DMD č. 22. pro 22. 4. 2019. Téma: Snílek

V Gothamu pršelo. Jako snad každý den.
Robin si setřel kapky z očí. Byla to jeho první samostatná hlídka. S Brucem mimo hru byl jediný, kdo chránil město před nekonečnou vlnou zločinu.
Otřásl se a přitáhl si plášť blíž k tělu.
"Ptáčátko už vylétlo z hnízda?"
Ohlédl se. Štíhlý stín přistál přímo před ním.
"Kočičí žena!"
Usmála se. Zuby se jí zaleskly. "Přesně tak, ptáčátko. A ještě jsem dnes nevečeřela..."

Ptáčátko s pípnutím otevřelo oči a poděšeně vyskočilo na hranu hnízda. Paní Červenková ho rychle přitáhla zpět pod křídlo. To je z toho, že si pořád povídá s tím netopýrem.

V den, kdy první růžové okvětní plátky magnólií zazvoní o hladinu jezírka a jako drobné loďky se vznášejí na klidné hladině, sestoupí Mistr Jeřábí šat do zahrady a usedne na kamennou lavičku. Ukolébán omamnou vůní, zkonejšen sladkým zpěvem ptáků, dlí v pozici lotosového květu a rozjímá nad pomíjivostí světa.
Teprve když jehlice prastaré borovice ztemní přicházejícím soumrakem, procitne Mistr ze snění a pomalu se vrací do domu. Černou tuší, jistou rukou, pak črtá kaligrafii, křehkou jako pavučina, lehkou jako peruť havraní, jemnou jako kadeř černých vlasů na bílé podušce.
Když ulehne, jeho sny se vznesou jako drak vzhůru k obloze.

Malcolm/Malfoy se ani nepokoušel zapírat a spustil:

"Před pěti lety se mi Pansy pochlubila, kdo jí odstranil Znamení zla.
Šel jsem tam a učinil jim nabídku.
Byli tak lační po penězích, že se nechali nalákat ke spolupráci s mým otcem.
Ale nelíbilo se jim, že o nich vím. Rozhodl jsem se raději na čas zmizet.
Doufal jsem, že Starostolec otce propustí, když jim dá jména neusvědčených Smrtijedů..."

"Neříkej, že ti tolik chyběl."

"Otec? Pche. Matka chřadla od jeho uvěznění.
Vysnil jsem si, že se uzdraví, když se otec vrátí.
Ale Starostolec s ním nakonec vyjebal a ona stejně umřela."

Náš příběh v kánonu nebude. Dokonce i James Luceno nakonec vyměkne a napíše do knihy o něm alibistickou zmínku o "milenkách."
Společný sny pokračují dál, dokonce i tady na Planině. Nejsem blázen, vím, že teď už je pohání výhradně MOJE představivost. Protože ta jeho už tu není. Je pryč, rozprášená do nejhlubšího vesmíru společně s ním.
Vznáší se tam jak třpytky, vonící levandulí.
Což by se mu nejspíš dost líbilo, a rozvinul by kolem toho střelenou teorii, hodnou Peterova smyslu pro humor a pro absurdno.
Jednou náš příběh napíšu. A vím úplně přesně, kde ho schovám.
Koneckonců, pořád jsem knihovník.

Jorge ležel v posteli a převaloval se. Poslední dny byl unavenější než jindy, ale přesto nemohl usnout. Okno měl otevřené dokořán.

Zavrzala podlaha.
Napřímil se a viděl postavu, která se pomalu přibližovala k posteli. Jorge se nemohl pohnout, svíral ho strach. Byl to muž, ale přesto to nebyl člověk. Na to byl příliš bledý a příliš děsivý. Něco šeptal jazykem, který Jorge nepoznával. Ale zároveň v sobě cítil rostoucí vzrušení, které nedokázal ovládat. Potřeboval, aby se ho ten muž dotýkal, aby si ho vzal, aby ho kousal.
..
Druhý den byl Jorge stále unavený. Nemohl si vzpomenout, co se mu zdálo.

