DMD č. 20. pro 20. 4. 2019. Téma: Osamocen v davu

Už delší dobu byl Dooku nespokojený s fungováním Republiky a Řádu, ale tohle byla poslední kapka.
Jakýsi vtipálek na jeho pozvánku na každoroční oslavy výročí Republiky připsal, že letos půjde o maškarní ples. Když Dooku na večírek dorazil v kostýmu upíra, ani jeho kolegové z řádu neprojevili nejmenší náznak solidarity.
Jeho bývalý žák Qui-Gon se, jakmile ho spatřil, začal hurónsky řehtat, zatímco Yoda se po zbytek večera nekontrolovatelně chichotal. Když se pak na něj značně společensky unavený eriaduanský guvernér Tarkin vrhl s dřevěným kůlem, i známý suchar Mace Windu stěží zadržoval smích.
Po tomto večeru byl Dooku definitivně rozhodnutý - odejde.

Vrátit se do Ria pro mě znamenalo naprosté vytržení.
Deset měsíců strávených papírováním, poradami ve sborovně, dozorem na chodbách a snahou vštípit bradavickým studentům alespoň základní vědomosti způsobilo, že jsem tuhle dovolenou vnímal jako živou vodu a žíznivě hltal hned po přistání.
V záplavě křiklavých barev, pronikavých vůní a tisíců hlasů jsem zapadl stejně, jako slza zapadne v oceánu.
Nasával jsem atmosféru ovocného trhu, užíval si pocit dokonalé anonymity...
Vtom se ke mně zakutálel míč.
Zvedl jsem ho a hodil zpět drobnému chlapci.
„Díky, pane!“ zakřičel. „Máma vzkazuje, že vypadáte smutně, jak tu stojíte tak sám. Zve vás na drink!“

Měl všechny důkazy na své straně. Záznamy. Výsledky experimentů. Svědectví kolegů. Nekonečný zástup papírů se svým trochu neúhledným písmem, ovšem pečlivě odatované. Přesto se musel dívat, jak někdo jiný, ten nechutný zloděj, přebírá Nobelovu cenu za jeden z jeho stěžejních objevů. A co hůř, celá věděcká i laická veřejnost byla na straně toho lháře? Proč? Za ty úsměvy, které rozdával fotografům? Kvůli těm penězům, kterými mohl prosazovat svoje názory o tolik snáz? Jistě, co byl oproti němu zadlužený emigrant ze Smiljanu, kterého všichni považovali za blázna. Copak spravedlnost bude až tak slepá? Proč není alespoň jediný člověk na jeho straně?

Alko nebyl jediný, kdo se v závěru nepříliš vydařeného romantického večera dvou zabíječů potvor z různých dimenzí objevil na palubě knarru. Přemluvit Edvina, aby přestal trucovat ve vodě a vrátil se za kormidlo, přišli postupně všichni další členové posádky, dosud nevidění. Přišel trpaslík Bruno, berserker Magnar, pyrokinetik Jarkko, lachtanodlak Nanuq a samozřejmě i lady Thrúðr se všemi kočkami a obouručákem, jímž hodlala svého drahého vzít naplocho, opakovaně.
Vrátila se dokonce Sandra s Janou z Arku, která podstoupila výplach žaludku a navzdory stále měřitelné míře zmatenosti úplně zářila.
Geralt z Rivie si mezi nimi připadal poněkud opuštěně, ale dobře mu tak.

Celý život si připadáš sama, jiná, příliš vzdálená lidem, s nimiž se stýkáš. Sama mezi intelektuály obklopujícími tvého prvního manžela; sama v blázinci, když nedokážeš vysvětlit svou touhu po krásných věcech. Sama, když sedíš u umírajícího Kafky, sama na svou bolest, závislost i ztrátu, sama, když se hroutí tvůj svět. Sama bez druhého manžela, s holčičkou, kterou málem neporodíš. Sama, když odcházíš ze strany, které jsi věřila, sama, když mizí jeden po druhém kolegové z Přítomnosti. Sama, topící se mezi rozjásanými davy fanatiků všech stran.

