DMD č. 20. pro 20. 4. 2019. Téma: Osamocen v davu

Občas stačí pár minut. Pár minut nepozornosti, ohlédnutí stranou a…

Byl sám. Sám v moři lidí, kterým na něm nezáleželo, kteří ho ani neviděli. Snažil se křičet o pomoc, ale nakonec se vyčerpaně svezl k zemi. Byl to konec.
Nemohl se vrátit domů. Nemohl se vrátit sám, neměl jak vysvětlit, že ho ztratil…

“Usnavi!”
Zamrkal, aby se zbavil slz. Sonny stál před ním a mračil se.
“Kdes byl? Čekal jsem na tebe u kasy...”
Nenechal ho ani domluvit a sevřel ho v náručí.
“Nech toho, ‘navi, smrkáš mi do ramene!”
Ani se nehnul. Přece si nenechá zmizet svou jedinou rodinu.

Kráčím kostelní lodí k oltáři, na sobě bílé šaty. Kolem stojí svatební hosté a sledují mě radostnými pohledy. U oltáře na mě čeká on, můj ženich. Jak jsem se na tento den těšila!
Najednou je kolem jakýsi rozruch. Přibíhá několik mužů v černém a začíná střelba. Jako ve zpomaleném filmu vidím, jak hosté zmateně pobíhají a můj ženich se kácí k zemi.
Stojím ztuhle u oltáře, kolem plno naříkajících lidí, ale jako kdyby tam nikdo nebyl. Jako kdyby v celém kostele byl jen on, ležící mrtvý v kaluži krve, a já, zírající na něj, v bílých šatech s rudými skvrnami.

Je to jako dlouho čekat. Dlouho. Je ti deset, dvacet, třicet, furt nic. Přijde Ti, že nejsi celej. Bez ohledu na to, kolik lidí okolo sebe máš, jak moc chodíš nebo nechodíš do kostela, do hospody, na koncerty. Je úplně fuk, kolik si toho přečet a jestli to byly dobrý knihy nebo ne. Je jedno, jak byly složitý, jestli to byl Patočka, anebo Slabikář. Je jedno, co si napsal, jak moc se snažíš. Furt to není celý. Prostě máš pocit, někde uvnitř, že si sám. Někdy ho necejtíš.

Do doby, než to udělá cink. Ve chvíli, kdy to vůbec nečekáš.

Stál uprostřed sálu. Oslava konce války.
Dav kolem oslavuje Harryho Pottera. Hnus. K zblití. Jsem snad jediný, kdo vidí, co je zač? Zbabělec, vrah, zrádce… Jsem sám, kdo vidí pravdu? Nenávidím ho, nenávidím. Měl chcípnout, když měl příležitost, a neobtěžovat svět svou přítomností. Válečný hrdina, držitel Merlinova řádu první třídy, zachránce kouzelnického světa… Skutečně k zblití.
Sakra, všimla si mě moderátorka. Nestihnu zmizet.
„Tady jste,“ vyhrkla nadšeně a chytla jej pod paží.
Vyvlekla jej na podium, posadila ho do křesla a sama usedla na moderátorskou židli.
„Vážené publikum,“ začala. „Prosím o potlesk pro Harryho Pottera, válečného hrdinu, držitele…“
K zblití.

Ekaterina strávila pätnásť rokov vo väzení.
Samozrejme, že tam nebola sama. Bolo tam ďalších sedemstotridsať väzňov a nikdy ju nenechali celkom osamote, jedine vtedy, keď spala. A ona vedela občas spať naozaj dlho.
Nikdy si nebola celkom istá, prečo je to tak, ale zdalo sa jej, že si ju ostatní väzni celkom obľúbili. Vo voľných chvíľach ju chodili navštevovať, prihovárali sa jej a dokonca jej nosili jablká a sušienky z vlastných prídelov. Nikto sa nikdy nezmienil o tom, že jedine ona má v cele vlastný bazén.
Ale keď ste raz medveď, ľudia vám spoločnosť iných medveďov nikdy tak celkom nenahradia.

