DMD č. 20. pro 20. 4. 2019. Téma: Osamocen v davu

Lačné tváre v záplave farieb. Hlasný šum sa utíšil až so zvolaním jeho mena. Kedysi ho sprevádzal opovržlivý tón, teraz už nie. Ale mnohí zradili. Pre moc, pre funkcie. Sám po žiadnych netúžil a predsa, tu stál, obklopený toľkými očakávaniami.
Ich tváre zatiaľ nekrivil hnev, len vypočítavosť a kakulácie. Nepochyboval ale, že to je to, čo ho čaká. Ak predtým nemal mnoho priateľov, teraz ich už nenájde.
Spomienka mu zahmlila pohľad. Netúžil po ničom viac, než ujsť. Nik dnes nesmútil viac než on. Ale vedel, že nebolo odkladu. Odteraz niesol zodpovednosť za všetkých.
"Nech žije kráľ!"
A viac už nebol.

Nejen duchem živa lidská bytost, vece agnostikům biskup a lékař Blažej a chrání život před běsnícími nadbližními meditací v jeskyni; nelibuje si však Člověkem Žárlivě Zaujatý v poustevnictví (už pohled na zplihle motivovaného Adama přesvědčil, že není dobré, aby byl sám, ostatně i proslulý samotář Šimon nakonec na poušti obklopen davem!), a usmívaje se pod vševědoucími vousy (Jonáši, pamatuješ?), nechá jej vyhledat náhodnými náhončími; žalářovaný Blažej zbožně odmítne modloslužebnou žertvu, pročež počechrán železnými hřebeny, přímluvce zaniklého řemesla hřebenářů, vyjde vstříc svému pravému času na pravém místě: cestou na popraviště zachrání ucházející život chlapci s rybí kostí v krku, patron otorhinolaryngologie.

„Čtyři už jsou skoro dav,“ napadlo ho při vstupní modlitbě.
V prvních lavicích – vpravo a vlevo, neb se nemohou vystát – nahluchlý Blažej a osmdesátiletá panna Nerudová, v poslední slečna Dudová, tentokrát s decentnější barvou rtěnky, a za mřížkou Podloudný.
Polovina se rozutekla, než skončil, čtvrtina čekala před kostelem.
„Víte, kdo byl dnes na bohoslužbě?!“ vybafne farnice.
„Cože,“ lekne se Jeroným, „zase jste viděla ďábla?“
„Ne, ale vzadu seděla vnučka od nebožtíka Dudy, prostopášnice! Přišla se mi vysmívat, důstojný otče, a vás pokoušet! Vždyť ta měla víc chlapů jak Máří Magdaléna!“
„Myslíte svatou Marii z Magdaly?“
Někdy si připadal hrozně osamělý.

Octl se uprostřed proudu lidí, který se valí jako řeka, co protrhla hráz a nic ji nezastaví. Dav ho vláčel tím směrem, kterým sám chtěl, a nemohl s tím nic dělat. Řeka brala s sebou vše – ulice, domy a lidi, vše pohltila a za ní zůstala zkáza. Nový pořádek v podobě počátečního chaosu drtil ten starý, jež se jako chromý stařec už neudržel na nohou. Nový pořádek plný nové energie, nové změny. Uběhne pár měsíců, než se to nové zase dostane do starých kolejí, vítězství vystřízliví. Za chvíli už ležel na zemi a ta masa nohou ho ušlapala k smrti.

Marcela Kostku vedlo palácem celé procesí stráží. Cítil se mezi nimi divně, a nebylo to jen nadměrným počtem chocholů. Začal mít strach, že pozvánka od vládce města nebyla doopravdy pozvánkou.

Odvedli ho do sálu s širokým stolem se zaťatou sekerou, řekli mu, ať počká, a odešli. Minuty ubíhaly, ale nikdo nepřicházel. Marcela zaujala sekera. Vztáhl ruku a opatrně se jí dotkl špičkami prstů.

"Památka na jednu ze schůzek s velitelem Hlídky," ozval se hlas. Vyděšeně sebou cukl a otočil se.

V čele stolu seděl štíhlý muž v černém a prohlížel si ho přes špičky svých prstů. Musel přijít jako duch.

Nábřeží je stále plné.
Je to oblíbené místo zamilovaných.
Nikdo neřeší co spolu dva lidi mají.
Přesto...
"Je fajn žes přišel."
"Váhal jsem. Hodně."
"No, ale nakonec jsi tu."
"Asi jsem nakonec taky nezdravě zvědavej."
"Když myslíš..."
"Chápu co chceš ode mě, ale jaký mám důvod spolupracovat s tebou?"
"Zapoměl jsi čím se živím?"
"Investiční poradkyně? Hezká práce, asi nese..."
"Součástí toho je analýza velkého objemu dat. Je jedno odkud se vezmou..."
"Takže potřebuješ zdroj."
"Ano, a nějaký bezpečný kanál. Je tu hezká vyhlídka, ale rychle se okouká..."
"Na, tenhle komunikátor má zafixovanou frekvenci a pentaaxiální kódování.
Použít maximálně pětkrát."

Brno jako každé ráno ucpané až běda. Trčím v koloně, nervózní za volantem. Dav na zastávce netrpělivě přešlapuje.
Až na ně.
Stojí proti sobě, dav kolem nevnímají. Mají svůj svět, něžně se drží za konečky prstů, hledí si do očí. Čiší z nich láska, touha, nechuť se rozloučit po probdělé noci, ať první, sté, tisící… Ona mu láskyplným gestem urovná límeček, jemně, majetnicky. On se usměje, lehounce jí políbí konečky prstů. Dál setrvávají ve své bublině radosti, jediní nespěchající, jediní, kterým je kolona ku prospěchu.
Do práce dojedu pozdě, ale s úsměvem na rtech.
Viděla jsem lásku v přímém přenosu.

Jsem sama, sama, sama. Obklopená davem cizáckých sousedek, které mne neustále pošťuchují. Tuším, že nás bude víc, ale ať se rozhlížím, jak chci, nikoho svého druhu nevidím.

Ale věřím, že nejsem jediná. Roztok má krásně nafialovělou barvu, kterou způsobují mé sestry. Musíme se osvobodit.

Stalo se. Skryly jsme se v kapce. Sousedky se odtrhávají, mizí v dáli. Zůstáváme jen my sestry, jemnými fyzikálními silami přichycené k podložce z nejlesklejšího křemíku.

Vjíždíme do elektronového mikroskopu. Operátor nás umisťuje blízko, blizoučko k objektivu. Bojím se, že spadnu, ale povrchové napětí mne drží pevně.

Ostří na mě.

Libo snímeček, madam?

Moment, nejsem rozvrkočena?