DMD č. 20. pro 20. 4. 2019. Téma: Osamocen v davu

Občas musíš být neviditelnej, vysvětloval mu předchozího večera Sergej. Zaplať ještě jednu rundu a naučím tě to.
Pan Antonín se instinktivně přikrčil, neboť ta skupinka ve vestibulu doopravdy stála - podezřelá trojice, připomínající hladové trolly. Tudy neprojde. Jak že to ten praštěný ukrajinský alchymista říkal?
Třikrát plivnout přes levé rameno.
Levou ruku do pravé kapsy.
Vyslovit - nahlas - pyzděc konkrétný!
(Výborně, teď už na něj zírali všichni.)
"Revize jízdenek," zahučel troll. Pan Antonín ustrnul, ale revizor vlastně zíral skrze něj, přímo na turistu za ním... Stejně jako všichni ostatní. K neuvěření.
Do vichrných útrob Vltavské přímo vtančil. V davu a dokonale sám.

Bolest nad uchem. Jako kdysi před lety.
Je zpátky, kolem něj lékaři a přístroje, ale na umírání jste vždycky sami. Zdá se mu, že vidí Olenu.
Kdo je tahle žena, která s ním třese a volá jeho jméno?
„Musíme zmizet," proboří se skrz krvavé skvrny.
Tabitha.
„Oheň,“ vyrazí ze sebe Aleksandr.
Tabitha ho podepře a oba odklopýtají ke dveřím do suterénu. Aleksandr se opře o zeď. Tabitha kopne do zámku.
Vstříc vyletí horký vzduch.
Když Aleksandr zahlédne plameny, zastaví se. „Pomoz mi,“ řekne ohni. „Prosím. Otevři mi cestu.“
Plameny změní směr.
„Pojď,“ řekne Aleksandr Tabitě a oba vstoupí do plamenů.

Ano, je to tak
Jsem jiný
Jestli z toho mám splíny?
Přiznám se bez mučení
Lehké to fakt není
Občas jsem dost na dně
Lidi se umí chovat odtažitě a chladně
Vždycky proti proudu plavu
Jsem osamocen v davu
Jsem černá ovce v tomhle stádu
Jako ten známý král skrývám se vzadu
Pokřikují na mě bílá vráno
No jo, co je psáno, to je dáno
Ale necítíš se někdy stejně?
Tak trochu odlišně, neobyčejně?
Za to by ses neměl nikdy stydět
Co ti ještě chybí, abys to mohl vidět?
Každý jsme originál, každý je svůj
A na to vždycky pamatuj

Sovátko se choulilo na větvi a nervózně se do toho pohupovalo. Existujou na to prášky? Dá se to nějak zastavit? Ještě nedávno mělo svůj starý, dobrý život. Ráno sedlo na větev, popřemýšlelo o tom, jaká témata následující dny přinesou, zívlo si, rozhlédlo se kolem a spalo. A pak to najednou přišlo. Ticho lesa, to uklidňující, důvěrně známé ticho lesa, prořízlo první nesmělé „Káč?“, až sovátko leknutím nadskočilo. Hodiny ubíhaly, kachny létaly vzduchem a dělaly u toho takový bugr, že se nedalo spát. Už dvacet dní se nedalo usnout!
„To jsem tu sakra jediné, kdo přes den spí?“ píplo naštvaně.
„Káč!“

Byla to pozdně nalezená heroičnost, která ho přivedla až sem. To si uvědomil v okamžiku, když se na něj přes parket otočila a usmála se. Její oči byly prázdné, jako figuríny ve vitríně. Pak se pustila za ním. Prodíral se davem zpátky, bojoval proti proudu jako losos, co se řítí k medvědí tlapě s drápy a tlamě rozšklebené do úsměvu. Medvědi se neusmívají. Ona ano. Panika ho brzdila, ona ale byla zcela klidná, v ruce nůž a ve tváři pobavení. Vykuchala ho do rytmu aktuálního tracku a zmizela. Tanečníci si nevšimli, když se sesunul mezi ně, rudou skvrnu na košili.

