DMD č. 22. pro 22. 4. 2019. Téma: Snílek

Sny existují i bez skutečnosti.
Dívám se oknem na mírné kopečky. Vidím hory se strmými srázy, pokryté jen ledem, kam se sotva kdy odvážila živá duše. Až se vlak -lanovka- zastaví, bude to na mě. Vystoupám na ten nejvyšší vrcholek, kam přede mnou ještě nikdo nevkročil.
Sedím na hrubém, trošku zašpiněném sedadle s neurčitou barvou. Cítím pod sebou jemné kobaltově modré hedvábí.
Cizinci, kteří se nachází se mnou v kupé, jsou má skupinka dobrodruhů, se kterou budu prozkoumávat vrcholky.
Koupím si kávu. Je to zároveň šedavá kapalina bez chuti a výživný horský nápoj.
Co by ale byla skutečnost beze snů?

Měl jsem sen. Podařilo se mi jej naplnit. Dosáhnout toho, o čem jsem snil.
Niní je to pryč. Straceno v dáli minulosti, pohřbeno pod nánosem času.

Byl jsem snílek. Snil jsem a těšil se, až jednoho dne uzřeju svůj sen.

Již tomu tak není. Měl jsem v živote štěstí. Dosáhl jsem svých snů.
Byť jen na krátký okamžik. Pár týdnů. A všechno bylo pryč.

Teď už nesním. Už nejsem snílek. Sny bolí. Časy štěstí pryč jsou.
Nevím, co bude dál. Snažím se neočekávat. Však touha ve mě pořád jest.

Kto jednou štěstí okusí, touží zakusit jej znova.
Nejsem snílek. Avšak...

Nikdy nebyl příliš velký snílek - nohama stál pevně na zemi (a občas i pod ní).
Vždycky věděl, že jeho intelekt nikoho nezajímá - jinam než na učňák stejně nemohl. Jeho otec byl komunista, vítězný únor mu ale úplně vítězný nepřišel, a tak ze strany vystoupil. A soudruzi nezapomněli.

Celý život pracoval v dole jako svářeč.
V turistickém oddíle vedl děti ke skautským hodnotám.
Nenáviděl komunisty a církve.
Přes čtyřicet let byl ženatý, vychoval jednu dceru.

Věřil, že život je tvrdý.
Když mu nemoc vzala dech i možnost utíkat do přírody, začal poprvé v životě snít.
O vodě, o trávě, o lese...

Teplé podvečerní světlo se líně převalovalo ve větvích. Seděli pod stromem; Albus opřený o Gellertovo rameno.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se ho.

Přišli jste sem dnes s touhou a vědomím, že nic už není jako dřív. Přišli jste sem, protože toužíte po něčem novém. Něčem jiném.

„Představuju si, jaké to bude.“

My, kdo žijeme pro svobodu, pro pravdu a pro lásku.

„Co jaké bude?“
„Až se věci pohnou…“

Magie vzkvétá jen u výjimečných jedinců.

„Ty jsi snílek,“ usmál se Albus, propletl prsty s Gellertovými a pevně stiskl. „A to mám na tobě rád.“

Slibte mi svou nekonečnou věrnost.
Nebo zemřete.

V deseti mu sbormistr řekl, že s takovým hlasem se hudbou může klidně živit.
Rodiče jej drželi při zemi: „Zpěvák? S tvojí hlavou, Hvězdíku?! Taková škoda! Půjdeš na gymnázium, však peněz máme dost! Budeš pan učitel, to je pořádný povolání.“
Studoval, snil o kariéře profesora, možná i ředitele školy. Zpěvu se však nevzdal.
Odučil pouhý rok, pak nasazení v továrně. Po osvobození středoškolským profesorem, nicméně...
Sny o svobodném životě jej provedly šumavskými lesy až do bavorského internačního tábora.
Jako uprchlík snil, že se vrátí za katedru.
Nevrátil.
Řízením osudu nakonec skončil na zaoceánském parníku.
Jako zpěvák.
Nikdy nebyl tak šťastný.