Hopewell zavřel oči.
Paluba pod nohama se kolébala v přívětivém rytmu vln a vzduch voněl solí, čerstvým větrem a mnohoslibnými slovy, nikdy nevyřčenými. Před přídí lodi vyskakovaly do vzduchu létající ryby a vzadu se vzdalovaly prokleté břehy, mlčenlivé ve svém krvavém vítězství.
Cesta k domovu byla dlouhá, ale tohle byl první krok. Za ním přijdou další. Vždycky tomu tak bylo.
Kapitán otevřel oči. Neusmíval se.
"Pane?"
Nad palmami se rozlehlo volání, teskné zatroubení, které se neslo daleko přes vodu.
"Pane?"
Kapitán mlčel. Námořníci mu věnovali několik soucitných pohledů, on je ale nevnímal.
Poprvé za mnoho dnů byl svobodný.
A sám.

Kráčel uprostřed davu svých zfanatizovaných přívrženců. Převyšoval je o hlavu. Tedy vzato přísně fyzikálně. Byl si vědom toho, že na jiných úrovních nedosahují ani výše prachu u jeho nohou. Blahosklonně se usmíval svým zčásti záhadným úsměvem a nechával dav, aby ho následoval a skandoval jeho jméno.
Jak byli malí a ubozí ti nicotní červíčci! Mohl je zabít jediným pohledem, jediným vydechnutím, jediným výkřikem…
Odrbaní, hladoví, omezení… nejubožejší z ubohých v bláhové naději, že jim přinese lepší život. Byli mu lhostejní. Proč by jim měl zlepšovat jejich nicotné životy?
Ale zatím je nechá žít v bláhové naději.
Mohli by být užiteční.

Stojí vyrovnaně jako sochy, když jim na hruď připínají další vyznamenání. Jsou speciálové, elita obrany Metra, a právě potlačili novou ideovou diverzi. Dav kleriků freneticky tleská, Vrchní mluví o zásluhách. Hovno, pomyslí si, stříleli jsme do lidí, kteří se neměli čím bránit, zabíjeli jsme sny a touhy, žádné nebezpečné zločince.
Později se na ubikacích bouřlivě slaví, chemkohol teče proudem.
Chvíli se dívá na svoje vojáky, pak si pečlivě odepne řády, svlékne uniformu, předpisově složí skříň a zapíše svůj odchod do knihy dozorčího.
A potom běží, běží tunely, pláče, křičí a taky zvrací.
Velitel 351 se stává Carterem.
Odteď a napořád.

Cesta se vine mezi lukami, na kterých se pasou krávy. Nad hlavami poutníků trylkuje skřivan svoji radostnou píseň. Vznáší se vysoko, tak vysoko, že na něj jejich zraky nedosáhnou. Podobná píseň snad provázela i rožmitálského kantora, když zamyšlen kráčíval z města do lesů za Voltuší. Snad ten dávno mrtvý zpěváček přinášel Rybovi radost, když ho tížily vleklé spory s rodiči i s vrchností, když se cítil, že je sám proti davu nepřátel.
To se však mladí poutníci již nikdy nedozví.

Čtrnáctá denní hodina připadá ředitelce nekonečná. Stojí v nitru nejpodivnějšího místa ve škole a její podřízený vyskočil z okna přímo před jejíma očima. Strážný duch Siegfried jí navíc zabránil se z toho okna podívat.
Josefa se pod dohledem přísného ducha cítí nesvá. Siegfried to vycítí, proto začne vyprávět.
„Na našem panství byl jeden stařičký dědeček. Byl tak starý, že byl starý už, když se narodil můj děd. Staříček měl kozu Rózu a dlouhou faječku. Sedával na návsi pod lipou a Róza se pásala u rybníka opodál.“
Josefa poslouchá. Na okamžik zapomíná, že je sama uprostřed přízraků stahujících se stále blíž.