a zapoj se."
"Ale já radši sama."
"Všichni musí, tak ty taky."
...
"Proč jste to udělala? Přece je na světě něco, co vás drží. Něco co máte ráda."
"Já vím." potichoučku špitne. "Jen oni všichni říkali, že musím, musím. A já už nemohla. Chtěla jsem mít klid."
...
Je to dlouhá cesta za nalezením rovnováhy a stále hrozí, že se probudí.
Ten našeptávač, že máš jít, že jsi absolutní nic.

Večer před Štědrým dnem. Davy lidí míří na poslední nákupy nebo za svými blízkými. Veterinář místo toho jede na osamocenou farmu na kopečku. Kráva má poporodní komplikace. Nejspíš bude potřeba ještě jedna návštěva i zítra v podvečer. V čase, kdy ostatní rodiny zasednou ke slavnostní večeři.
Ano, Vánoce stráví v práci. Ochotně pomůže němé tváři, která by bez jeho injekcí a infuzí nepřežila noc.
Tohle asi není to, co ho před lety přesvědčilo, aby šel studovat těžkou veterinární fakultu.
Když odjíždí, velmi vděčná farmářka mu dá do ruky alespoň kus teplé vánočky. Pro farmáře je šikovný, ochotný veterinář opravdový poklad!

Žádné kroky neslyšet, žádná lidská silueta se nevynoří ze tmy.
Jen tiché bleskurychlé zašustění.
Síť se neúčinně zavlní a zmizí.
Past sklapla naprázdno. Něco nevyšlo.
Lišák vrhne kouzlo nazdařbůh a mine.
Výstražné zasyčení rozčísne noc jak ledová ocel.
Než Evžen stačí jedenkrát mrknout, ocitne se v obklíčení.
Sykot a svistot, hrozivé lesklé smyčky. Rozeklané jazyky a jehlové zuby plné smrtícího jedu.
Evžen zpanikaří, brání se kouzly i ostrými zuby, avšak pružná těla snadno unikají.
Zatím se mu daří vyváznout bez zranění, ale jak dlouho ještě?
„Přestaňte,“ pokusí se vyjednávat. „Co jste zač?“
Rozumí mu? Nerozumí?
Plazí kruh se neúprosně svírá.

Člun přistál v kryté zátoce. Mlčeli. Dva muži zůstali na hlídce. Zbytek se vydal za bocmanem. Z moře si byli jisti, že jsou na správném místě. Záblesky tančily mezi stromy. Nyní je obklopovala temnota. Plížili se nocí vedení touhou po odplatě. Sekery a tesáky v pohotovosti.

Tábor se chystal ke spánku. Hovor utichal. Plameny skomíraly. Z lesa se ozývaly skřeky nočních ptáků. Pak zazněl nepřirozený ryk. Ospalost přerval zmatek. Vtrhli do tábora jako příboj. Smečka urvaná ze řetězu. Ludlow srazil muže, který se postavil na odpor. Zastavil se. Nedbal na vřavu. Soustředil se na svůj cíl. Najít kapitána. Rychle. Sám.

Quintillovi nebylo do řeči, ani do žádné činnosti. Epria se stále snažila celou situací pokud možno odmítnout a chtěla se vrátit domů. Unavovalo ho ji neustále vysvětlovat, že to udělat nemůže. Nejen, že jí to nepožehná on, ale nepustí ji ani stráže.
A ještě si Caesonius dovolí mu říkat, jak by s ní měl jednat! Zrovna Caes, který nezvládá ani své vlastní sourozence!
Kdyby mu alespoň ráčil vrátit prsten... Měl rok na to, aby ho nalezl. Jak se asi může Quin zasnoubit bez svého prstenu?
Stál sám v tomhle blázinci plném sebestředných lidí a připadalo mu, že je vše marné.

Máj, čas lásky, všude davy,
že to furt ty lidi baví.
Paní X a pan Y jsou součástí davu,
oba mají informací příliš plnou hlavu.
Spěchají, neb zrovna míří na společnou schůzku,
slečinka si kontroluje svoji těsnou blůzku.
Pan Y vzal si frak, však gentleman moc není,
etiketu neovládá, je hrrr do ženění.
Jak o závod rozběhli se, na honěnou hrají,
kolem spousta jiných mužů, co jí přednost dají.
On jediný jako buran přibouchne jí dveře
a za devět měsíců se dítko na svět béře.
"Někde, táto, sežeň vránu, kde, to je mi fuk."
U Klapzubů narodil se jedenáctý kluk.

Na všechno hleděl z větší výšky než ostatní.
Sedával výš, lehával výš a ve větší posteli.
Psával svým velikým brkem, velikými písmeny, ale na malé kousky pergamenu.
Jedl z malých talířů, malou lžící, ale mnohem víc, než všichni kolem.
Jen zvedl ruku, něco shodil, někoho uhodil.
Snažil se udělat opatrný krok, hned něco rozšlápl.
Připadal si jako v domečku přeplněném porcelánovými panenkami.
Často chodil do lesa. Tam bylo všechno přiměřené. Stromy byly obrovské, tráva nebyla křehká. Tam si našel kamarády, kterým nevadilo, že byl tak veliký. Kentaury a jednorožce. Tam objevil malé opuštěné vajíčko akromantule.
Prvňák v Bradavicích, Rubeus Hagrid.

„Promiňte. Omlouvám se. Promiňte. S dovolením. Promiňte.“ Posunula se sotva o dva metry a vykoledovala si při tom celou spoustu nevrlých pohledů, naznačujících, že by si měla přestat vymýšlet a jít s davem jako každý. Ale ona se nevzdá. „S dovolením. Ty si taky trhni. S dovolením.“ Konečně se prodrala do míst, kde se dalo pohybovat i bez beranidla.
„Hele, teta. Jaký byl stromeček?“
„Pichlavý,“ zavrčela.
„Ty jsi koukám taky nějaká pichlavá. Na mě se nemrač, tys trvala na tom, že musíš vidět stromeček na Staromáku. V neděli odpoledne. Tumáš, dej si teplou medovinu, ať se z té hrůzy vzpamatuješ.“

„Na Velký pátek,“ zapýří se Thea, „úžasně příznačné téma!“
„Já to nechápu,“ povzdechne Apolo, „v davu přece nejseš sám, ne?“
„Theo?!“ zná svou skromnou sestru Sikar, „Nejsi-li ty vinna?“
Rozlícené pohledy ji izolují.
„Vždyť je to takové poetické…“ pípne.
„Pravda ovšem je,“ prolamuje hradbu Filcin, „že to úžasně sedí na naši věčně opuštěnou Viktorku!“
Hladový hněv se obratem přesune na patriarchu.
„Já se z tebe zvencnu,“ ujme se role mluvčí ostatních Taura, „jak může být osamělá, když má čtyři sourozence… Raději mlč!“
„Amu! Amu!“ odloží Viktorka leporelo.
„Tak vám teda pěkně děkuju,“ zavrčí otec, „jdu jí číst lovce Ani Muka…“