„Ne, Siriusi. Vážně nechci tetování,“ zopakoval Remus nejméně posté.
„Připadáš si málo jako ovce v davu?“
„Rád bych ti připomněl, že mluvíš s vlkodlakem.“
„Však jistě, vlk v rouše beránčím,“ usmál se James.
„Rád bych ti připomněl, že mluvíš s největším krvezrádcem v Británii, Reme. Každej máme něco,“ mávl rukou.
„Náhodou, já jsem v pohodě,“ ohradil se James.
„Vidíš? Třeba James,“ ignoroval kamaráda Sirius. „Ten je úplně mimo…“
„Hej!“
„Výborně, tak to máme celkem tři blázny,“ poznamenal Remus sarkasticky. „Hned je mi líp.“
„Náhodou, blázni jsou nejlepší společnost. Člověk se aspoň nenudí…“
„A navíc,“ připomněl James důležitě. „Tři jsou dav.“

Napsal bych ti, ale nemám jak. Od chvíle, kdy jsme nastoupili do letadla, nebyl čas ani přemýšlet. Nic tu nefunguje. Je to tu skoro srovnaný se zemí. A místo držení pera musím držet zbraň.

Chybíš mi. Je nás tu víc, než jsem si původně myslel. A není tu dost místa. Neustále slyším nářky z ošetřovny. Vím, že někteří už se z ní nevrátí.

Je tu tma a pode mnou je tvrdá zem. Sotva vidím ta mrtvá těla okolo mě. Musejí jich být stovky. A já jsem tu sám. Chci se zvednout. Vrátit se domů. Ale nemůžu. Už totiž nemám nohy.

Začíná mě bolet hlava. Už asi posté poplácávám kapsu na hrudi, kde mám lístek na vlak.
Jedna ulice za druhou. Semafory jsou nanic. Silnice beznadějně zapráskané. Tohle není obyčejná špička.
Musím to vzít pěšky na King's Cross. Úplnej Harry Potter. Včetně toho Skotska. Koště by se hodilo, protože prodírat se zacpaným Londýnem s batohem na zádech je o hubu.
Lidi kolem chrchlají. Ve zprávách sáhodlouze rozebírali novou vlnu chřipky.
Konečně vlítnu na King's Cross. Dveře nádraží se uzavírají a lidi, co zůstali venku, do nich buší.
Padnu na sedadlo v rychlíku do Obanu.
Uf, teď už bude všechno v pohodě.

Do not say it, do not
speak it, keep your mouth shut.
Stuff it down, deep inside,
do not name it, anything but.
Do not share it, keep it close,
cover yourself up, wear long sleeves.
Smile and nod and nod and smile,
be the one that makes them pleased.
Do not cry, make no noise,
lick your wounds all alone.
Lick the hand that beats you down,
lick the hand that throws you bones.
Keep your head down, take it.
You can not ever fight.
One rule only, if they want darkness
do not dare show them your light.

One against the world,
that has to be tough.
At those who trust
you can only laugh.
Fool me once, fool me twice,
both are on me only,
better be strong,
better to be lonely.
Hide it, hide who you are,
that was the first lesson.
They will tear it apart,
continued the professor.
You can not speak the truth,
they will bring you down.
Of suffering the wisdom
is a twisted crown.
Is there any poison? Are they watching?
all the time, you fear.
There is but one thing to do, you know-
you can not let them near.

Jako prodavačka byla odjakživa zvyklá na lidi kolem. Úslužná, ochotná, schopná sehnat leccos i v době přídělového systému. Nebylo to obtížné, i její muž se přičinil.
Pak ho zavřeli. Dopisy jednou za měsíc, návštěvy ještě řidší.
Soudruzi usoudili, že žena šmelináře nemůže zastávat zodpovědné místo v socialistickém obchodě. Do hutí s ní!
Když jeřábem vysoko nad zemí přenáší náklad sem a tam, pozoruje lidské mravence dole. A když se unavená vrací domů, sousedi se z opatrnosti odvrací. Nakonec, už ji nepotřebují.
Pro Andulu dokáže vyloudit drobný úsměv, ale vzpomínka na mužovu lehkomyslnou veselost bodá do srdce. A lůžko je studené.