DMD č. 20. pro 20. 4. 2019. Téma: Osamocen v davu

Čekala na něj nad rozpracovanými plány spalovacího motoru a haldami odborné literatury o příbuznostech – novinky se těžko proměňují v tisícistránkové publikace.
„Vítej, muži!“ zvolala, aniž pustila kružítko z ruky. Když se místo odpovědi svalil do křesla, podrobila jej zkoumavému pohledu. „Co se stalo? Neříkej, že nic.“
Vzdychl a promnul si zarudlé oči. „Někdy mám pocit, že jsem ve světě úplně sám. Teď když je Navrátil pryč...“
Posadila se vedle něho na pohovku. „Ještě jsem tu já. A Wilhelm. Karoline. Máš kolem sebe víc zrůdností proti přírodě, než by bylo zdrávo.“
Zasmál se. „Jsem rád, že jsem si vzal zrovna tebe.“

Čím to je, že čím více je kolem nás lidí, tím více se cítíme osamoceni?
Stoupněte si uprostřed davu a nechte se pohltit anonymitou. Všechen ten spěch kolem nás, tolik těl a přitom nemají spojení.
Lehké připomenutí, jak malí jsme v obrovském vesmíru, jenom jedna část skládačky reality. Jeden z mnoha, jeden z miliónů.

Ale nezapomeňte se potom vrátit mezi lidi. Podejte vypadnutý kapesník, usmějte se na prodavačku, pomozte staré paní přes přechod, zanadávejte si na zastávce na zpoždění autobusu. Možná jsme jen drobnou částečkou písku v nekonečných hodinách, ale i jediné zrnko může začít kaskádu... a změnit celý svět.

Řidič tramvaje je denně obklopen masou lidí.
V ranních špičkách se ke dveřím kabiny lepí chumel mladistvých, na cestě do vzdělávacích ústavů, a hromada kancelářských krys, mířících za modrým světlem svých pracovních počítačů.
Odpoledne se rám dveří prohýbá pod tlakem anonymního davu, který potřebuje stihnout poštu, Billu, školku, vinárnu, Ulici.
Večer dveře řádně namasíruje záplava křepčících turistů s kelímky piva a trdelníkem.
V noci se někteří tramvajáci modlí, aby sklo dveří vydrželo rány bagančetem, sundaným z nohy podroušeného ochránce národa.
Nakonec jsme všichni rádi, že ty dveře existují. A že se dají zamknout.
Třebaže si za nimi někdy připadáme osaměle.

Hospoda voněla svátečně a útulně. Teplem z krbu, cukrovím, bodrým smíchem, vlhkými kabáty, pivem a dýmkovým kořením.
"Ještě píšete ty paměti, pane místostarosto?" zeptal se kdosi.
Tázaný se ohlédl. "Píšu," odvětil tiše. Soused nejistě přikývl. Ptal se ze slušnosti, jako všichni.
Za oknem se sypaly měkkoučké vločky. Kolik takových zim už viděl - a přesto mu tahle přišla jiná. První zima potom.
Sevřel ho teskný chlad. Vyměnil by celé to dobrodružství za možnost vidět svůj domov tak jako dřív?
Jenže, o čem by pak psal.
Na stole přistál korbel, na židli jeho nejvěrnější přítel. "Tady máte, pane Frodo. To vás zahřeje."

Kráčel rychle po Příkopech, jeden z nespočtu lidí, kteří tamtudy proudili. Zachumlaný do tmavého kabátu s kapucí, v pošmourném podzimním odpoledni ničím nápadný. Na Stephansplatz nastoupil do metra.
Chvíli se rozhlížel, než zamířil k jednomu sedadlu u okna, naproti jakési dívce.
Jakmile se dveře zavřely, dívka podivně zneklidněla. Měla dojem, že muž na ni zírá, i když oči měl stále zastíněné kapucí. Něco si tichounce pobrukoval. Monotónní melodii, zprvu nenápadnou, ale jaksi zlověstnou. Připadalo ji, že melodie sílí, pozvolna proniká do její hlavy, útočí na ni...
Na příští stanici vyskočila. Ale ještě venku cítila jeho pohled a slyšela ten zvuk.