Jen tady v Ravensbrücku, tady sama nejsi. Poprvé; protože tady jste na tom všechny stejně.

Víš, milý Forreste, bejt idiot, to není žádnej med. Ty to možná nevíš, a Bůh ví, že to snad na vlastní kůži ani nepoznáš, ale není to pěkný. Lidi se smějou, i když jim odmalička říkaj, že mají bejt hodný na postižený lidi. Tady kolem jsou na mě i na tebe všichni hodný. Asi to bude mít něco společnýho s tím, že jsem podle všeho nechutně bohatej. Ale víš, milý Forreste, bejt idiot znamená bejt vždycky sám. Já jsem měl štěstí a měl jsem svou mámu a pozdějc taky tvoji mámu, ale teď, když odjedeš do školy zůstanu vždycky sám.

Zóna byla na jihu. Takže směr byl jasný. Potřeboval se vydat na sever.
Brzy vklouznul do osvědčeného cestovního tempa. Míle ubíhaly celkem rychle.
Směrem k severu byly cesty v lepším stavu a netrvalo dlouho a začal míjet první známky osídlení – pole v údolích a farmy na kopcích.
Do vesnice dorazil druhý den večer. Byla pořádně velká. Venku napočítal alespoň padesát lidí.
Hlava se mu zatočila, až se musel opřít o plot. Tolik lidí. Taková... cizost.
Nechápal, co se to děje, jen cítil, jak se mu podlomily nohy.
Hlas.
„Jsi v pořádku?“
Pohled oranžových očí.
Úleva.
Není tu uprostřed cizoty sám.

Stojí na náměstí, plném lidí,
co vzájemně se nevidí,
nerozhlížejí se kolem sebe,
co kolem nich se děje.

Každý za svým cílem spěchá,
jejich tempo neutichá,
ašak jejich srdce chřadnou,
chůzi už nemají ladnou.

Vzdálili se od sebe,
od lidí, i ze sebe,
nevnímají svoji duši,
jen zdaleka ji někde tuší.

Ve společnosti mohou býti,
avšak nic pořádně cítit,
pouze strachy a stres,
život jejich je děs.

Lidi kolem nevnímají,
starostmi se užírají,
kdyby zvedli oči, rozhlédli se kolem,
krása světa by přivedla je do kolen.

Krása a stesk nad tím,
kolik toho zanedbali,
ostatních snad,
by si víc všímali.

Ryko Niman opustil život u dvora před deseti lety. Od té doby se do Tristu vracel jednou za rok a díky tomu mohl sledovat, jak se lidé u dvora mění.
Největší změnu prodělal král Simeon. Z dvanáctiletého chlapce se stal muž. Letos si Ryko změnu uvědomoval víc, protože vedle Simeona královna držela v náručí miminko.
Stal se svým vlastním pánem, uvědomil si Ryko. Postavil se všem, kteří ho chtěli ovládat, a zvítězil. Nadělal si spoustu nepřátel, ale vyhrál. Sám, ale nepokořený.
Když při každoročním holdu poklekal před trůnem, gesto tentokrát pramenilo z upřímné úcty k tomu, kdo na trůnu seděl.

Jsa každý člověk v davu sám, jsou tací ještě samotnější.

Chlapec na ulici, přeskakuje všechny hranaté kanály, sudé dlažební kostky.

Holčička v pískovišti, mimoděk si vytrhávajíc jeden princeznovský vlásek za druhým.

Mladý muž, který na meeting dorazí propocen, vyšel právě osmnáct pater pěšky.

Mladá žena, které cuká oko a ret, když vykládá zboží na pás. Pláče.

Babička, která vás zdraví jako vnučku.

Dědeček, který vyžene vás jako cizince.

Jsa každý člověk v davu sám, však lidé houfují se jako stádo; jsou tací, kteří jsou vyhnáni.

Nemocné, poděšené, rozklepané, neviditelné, zoufale vadné kusy.

Jsou jiní.

Jsou strach.

Sami, ve své hlavě.