Tolikrát už snil, kdysi ještě v bezpečí vlastního domova, že je unášen větrem nad horkou planinou, unášen vodou v panenské zátoce, podvolen bludnému proudu pod hladinou, unášen neznámými muži, podvolen jednomu po druhém nebo taky všem najednou, všem jejich údům.

Teď, unášen horkou planinou neznámými muži, podvolen proti své vůli, už snil jen o bezpečí domova, který kdysi míval.

„Kam mě vezete?“ zeptal se s palčivou myšlenkou na svobodu a hlt vody.
„Domů,“ ujistil ho Redford tónem starostlivého, ale autoritativního otce.

Ač zmaten rychlostí a událostmi předešlými, věděl dobře, že pravý domov leží opačným směrem. A o žádném novém nesnil.

Pošťák Nino měl ošklivou nehodu. Přivezli ho předevčírem celého zasádrovaného, upoutaného na speciálním lůžku se sadou závaží a vahadel, která měla jeho pochroumanou existenci udržovat ve stavu optimálním pro léčení, ale k uzoufání otravném, když se chtěl člověk vyspat. A tak mu Vito vyprávěl o svém kinu, o své lásce a úhlech kamery. Nino se jen smál, až se otřásaly pružiny na ďábelském soustrojí.
„Človíčku nešťastný… Kdo to kdy viděl? Takového snílka žádný sicilián do rodiny chtít nebude. Jestli chceš na otce své milované opravdu zapůsobit, musíš mu ukázat, že máš svoji čest, pravidelný příjem a srdce na správném místě."

Percymu se slovo snílek nelíbilo. On rozhodně nemá hlavu v oblacích, všechny jeho cíle dávají dokonalý smysl. Fascinovaly ho tatínkovy historky z ministerstva a rozhodl se, že tam musí pracovat také. V Bradavicích bude prefektem, primusem, nejlepším z nejlepších! Ministerstvo ho samo bude chtít, udělá svět lepším a jednou se možná stane ministrem kouzel! Ale pak přišli o maminku, táta o práci, starší bráchové o šanci dodělat školu. Jeho sny se nemohly nikdy stát skutečností. Přesto v skrytu duše doufal. Učil se víc, ctil každé pravidlo, získával body. Ve čtvrtém ročníku ho profesorka Sinistrová navrhla na pozici prefekta. Ministerstvo souhlasilo.

Mám toho jara vážně už plný zuby. Furt jenom samý vzdychání a snění. Začal s tím Otesánek - že prej chce čokoládu.
„Sám sis vo to řek!“ uchechtla se Ježibaba a už se hnala s tácem perníku. Cestou si o Voldemortovu nohu od židle skopla palec (takhle nadávat jsem snad ještě nikoho neslyšel).
Pak zase Sauron. Sedí pořád u dveří, tak chytil vlka. Vlk zas vzdychá nad těma svejma povídkama. Od té doby, co zjistil heslo na wifi, s ním není k vydržení. A Santer s Voldemortem- no radši nic.

Já žiju o rohlíkách a vodce. Asi už bylo i hůř.

Xanthippos se rozloučil s milující manželkou a políbil své děti. Jeho nejstarší syn se dlouze díval, jak otec mizí na obzoru, dokud je oba neoddělila tma. Zatímco ženská část domu klidně oddychovala, trápili mladého muže tři noční návštěvníci.
Ráno o nich vyprávěl Damónovi, svému učiteli. První přišel krásný mladý muž, měl lesklou zbroj a přilbici. Druhá připlula pentéra plná zlata a obilí. Ale poté přišel vlk, měl krvavou tlamu a hlavu plnou boláků.
"To byli Morfeus, Fantasos a Fobétór, bohové snů," pravil Démonos.
"Snad mi přinesli vizi?" otázal se mladý žák.
"Snad, ale kdo ví, co znamená, můj milý Perikle."