Kráčela jsem ulicí a brzy jsem byla na místě. Oprýskané dveře, zvonky popsané špatnými jmény, potemnělý průchod, světlo ještě nikdo neopravil. Vše tak důvěrně známé a bolestivé.
Skřípění dveří bylo nezapomenutelnou hudbou. A na věšáku jen jeden velký a dva malé kabáty - se mnou už se nepočítalo.

Mého muže jsem našla v kuchyni. Sedí u stolu a pije kafe.
Neodvažuji se ani promluvit, a tak se na něj jen dívám.

Dveře se otevřou a vběhnou dvojčata, chystají se do školy, překřikují se - tak známá scéna.

„Bětko, Petře," nevydržím a oslovím je.

Nereagují.
Neslyší mě. Nevidí mě.
Láme mi to srdce.

Po večeři v Hội An jsme dorazili zpátky na hostel, kde už všichni byli docela namol. Kámoška si stěžovala, že mě ještě neviděla opilého. Měl jsem pořád v kapse kupón na panáka zdarma, co jsem vyhrál před pár hodinama, tak proč ne. Ale pro jistotu začnu něčím míchaným.

Sotva jsem se vrátil z baru s drinkem, kámoška zdrhá na pár minut umotat s někým jointa. Prý je hned zpátky. Tak jsem další asi tři hodiny klikal hry na mobilu. Nikdo se se mnou nebavil a já jsem ani neměl chuť se cpát k nějaké namol vožralé skupince. Jdu radši spát.

Je to průšvih a zas jsem na to sám.
Ptal jsem se v celém lese. 12 hektarů, řekli byste, že na tom bude některý stejně. A vono né.
Začnu svůj výčet problémů tím, že stojím na kraji lesa, takže lysám od větru.
Pod kůru se mi dostalo pár kůrovců, no už jsem je zabil, ale furt to svědí.
Přímo pode mnou je jeden velikej šutr, takže musím tahat kořeny daleko.
To nemluvím o tom, že je na mně cedulka žluté turistické značky.

Přemýšlím o tom, že bych se ti na to vykašlal a odstěhoval se do Krkonoš. Nebo na pilu.

Hitler je u moci.

Právě se spouští loď Horst Wessel v Hamburku. Události přihlíží dav. Dělníci jsou natěsnáni jeden vedle druhého. Jejich napjaté ruce toporně trčí jako bodáky bajonetů směrem k nebi. Působí to děsivě. Všichni jako jeden muž hajlují. Většina z přesvědčení, někdo ze strachu z následků, že nezdraví Vůdce. Obava jako silný kladkostroj vytáhne vzhůru paže těch, kteří vnitřně nesouhlasí.

Jeden je osamocen v davu. Nesnaží se být nenápadný. Ruce má zkřížené na prsou. Jasné gesto, kterým říká NE! Hajlovat nebudu. Mám rozum a svědomí. Nesouhlasím. Nechci s tím mít nic společného.

Obyčejný člověk a taková vnitřní síla.

Maturity jsou úspěšně u konce a Lojza a jeho spolužáci se vydávají na jižní Moravu pro víno. Aby to mohli řádně oslavit.
V jihomoravském městečku je právě na návštěvě pan prezident. I s manželkou. Lojza dostává šílený nápad. Sází se s kamarády, že sáhne první dámě na kotník.
Sázka je uzavřena, Lojza se nenápadně prodírá davem občanů až k pódiu s prezidentským párem.
Je na místě. Osměluje se a koná dle sázky. První dáma se usměje. Patrně se cítí být polichocena zájmem mladíka.
Píše se rok 1947. Je to nadlouho poslední rok demokracie, kdy si maturant může něco takového dovolit.