Harry zasténal. Pevné tělo druhého muže jej tisklo do matrace a jeho krk byl zasypáván horkými polibky. Prohnul se v zádech a pánví vyšel vstříc slastnému tření.
„Pottere,“ zašeptal neznámý, zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly.

Harry vyjekl a trhnutím se posadil na posteli. Srdce mu splašeně bušilo, tělo měl orosené potem a pod látkou pyžamových kalhot se rýsovala jeho erekce.
„Snape,“ vydechl roztřeseně. „Zdálo se mi o Snapeovi.“
Na nočním stolku nahmatal lahvičku se Snílkovským lektvarem. Podle Rona pomáhal proti nočním můrám. Pozorně si přečetl drobný popisek.
Aby se vaše denní sny staly noční skutečností.
Nasucho polkl.
„Sakra…“

„Vrrr, nejsem kluk. Jsem vlk! Lovím jednorožce a polykám je celé!“ křičí Rickon a Chundeláč se k němu s vytím přidá.
„To není nejlepší nápad,“ poznamená Oša. „Ještěže jdeme jenom na ptáky.“
Ten ostrov není tak zlý. Místní se drží od ní a podivného chlapce s obřím zlovlkem dál.
Rickon obíhá sítě, které nastražili mezi skalisky. Dnes budou večeřet rybáky.
Oša doufá, že když se malý unaví, třeba se tato noc obejde bez živých snů o jeho matce s provazem v ruce, o sestře měnící tváře – bílou a černou, lidskou i zvířecí, o bratrovi, který na něj volá ze stromů…

Sleduješ vybledlé slunce nad podzimní krajinou. Netušíš, co je za kopcem, jestli i tam, kam oko dohlédne, se rozprostírá pustá divočina. Zatím tam nedojdeš.
Pokládáš nohy jednu za druhou, pomalu, nešikovně. Naučila ses znovu chodit. Bolest prořezává chodidla.
Až přijde den, kdy to dokážeš, nikdo tě nezastaví. Projdeš touhle liduprázdnou krajinou, najdeš města tepající životem, vyhledáš zepelíny. Odletíš, zapomeneš na všechna příkoří.
Víš, co tě čeká, znáš to z knih a vyprávění poutníků. Rozeklané skály, písečné pouště plné trnitých rostlin, žhnoucí vzduch a rozbouřené oceány. Vidíš je za zavřenýma očima, aniž bys je kdy navštívila.
Jednou.
Ale nejdřív – pravá, levá…

Přesně se jí vybavuje ta sladká jemná vůně, vůně prosluněného babího léta, vůně jablíček uskladněných v síni. Na patře cítí jejich nakyslou chuť: ten pocit je tak opravdový, až musí polknout.
A pak ji zaplaví příval vzpomínek, vidí babiččiny vrásčité ruce, které z jablíčka oloupou slupku v jediné dlouhé kroutící se spirále, a taky máminy ruce, jak vytahují těsto na štrúdl tak dotenka, že pod ním ty dlaně tmavě prosvítají. Vidí tátu s česáčkem na dlouhé násadě, obchází sad a nízké podzimní slunce mu barví vlasy do rezata.
Bolestně po těch obyčejných věcech zatouží.
Protože najednou už vůbec nejsou obyčejné.

"Ahóój, Kvaku," volal Žbluňk.
Nikdo se neozýval.
V domečku nikdo nebyl.
Rozběhl se ke studni.
Tam byla jen převrácená konev.
"Kvakůů," zakřičel.
Naslouchal.
Sluneční paprsky si razily cestu tichem.
"Kde může být?" přemýšlel žabák.
"Tamhle je," zakřičel.

Kvak ležel na zádech, ruce pod hlavou, v puse stéblo trávy. Nic neříkal. Díval se na něho, ale neviděl ho. Oči měl divně lesklé.

"Jejda, nestůněš?" obával se Žbluňk a sáhl kamarádovi na čelo.
Kvak se vymrštil.
"Tys mě vylekal," vyjekl.
"Co je s tebou?" nechápal Žbluňk.
"Nic, jen jsem snil, jak hezké by bylo, kdybys byl můj oddaný sluha," usmál se Kvak.